Azurová mušle 2. V jeskyni jejích očí

12. november 2012 at 20:20 | Eve* |  Azurová mušle

překlad: Eve*



Bylo odpoledne, čas jít domů z té příšerné školy. Tom se mnou nebyl, říkal, že je mu zle, ale já vím, že má jen další rande s nějakou šlapkou. Akorát jsem vycházel ze školy, když jsem si na hřišti všiml nějaké dívky. Nevypadala, že je z naší školy, ale odkud jinud by byla? Byl jsem zvědavý, tak jsem se rozhodl zavolat tátovi, aby pro mě nejezdil.

" Tati, nemusíš mě vyzvedávat, mám ve škole ještě nějakou práci, tak asi dorazím domů později."

" Dobře, Bille, zavolej, kdybys přece jenom potřeboval odvoz."

" Díky, tati." A položil jsem to.

Vážně jsem byl na tu dívku zvědavý. Seděla ke mně zády na houpačce a byla sama. Vypadala osaměle a její oči ke mně vyzařovaly určitý druh smutku. Chtěla z houpačky vstát, ale zakymácela se. Naštěstí jsem byl blízko, tak jsem ji chytil. Jenomže nakonec jsme oba spadli na zem...

" Slečno, jsi v pořádku?" Oba jsme vstali a já jsem jí nabídl ruku, ale nepřijala ji.

" Um, hum." Nemluvila, jen zamumlala.

Je snad němá? Rozhodně ale není hluchá. Jasně mi rozuměla, jen mě ignorovala. Kruci! Copak vypadám jako socha? Sedí a houpe se. Obešel druhou houpačku a sedl si k ní.

" Ahoj! Jsi tu sama?" zeptal jsem se co nejklidnějším hlasem, ale celý jsem se třásl. Vypadala dost vyšinutě. S těmi všemi divnými manýry, jako kousání nehtů a držení rukou v pěsti. Doufal jsem, že se se mnou nezačne prát a nezbuší mě.

Neodpovídala na žádnou mou otázku. Ani se na mě nedívala! Ale když mlčela, slušelo jí to. Černé vlasy jí šly k tváři. Měla opálenou kůži, černé oči a bledé rty. V těch jejích temných očích jsem si připadal jako v propasti tajemství.

" Mimochodem, já jsem Bill. A ty?" Copak mi nehodlala odpovědět? Ani se nedívala mým směrem. Co mám dělat, když jsem pro ni jako vzduch?

Můj bože, on je to, pro pána krále, kluk! Je to kluk hezčí, než kterákoliv žena, co jsem kdy viděla! Nemohla jsem se mu ani podívat do očí. Najednou jsem se cítila vědomá sama sebe: měla jsem na sobě jen volnou kostkovanou košili a roztrhané šortky, zatímco on měl vyčesané vlasy značkové oblečení. Páni.

" Aha. Takže ty jsi němá! Jsem tak neslušný, promiň."

" Dokud tu neuvidím žádného člověka, tak ano, jsem sama." Chtěla jsem, aby zmizel. " A n-ne... nejsem němá."

Bože, ona promluvila, tiše, ale promluvila!

" Takže jak se jmenuješ?"

" Jmenuju?"

" Ano, tvoje jméno. Samozřejměže mě nezajímá jméno tvojí mámy, chytráku," uculil jsem se.

Znovu se na mě podívala, což mě překvapilo, a utrousila:

" Říkej mi Lal..."

" Pěkné mužské jméno, že? Takže ty chodíš sem do školy? A dál? Žiješ tu?"

" Um... ne. Momentálně nechodím do školy, ale jsem odtud, nedaleko."

" Oh... Nechceš si na chvilku zahrát, jako když jsme byli malí?"

" Huh?"

Postavil jsem se a strčil do houpačky. Zhoupl jsem ji tolik, že se strachy vyjekla, ale uvědomil jsem si, že je nám skvěle! Smáli jsme se. Pak jsem se unavil a oba jsme odpočívali.

" Bude ti vadit, když tě doprovodím domů, Lal? Už se setmívá, slunce zapadá, a myslím, že máme oba pěkný hlad." No, nevím, kde se to ve mně vzalo, vážně nevím. Pozval jsem právě cizí holku na rande? Nebo jsem se pozval k ní domů? Bože, jsem z toho zmatený. Vážně dělám co Tom, flirtuju s holkou, kterou jsem právě poznal?

" Uh, nevím, jestli je to dobrý nápad."

" Proč?" Vážně, proč? Copak je to takový problém? Urgh, tenhle pocit nenávidím! Tlačím na ni? Vím, že jsme se teprve seznámili, ale něco cítím, něco...

" Možná nebudeme mít dost jídla, sami máme málo."

Nechápal jsem, co je, vypadala sice divně, ale ne chudě, minimálně byla ve střední sociální třídě.

" No, tak co zajít k nám?"

Teď mě pošle k čertu. A co hůř, připadalo mi, jako bych to ani neříkal já. Moc se s holkami nebavím, a když už, tak to ona mě musí pozvat na rande, protože já se příliš stydím. Ale teď jsem to udělal, pozval jsem ji k sobě domů, jako bychom se znali věky, a to dokonce ani Tom domů ještě žádnou holku nepřivedl. Je pro nás důležité, abychom si domů nevodili kde jakou.

" To je podle mě taky blbost..." To mi tedy nepomohlo. Nechápejte mě zle, ale zabolelo to. Bylo to poprvé, co jsem se odhodlal oslovit dívku a ona mě hned odpálkovala.

" Proč?"

" Ze všeho nejdřív, sotva jsme se seznámili, asi tak před hodinou. Navíc o sobě nevíme nic kromě našich jmen."

" No, máš nejspíš pravdu. To se vážně nehodí. Tak co kdybychom se tedy víc seznámili?"

" Jak to myslíš?"

" Co zítra někam zajít? Prosím."

" Uvidím, co s tím půjde udělat."

" Udělat co? Máš tak přísné rodiče?"

" No, jak se to vezme."

" Takže ano?"

" Jo."

" Skvěle."

Fakt, že Lal zítra zase uvidím, mě těšila. Postavil jsem se a objal ji. Když jsem ucítil její tělo, jako by se zastavil svět. Bylo to, jako bychom byli na světě sami. Je to těžké na popsání. To objetí trvalo déle, než obyčejně.

" Um... Bille?"

Sletěl jsem z obláčku zpátky na zem a pustil ji.

" Oh, promiň."

Vstala z houpačky. " Musím jít, vážně se stmívá."

" Mám tě doprovodit?"

" Ne!"

" Hej, co s tím máš?"

" To je jedno, jen jsem se nechala unést."

" Dobře."

Bál jsem se, jestli se dostane sama v pohodě domů. Víte proč? Setmívalo se a nikdy nevíte, co se může stát. Byla tak bledá, bez citu a neupravená. Dobře, na to poslední zapomeňte. Pořád bylo poznat, že je to dívka, třeba se jí něco stane a její rodiče se o ni budou bát.

" Vážně musím jít, Bille. Měj se."

" Lal!"

Otočila se a dala se do běhu. Vážně pospíchala, ale i tak jsem ji dohonil a zachytil za ruku.

" Dáš mi svůj telefon?" Kruci, kde se ve mně vzala zase tohle?

" Ne."

" Pevnou?"

" Ne."

" Proč?"

" Nemám ho."

Copak je z jeskyně? To doma nemají elektřinu?

" Tak tady je můj mobil." Podal jsem jí kousek papíru, na kterém bylo napsané jeho číslo. Vzala si ho. Vyprostila se mi ze sevření a utíkala co nejrychleji dovedla.

" Lalo, tak zítra!"

Otočila se, ale místo odpovědi se usmála. Dál běžela. Whoa, ten úsměv byl vážně roztomilý.

Šel jsem domů, ale nemohl jsem na ni přestat myslet. Měla v sobě něco, co se mi líbilo, něco, co mě znervózňovalo. Byl jsem u domu, když mě někdo zezadu vzal za ruku.

" Čau, Bille!"

" Sakra! Tome!"

Jsem zvyklý, že mě můj velký bratr rád leká, ale teď jsem se vážně lekl. Nejspíš proto, že jsem byl myšlenkami u Lal.

" Nazdar, bráško, dneska vypadáš nějak vesele."

" Ani ne."

" Ale jo!"

" Jak chceš. Proč jsi vůbec tady, Tome?"

" Mamka mi řekla, ať tu na tebe počkám."

" K čemu?"

" Nejspíš jen tak."
 

2 people judged this article.

Comments

1 Lill Lill | Web | 13. november 2012 at 12:38 | React

:O Rýchlo prekladaj ďalšiu časť. je to fakt dobré. som zvedavá ako pôjde ďalej :) páči sa mi to :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement