25 týdnů bez pana Arogantního 3. Srazy 3/4

26. march 2013 at 20:20 | Eve* |  25 týdnů bez pana Arogantního
překlad: Eve*

Poníženě jsem zírala na svůj odraz v zrcadle v extravagantní hotelové koupelně. Moje vlasy, ač pořád uhlazenější než obvykle, mi začínaly spadat do pramínků a elektrizovat. Byla jsem strašně bledá, jak už poukázal Oliver v hale, a nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem jak někdo, kdo má co nevidět umřít. Žaludek se mi dál bouřil a taky mě kvůli němu všechno bolelo. Zastrčila jsem si Oliverovy peníze do tašky, abych se mohla pohodlněji chytnou keramického umyvadla a z hluboka dýchat. Nezvládnu to, o co se tu snažím? Na čele se mi třpytily krůpěje potu a srdce mi tak tlouklo, že mi div nevyskočil z hrudi. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení, ale kdo by se mi divil?


Odtrhla jsem se od umyvadla a roztřeseně vyšla do kabinky, nohy jsem měla ještě slabší, než když jsme přišli. Zamkla jsem se v první kabince a jen stála před toaletní mísou. Chtělo se mi zvracet, ale neměla jsem v žaludku tolik potravy, aby to bylo možné. Jestli bych blinkala, rozpadla bych se dočista. Oči bych měla krvavé, dech by mi páchl zvratkami a tělo - které se třásla už teď dost - by ztratila poslední rovnováhu.

Ne, zvracení nebylo to pravé. Ale co jsem sakra měla dělat? Nemohla jsem zůstat v kabince na věky a schovávat se tu jako zbabělec; dřív, nebo později bych jim stejně musela čelit, hlavně pokud jsem se chtěla posunout ve své kariéře. Přemluvila jsem se jakési sebekontrole a sedla si na dekl od záchodu. Seděla jsem tam, nohy se mi chvěly, myšlenky vířily, svět jako by na mě každou chvilkou měl spadnout.

Můj mentální kolaps přerušil zvuk otevírajících se dveří, a když jsem zpoza kabinky zahlédla známé bílé tenisky, dech se mi zasekl v krku.

" Anno?"

Oliverův hluboký hlas se roznesl koupelnou, a já dál mlčela. Boty se zastavily, ale jen na moment, pak se přiblížily.

" Vidím, že jsi v první kabině, Anno. Pojď ven."

" Já... dej mi vteřinu," odpověděla jsem slabě s rukama v klíně.

" Jsi na záchodě?"

" Ne."

Vzdychl. " Tak co tam děláš?"

" Sedím."

Dlouho bylo ticho a pak, " Odemkni."

Poslechla jsem, ale jenom proto, že jsem se v malé kabince dusila. Postavila jsem se a odemkla dveře a s vrznutím je rozevřela. Pak jsem si sedla zpátky na dekl a Oliver se objevil přede mnou.

" Anno," řekl potichu a počastoval mě rozrušeným pohledem. " Tohle nejsou jen nervy. Co je?"

" Nedokážu to," zašeptala jsem se zavřenýma očima. " Nemůžu."

" Dokážeš, nic to není."

Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala, " Měla jsem ti o tom říct už když nám to James zadal."

Chvíli mlčel a já věděla, že je z toho zmatený. Opřel se o kabinku a shlédl ke mně. " Cože?"

" Tohle interview, to je - je to... je to nesnesitelné - a... je to proto, že mi ta skupina není tak docela cizí."

" Jako Tokio Motel?" zarazil se a vyprskl. " Tokio Hotel," opravil se rychle. " Ježíši, kdybych se neopravil před tím rozhovorem, bylo by to v háji."

" Já už v háji jsem," hlesla jsem. " Mám z toho hrůzu."

" Co je na tom děsivého? Jak že se s nimi znáš?"

Pomalu jsem se nadechla a konečně našla odvahu se podívat svému kamarádovi do tváře. " Znám dva z nich. Hlavního zpěváka... Billa. A jeho bratra," odmlčela jsem se, protože bylo skoro nemožné říct další slovo s tak vyprahlým hrdlem. Říct to, to bolelo, ale znělo to krásně. " ...Toma."

Oliver zamrkal, očividně nechápal. " Ty je znáš? Odkud?"

" Když jsem ještě bydlela v New Yorku, potkala jsem," zamumlala jsem a pokrčila rameny. " Já nevím, prostě - jsem se s nima skamarádila nebo... nebo co."

" Takže ty jsi jejich kámoška?"

" Byla jsem. Už nejsem."

" Proč?"

" Odstěhovala jsem se sem."

Oliver na mě vytáhl obočí. " No, to i oni."

" Je to... zamotané," zakončila jsem to. " Dlouho jsme nebyli v kontaktu."

" Jak dlouho?"

Ticho.

Nádech. Výdech. Mluv.

" Šest měsíců."

" Ty jo," vydechl Oliver. " To je dlouho. Ale divná není ta délka, divné je to, že je vůbec znáš. Nejsou ve Státech tak známí, ale vím, že v Evropě celkem jedou."

Zavřela jsem oči. " Já vím."

" Ale nemůžeme to nechat plavat. Je to naše práce. Je to pěkně blbá náhoda, že děláme rozhovor právě s těmahla týpkama, ale prostě je to naše práce-" přišel blíž a položil mi dlaň na rameno. Díval se na mě. " Musíme jít ven a dělat to, proč jsme tady."

Přikývla jsem. Měl pravdu. Nehledě na minulost, tohle byl skutečný svět, a já se tak musela chovat. Postavila jsem se a podepřela se o Oliverovu paži.

" Máš pravdu," přitakala jsem. " Musím to udělat."

" A já budu vedle tebe," usmál se a vzal mě za ruku. " Nebudeš sama, budu tam taky."

Usmála jsem se na něj, vděčná, že to chápe i přes to, jak to bylo bizardní. Věděla jsem, že to nechápe tak, jak bych chtěla, ale taky jsem věděla, že jsme museli jít do konferenční místnosti a dokončit do pitomé interview.

" Děkuju," řekla jsem.

" V pohodě," uculil se. " Jsme kamarádi, ne?"

Oplatila jsem mu úsměv. " Jsme."

" Vypadáš skvěle," pokračoval. " Jestli ti něco udělali, tak až tě uvidí, budou toho litovat."

Jeho lichotka mi pomohla a najednou se mi dýchalo lehčeji. Musela jsem být silná - ale ten pocit mi byl na honí vzdálený.

" Kde máš ty peníze?" zeptal se Oliver rozverně. " Něco si dáme."

Když jsem mu bankovky podala, pousmál se. " Škoda, žes mi o tom neřekla dřív. Přinesl bych rum, abych ti ho mohl dát do koly."

Chtělo se mi smát, ale nemohla jsem. Koupili jsme si koly a vykročili zpátky ke konferenční místnost a mě dál trýznil ten strašný pocit. Oliver otevřel dveře a já se pomalu nadechla.

Zvládneme to. Já to zvládnu.


Seděla tam jen jedna osoba, vysoká a štíhlá a s mobilem v ruce se opírala o židli. Oliver šel přede mnou a oslovil osobu.

" Ah, jste tady," řekl milem a došel ke stolu. " Jste sám?"

Postava zavrtěla hlavou a aniž by vzhlédla, dál psala esemesku. Pomalu jsem kráčela za Oliverem a cítila nevolnost. Ta postava - s blond vlasy, vousy a piercingem v nose - nebyla jen tak někdo. Byl to Bill.

" Ne," promluvil známým hlubokým hlasem - ani náhodou se nepodopal hlasu svého dvojčete. " Můj bratr dole kouří-"

Okamžitě se odmlčel, když zvedl hlavu a uviděl mě. Oči, už bez tlustého nánosu make-upu, se na mně zastavily a pusa otevřela šokem. Oliver si sedl na místo a já si sedla vedle něj. Bill na mě dál hleděl.

" Asi bychom se měli představit," začal Oliver zlehka. " a rád bych se vyhnul trapnosti nad tím, že vy dva se s Annou znáte."

Bill si v tichosti sedl. Položil si pletenou čepici na stůl a já okamžitě poznala, že to byla ta, jejíž majitel za mě před týdnem platil v obchodě.

Oliver si odkašlal. " Dobře, já jsem Oliver. A uh, povedu tenhle rozhovor-" podíval se na mě. " A tohle je-"

" Anna."

Přerušil ho Bill nevěřícně. Předklonil se s očima navrch hlavy se na mě zadíval. " Anno," zopakoval bez dechu.

Zkroutila jsem koutky do úsměvu a ucítila radost nad Billem. " Čau, Bille."

Oliver si skousl ret a rychle se podíval na Billa. " Anna to moc, že se znáte, moc nerozváděla, prý jste jen staří přátelé."

Billova tvář se zalila úsměvem. " Ano, jsme staří přátelé."

Rozhostilo se trapné ticho, ale Oliver ho rychle prolomil.

" To je super, takže vy-"

" Anno, nemůžu tomu uvěřit," vydechl Bill. Natáhl se přes stůl a dotkl se svými prsty mých. S malým zklamáním jsem si všimla, že má nenalakované nehty; měl je čisté a ostříhané a úplně přirozené. Tolik se změnil; skoro bych ho nepoznala. " Jak se máš? Pracuješ teď jako novinářka?"

" To my oba," vložil se do toho rychle Oliver. " Tedy, ona je lepší - ale, jo. Děláme pro noviny naší univerzity."

Byla jsem vděčná, že Oliver mluvil za mě.

Bill si Olivera vůbec nevšímal. Díval se na mě, jako bych byla duch člověka, kterého znával - jako bych nebyla opravdová.

" Netušil jsem, že ses odstěhovala sem," řekl s tím silným akcentem. " Tom a já jsme myslela, že ses vypařila z povrchu zemského."

" Já nevím, já-"

" Anno," oslovil mě Bill a udiveně mě zkoumal. Chvíli mlčel a díval se na mě, jako by očekával nějakou odpověď, proč jsem mu zmizela ze života - z jejich životů - a beze slova. Polkla jsem a sklopila pohled k desce stolu. Bill se pomalu nadechl. " Tom tu bude, víš."

Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale nedostala jsem možnost, protože se naráz otevřely dveře. Vzduch se naplnil zvukem kroků a já si všimla, že se u stolu objevila další postava. Znovu se mi zasekl dech v hrudi a nebyla jsem schopná vnímat něco jiného v místnosti.

" To je bordel, nemůžu tu kouřit," zaprskal jedovatě a sklopil víčka ke stejnému mobilu, jako měl Bill. Nedíval se na nás ani když si sedal hned k Billovi a psal na displayi.

Nemohla jsem dýchat.
 

1 person judged this article.

Comments

1 M. M. | 26. march 2013 at 20:30 | React

áááh bože chudák holka.. má naprosto nervy v kýblu :D :D nechtěla bych být v jejich kůži :) Je tam Bill, já se lekla že je tam sám :D Tome nevztekej se a podívej se na ní :D

2 caty caty | 26. march 2013 at 21:06 | React

rychlee prosimm napis dalsii dill !!

3 Leah Leah | Web | 27. march 2013 at 15:27 | React

Hladám niekoho na pisanie ff-iek o Tokio Hotel ale skor asi len o Tomovi a Billovy tak ak by mal niekdo zaujem ozvyte sa mi na blog dakujem  a prepáč za reklamu :-)

4 báři báři | Web | 27. march 2013 at 22:37 | React

Oh bože, neskutečně se těším na další část, kdy Tom zvedne pohled od displeje. Doufám, že bude co nejdřív! Ještě jednou díky za to, že překládáš. :)

5 *Alexis* *Alexis* | Web | 27. march 2013 at 23:04 | React

Hrozně se těším co Tom řekne! Jsem hrozně ráda že to překládáš. Prosím co nejdřív další díl :D

6 Eve* Eve* | Email | Web | 27. march 2013 at 23:15 | React

[5]: V pátek ve 20.20. :)

7 kikina kikina | 28. march 2013 at 21:15 | React

jee prosiiim o dalsii dill je to moc napinave uz se tesim az to budu cist ...jinak dekuju za to ze prekladas

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement