25 týdnů bez pana Arogantního 4. Katastrofy s daiquiri 1/3

2. april 2013 at 20:20 | Eve* |  25 týdnů bez pana Arogantního
překlad: Eve*

Rozhodla jsem se místo výtahu jít dolů po schodech. S každým patrem jsem doufala, že přijdu na to, co mu mám sakra říct. Schodiště nepomohlo mým nervům; vzduch byl chladný a stěny měly barvu vaječných skořápek. Jediný uklidňující zvuk byly mé kroky. Tap, tap, tap.

Dostala jsem se do přízemí dřív, než jsem očekávala. Masivní dveře přede mnou se otevřely - posmívaly se mi nebo co a říkaly, že čeká venku.


Nádech. Výdech. Jdi.

Hala mě přivítala dostatečně. Sotva jsem si jí všimla, když jsem sem před několika hodinami došla. Soustředila jsem se hlavně na to, jak popadnout dech. Ale bylo tu vlastně docela pěkně. Teplá zlatá a červená na oknech se odrážely od mramorové podlahy. Když jsem udělala pár dalších hlučných kroků, tentokrát jemnějších, věděla jsem, že se nemusím stydět za to, co přijde. Bylo to moje rozhodnutí, odjet na druhou stranu země bez oznámení. Byla jsem sobecká a věděla jsem to o sobě. Ale on na mě taky nebyl hodný.

Když jsem minula dveře vedoucí do konferenční místnosti, zachytila jsem v zrcadle svůj odraz - velmi jemný a spoře osvětlený díky dubovému obložení. Vlasy mi padaly na lopatky. Tričko a sukně se zdály dobré, ale hrozně jsem zhubla, takže jsem se v nich zdála menší. Byla jsem sebou zklamaná - byla jsem vyzáblá, bledá a šklebila jsem se - byla jsem zase tam, co včera a vždycky. Byla jsem žalostná. Byla jsem smutná.

Nechala jsem patetických myšlenek nad svým zjevem. Musela jsem jít, jít ven, získat integritu. Musela jsem se omluvit.
Automatické dveře se otevřely a zavřely, jak se ostatní lidi trousili zvenčí do dekorativní haly. Když jsem k nim došla, kroky se mi zmenšily, zkrátily a ubíraly na intenzitě. Postala jsem se před dveře a počkala oh, možná minutu - než se znovu otevřely. Mezera mezi mnou a dveřmi byla osvětlena přírodním světlem a culila se na mě. Ušklíbala se. Pojď, říkala. Je čas.

Udělala jsem tři kroky. Chodník byl osvětlen jemnou září zapadajícího slunce. Vzduch byl chladnější a voněl - byl to vzduch, který cítíte jen v noci. Podívala jsem se před sebe - vlevo, pak vpravo. Nikde nebyl vidno. Poklesla mi ramena. Ušla jsem pár dalších metrů k cihlové zdi. Mělký vánek mě hladil po tváří a já si najednou uvědomila, jak sama jsem byla. Přivřela jsem víčka a omotala kolem sebe paže. Přešlápla jsem z jednoho podpatku na druhý a představovala si, jak si kolemjdoucí myslí, jestli nejsem bezdomovkyně. Najednou mě do nosu udeřil žluklý pach cigaret a ukončil tak moje myšlenky.

Kouřový smrad byl teď mnohem očividnější a když jsem se podívala na stranu, uviděla jsem ho. Stál dobrý metr a půl ode mě, opíral se o zeď stejně jako já, ale ruce měl podél těla. Zvedl jednu a podržel si cigaretu mezi rty. Její konec se rozsvítil do jasné oranžové na jednu, dvě, tři sekundy. Nechal paži opadnout a vyfoukl pootevřenýma rty kouř. Potom vzhlédl a rozhlédl se po ulici, až narazil na mě, a to, jak měl černé panenky, bylo patrné i pod temnící se oblohou.

Když nic neříkal, odkašlala jsem si. " Ahoj, Tome."

Chvíli mě pozoroval a potom obrátil pohled před sebe. Znovu si potáhl, tváře mu propadly, když vdechoval a naduly, když vyfukoval. Kouř doputoval až ke mně.

" Bill mi řekl, že tu budeš," řekla jsem. Chvilku jsem zvažovala, jak divně musíme vypadat; dva lidi stojící od sebe - jeden opírající se o zeď a druhý mnoucí si paže ve snaze se zahřát.

Tom se na mě znovu podíval a v ten moment mu paprsek slunce ozářil tvář. Znovu měl hřejivé oči - skoro zářivé - když se na mě díval. Měl plné a třpytivé rty, což způsobil odraz od piercingu v dolním rtu. Měl ostré rysy, svalnaté a mně důvěrně známé. Byl úžasný - až nesnesitelně.

" Přišlas, protože ti to Bill řekl?" Tomův hlas byl stejně hluboký se stejným akcentem. Mluvil mileji, než jsem čekala, ale ani tak z něj nebyla cítit žádná sympatie.

" Přišla jsem, protože jsem chtěla," řekla jsem. Udělala jsem k němu krok, ale nereagoval. Nepředpokládala jsem to. " Jen mi řekl, kde jsi."

Hruď se mi zvedla a klesla při neslyšném smíchu. Zavrtěl hlavou, rty si přidržel cigaretu a zhluboka se nadechl. Vydechl kouř a nesoustředěně se zadíval před sebe. " Nevím, co mi chceš."

Sklopila jsem oči ke svým botám. Měl pravdu; nevěděla jsem, co mu chci říct - sakra, nevěděla jsem ani, co chci vůbec povídat.

" Já nevím," zamumlala jsem, ustoupila dozadu a prodloužila tak vzdálenost mezi námi. " Prostě jsem si s tebou chtěla popovídat."

Stoicky se na mě podíval. " Tak mluv."

Jeho klid byl děsivý. Chtělo se mi ho seřvat, aby na mě křičel a řekl mi, co za idiota a mrchu jsem. Jak jsem byla sobecká. Chtěla jsem ho vidět, jak zuří, ruce zatíná v pěsti. Protože tak jsem ho znala - na to jsem byla zvyklá. Nepředpokládala jsem takový tajuplný klid. Bylo úplně jasné, proč na mě nekřičí a neobviňuje mě. Prostě jsem mu byla ukradená.

" Já-" Slova se mi zastavila v puse na jazyku a nedovedla se uspořádat do vět. Ani jsem nedokázala sesumírovat smysluplnou myšlenku - vypadala jsem tak ukrutně pitomě. Zasoustředila jsem se na první upřímnou věc, která mě napadla. " Chyběls mi."

Něco v něm se muselo pohnout, protože ani ne po pár vteřinách jsem viděla, jak mu ochladly rysy. Přimhouřil oči a otočil se na mě. Mračil se.

" Chyběl jsem ti?" zopakoval. Přišel blíž, odhodil nedopalek na chodník a zadusil ho drahou botou. " Tak to jsi mi přišla říct? Že jsem ti chyběl?"

Ustoupila jsem dozadu, převyšoval mě. " J-jo," vysoukala jsem ze sebe. " Chtěl jsem-"

" Co, Anno?" řekl a probodával mě pohledem. " Vidět, jak se mi vede? Zeptat se, jaké jsem měl vánoce?" odmlčel se, zkroutil kousek do úšklebku a zavrtěl hlavou. " Jsi neuvěřitelná."

" Já jsem neuvěřitelná? Po tom všem, co se mezi námi stalo?"

" Ne," vyštěkl. " Nevytahuj to."

" Ale-"

Přikročil blíž a já z jeho bundu ucítila kolínskou a cigaretový zápach. Bylo to tak skutečné - bylo tak silné cítit před sebou jeho přítomnost - a srdce se mi rozbušilo. Tom byl blízko u mě, dost blízko na to, abych se natáhla a dotkla se jeho ruky nebo viděla klopy na jeho bundě. Dostatečně blízko, takže jsem viděla jeho piercing zřetelněji.

" Ujasním ti to," utrousil s očima zabodlýma v mých. " Nikdy mezi námi nic nebylo. Ulevilo se mi, když jsem odjela-" na chviličku se podíval skrz mě. " Nebylas mi ničím, než obyčejnou přítěží a hrou."

Dívala jsem se na něj s vytřeštěnýma očima, ohromená tím, co právě řekl. Shlížel na mě tak nenávistně, že se to nedalo rovnat ani minulému říjnu. Polkla jsem, přikývla, otočila se a vykročila k hotelovému vchodu. Chtěla jsem na něj zaječet, zaječet něco, co by ho urazilo, ale neudělala jsem to. Musela jsem se nutit, abych se neohlédla a neukradla si ještě jeden pohled. Nemínila jsem ztratit důstojnost. Ne.

Když jsem vešla do hotelu, ujišťovala jsem se, že to nebylo tak zlé. Přenesu se přes to a zapomenu. Byla jsem silná osobnost. Divila jsem se, že jsem měla oči pořád suché.
 

Be the first one to judge this article.

Poll


Comments

1 *Alexis* *Alexis* | Web | 2. april 2013 at 20:59 | React

Néé v tom nejlepším to končí! Ale těším se na další díl :D

2 M. M. | 2. april 2013 at 21:14 | React

to je takovej moula ten Tom, ale fakt co čekala, já bych na něj asi jen čuměla :D

3 báři báři | Web | 2. april 2013 at 23:11 | React

To je takový tupec, že to není možné. :D On si ji nechá odejít i podruhé? Nebo si už našel někoho jiného? Oh, vlastně, Riuše určitě bude na obzoru, co? :D Kurnik. :D

4 Týnka Týnka | 3. april 2013 at 16:43 | React

to si dělá pr*el ne??...tak on jí řekne tak hnusnou věc??..:(( chudák..:((( ale jako doufám že se tam Riuše neobjeví....:D no ale jako doufám že se v příštím díle něco stane aa nějak si to vysvětlej ...:DDD kruci at je patek..:D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement