Azurová mušle 1. Falešné jméno pro jedno setkání

10. november 2012 at 20:20 | Eve* |  Azurová mušle

překlad: Eve*



Bylo to obyčejné odpoledne. Ničím výjimečné. Já se zase plížím se svou kamarádkou Elenou ven. Vyhecovala mě, abych vylezla přes zeď a teď z ní úspěšně neporaněná seskakuju.

" Eleno, jsi si jistá, že nechceš jít se mnou?"

" Ne, Shantal, užij si to. Mimochodem, půjdeš tam znovu, ne? Nechce se mi jít dneska tak daleko," usmála se.

" Dobře, Eleno, mockrát děkuju! Počkej na mě, dokud nezapadne slunce."

" Jistě, neboj se. Budu ti krýt záda."

Usmála jsem se na Elenu, ale ona už mě neviděla. Otočila jsem se a zamračila. Nelíbí se mi, že se takhle plížím ven, ale aspoň dělám něco jiného, než hry s těmi samými lidmi.


Byl to krásný den. Je podzim a ochlazuje se. Ale vidět padající listí k zemi mě uklidňuje. Taky se neustále ohlížím za domem těch boháčů, který jsem po cestě minula. Ten dům se mi strašně líbil, ale bohaté rodinky, které v takových domem žily, ne. Dokonce jsem viděla chlapečka, jak pláče na dvorku, protože se jeho rodiče hádali. Nikdy jsem nemyslela, že se to může stát jedincům, kteří mají peníze, ale kdo jsem, abych soudila ostatní? Možnáže peníze vážně nejsou všechno.

Za vilkou boháčů vidím malé přízemní domky. Jsou u nich lidé. Děti si hrají a každá rodina je šťastná, opravdu šťastná. Nežárlím na ně, protože připouštím, že rodiče vypadají, že své děti milují.

Bylo mi tak teskno, protože jsem věděla, že já nikdy nebudu mít takovou rodinu jako oni, a peníze a všechno. Nejspíš vyrostu takovýhle, bytost nikdo. Beze snů a tak. Jídlo a přežití, jen to je pro mě důležité. Můj život je jako život afriského dítěte: výhrou je přežít.

O pár kroků dál jsem zahlédla školní hřiště. Mám ráda hřiště, i když máme jedno, ve kterém jsem, ale nemůžu si v něm hrát. Vždycky jsou v něm děti a Madame říká, že jsem na hřiště už moc velká.

Ale teď je to jedno. Na čem záleží, když mám konečně hřiště jen pro sebe? Nikdo mě nebude vyhánět z houpačky nebo průlízky. Je to jen moje a moje!

Neporušila jsem jediný drátek, když jsem lezla přes plot, je to vlastně moje profese, plížení se někam. Stála jsem uprostřed hřiště, ale cítila jsem něco divného. Nevím, co dělat. Nemůžu pohnout nohama.

Uvědomila jsem si, že si nemám s kým hrát. Jsem na hřišti a sama.

Rozhodla jsem se sednout si na houpačku. Nevím, co udělat. Hleděla jsem do nikam. Čas běžel a já si nemůžu vzpomenout, proč tu jsem.

Začala jsem být bezradná a byla jsem líná si hrát sama, tak jsem začala uvažovat, že půjdu někam jinam. Ale pak se sedátko houpačky pohlo. Ucítila jsem na sobě ruce, které se mě snažily zachránit od pádu, ale oba jsme i tak spadli. Když jsem se podívala na osobu, která mě držela, naše obličeje byly jen kousíček od sebe: cítila jsem i její dech. Ta dívka byla vážně nádherná.

Všimla jsem si, že zčervenala, a zajímala jsem se proč.

" Slečno, jste v pořádku?" Obě jsme vstaly a ona mi nabídla pomocnou ruku, ale já na ni nedosáhla.

" Um, hum." Nemluvila jsem, jen jsem zamumlala.

Ošila jsem se, abych se zbavila toho trapného a nepohodlného pocitu. Okamžitě jsem si dřepla na blízkou houpačku. Šla za mnou a sedla si vedle mě.

" Ahoj! Jsi tu sama?" zeptala se mě co nejklidnějším hlasem. " Mimochodem, já jsem Bill. A ty?"

Můj bože, on je to, pro pána krále, kluk! Je to kluk hezčí, než kterákoliv žena, co jsem kdy viděla! Nemohla jsem se mu ani podívat do očí. Najednou jsem se cítila vědomá sama sebe: měla jsem na sobě jen volnou kostkovanou košili a roztrhané šortky, zatímco on měl vyčesané vlasy značkové oblečení. Páni.

" Aha. Takže ty jsi němá! Jsem tak neslušný, promiň."

Trvalo mi věčnost, než jsem se rozhodla, že mu odpovím. Rozhlédla jsem se kolem a posměšně utrousila: " Dokud tu neuvidím žádného člověka, tak ano, jsem sama." Chtěla jsem, aby zmizel. " A n-ne... nejsem němá."

Takže když mu někdo neodpovídá, pokládá ho za němého? Proboha!

" Takže jak se jmenuješ?"

" Jmenuju?"

" Ano, tvoje jméno. Samozřejměže mě nezajímá jméno tvojí mámy, chytráku," uculil se.

Rozhodla jsem se mu říct falešné jméno, dokud si nebudu jistá, že už ho nikdy nepotkám a taky, nač? Umí být sarkastický. Podívala jsem se mu přímo do obličeje, jeho krásného obličeje a řekla:

" Říkej mi Lal..."

" Pěkné mužské jméno, že? Takže ty chodíš sem do školy? A dál? Žiješ tu?"

" Um... ne. Momentálně nechodím do školy, ale jsem odtud, nedaleko."

" Oh... Nechceš si na chvilku zahrát, jako když jsme byli malí?"

" Huh?"

Postavil se a strčil do houpačky. Zhoupl mě tolik, že jsem strachy vyjekla, ale uvědomila jsem si, že je mi skvěle! Smáli jsme se. Pak se unavil a oba jsme odpočívali.

" Bude ti vadit, když tě doprovodím domů, Lal? Už se setmívá, slunce zapadá, a myslím, že máme oba pěkný hlad."

" Uh, nevím, jestli je to dobrý nápad."

" Proč?"

" Možná nebudeme mít dost jídla, sami máme málo."

" No, tak co zajít k nám?"

Myslel to vážně? Tedy, vždyť jsme se sotva poznali! Znali jsme jen naše jméno, z toho to moje bylo falešné. Vlastně jsme byli cizí.

" To je podle mě taky blbost..."

" Proč?"

" Ze všeho nejdřív, sotva jsme se seznámili, asi tak před hodinou. Navíc o sobě nevíme nic kromě našich jmen."

" No, máš nejspíš pravdu. To se vážně nehodí. Tak co kdybychom se tedy víc seznámili?"

" Jak to myslíš?"

" Co zítra někam zajít? Prosím."

" Uvidím, co s tím půjde udělat."

" Udělat co? Máš tak přísné rodiče?"

" No, jak se to vezme."

" Takže ano?"

" Jo."

" Skvěle."

Souhlasila jsem, aniž bych věděla proč. Cítila jsem, že nemůžu říct nic než ano; ne by nebyla odpověď. Jako bych popírala jeho šarm. Ztratila jsem se ve vlastních myšlenkám, když najednou jsem ucítila objetí, Bill mě pevně držel.

" Um... Bille?"

" Oh, promiň."

Vstala jsem z houpačky. " Musím jít, vážně se stmívá."

" Mám tě doprovodit?"

" Ne!"

" Hej, co s tím máš?"

" To je jedno, jen jsem se nechala unést."

" Dobře."

Už jsem ho nikdy nechtěla vidět. Nechtěla jsem se namotat na někoho, koho jsem neměla šanci vídat dál, bolelo by to jako řez nožem. Nechtěla jsem pokládat základy. Chtěla jsem být odtažitá.

" Vážně musím jít, Bille. Měj se."

" Lal!"

Na chvilku jsem se za jeho výkřikem ohlédla, a pak si uvědomila, že mě držel za ruku. Kvůli překvapení jsem nejdřív necítila, jak bolestivě mě svíral.

" Dáš mi svůj telefon?"

" Ne."

" Pevnou?"

" Ne."

" Proč?"

" Nemám ho."

" Tak tady je můj mobil." Podal mi kousek papíru, na kterém bylo napsané jeho číslo. Vzala jsem si ho, abych skončila to, co mělo být skončeno, a utíkala pryč co nejrychleji jsem dovedla.

" Lalo, tak zítra!"

Otočila jsem se, ale místo odpovědi se usmála. Dál jsem běžela. Vsadím se, že nevěděl, proč jsem se smála. Že tohle bylo naše první a poslední setkání.


Nemohla jsem na něj přestat myslet. Vážně měl v sobě něco, co jsem ještě u nikoho neviděla. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem byla před bránou. Elena na mě čekala.

" Kde jsi byla, Shantale? Pohni prdelí! Madame může co nevidět přijít. Máš štěstí, že jsi to stihla první."

" Sklapni, Eleno, někdo tě uslyší!"

Úspěšně jsem se proplížila dovnitř. Šťastná, že mě nikdo nezahlédl. Byl čas večeře a během pár minut měla Madame dorazit. Obvykle jsme končívali s večeří. Pak si šli po zadaných pracech. Akorát jsme uléhali k spánku, když Madame zvolala varování:

" Pozor, děti! Zítra se na nás přijede podívat pan Cavallone. Prosím, chovejte se spořádaně. Možná nám pomůže s financováním a třeba si jednoho z vás vybere, tak buďte hodní!"

No prosím, mně je jedno, kdo je pan Cavallone, bojím se ho. Přemýšlela jsem o tom, co Madame říkala. Uprostřed ničeho jsem zajela rukou do kapsy a něco nahmatala. Byl to kousek papíru s Billovým číslem. Komu na té babě, nebo klukovi, to jedno, záleží? Potřebuju se vyspat a nemyslet na něj jako puberťačka, když uvidí hezkého kluka. Schovala jsem papír pod postel, nemohla jsem totiž najít koš. Pak jsem zavřela oči a uvažovala, co se stane další den, dokud jsem neusnula.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Lill Lill | Web | 13. november 2012 at 12:28 | React

jeeej tak táto časť je superná ! veľmi sa mi to zatiaľ páči! som zvedavá ako to bude ďalej :) idem rýchlo prečítať ďalšiu časť

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement