Moje malá lolita 4. Pravidla 1/2

5. october 2012 at 20:00 | Eve* |  Moje malá lolita
Kapitola o povoleném vodítku, autoritě z domova a podivných dvojčatech. Doufám, že vás bude bavit. :)


" SANDRO, CO BYS ŘEKLA tomu, kdybych se tu zapsala na lekce surfování?" sebrala jsem odvahu se zeptat, když nám Robin odnesl talíře s dojezenou večeří a my tak měly zase soukromí. Seděly jsme s Alessandrou na lucerničkami osvětlené terase, která náležela čtyřhvězdičkové hotelové restauraci, a nasávaly do plic vůni "letního" podvečera. Ve vzduchu byla cítit slaná příchuť moře a horký písek. Pofukoval jemný vánek. Zadívala jsem se do dáli a při pohledu na zapadající kotouč slunce, jsem musela přiznat, že mi bylo docela příjemně.

" Zaprvé bych ti řekla, ať si strčíš tu Sandru někam," zamumlala Alessandra, aniž by ke mně vzhlédla od svého šálku kávy, ve kterém pomalu kvedlala ozdobnou lžičkou, " a zadruhé," zvedla ke mně tázavě oči, " kdes na takovou hovadinu byla? Sotva se udržíš na vlastních nohách, to chceš vážně lézt na vratké navoskované surfařské prkno?"

Zamávala jsem se na Robina, který se na mě od baru, kde míchal různobarevné drinky, culil, a pokrčila rameny. " Chtěla bych to zkusit. Taky bych se chtěla potápět. Všimla jsem si na recepci poutacího plakátu..."

" Bože, chraň," zhrozila se Alessandra na oko a afektovaně spráskla ruce. Bylo mi jasné, že imituje naši babičku z tátovy strany, a celkem se jí to i vedlo. " Ty se chceš utopit?" zeptala se mě.

" Vždycky mě zajímalo, jak vypadá svět pod mořskou hladinou. Ryby, rostliny a tak..."

" Ryby jsou stejně slizké, jak ty v akvárku, a rostliny stejně zelené," odbyla mě Alessandra a upila kávy.

" Jsi hrozná," naštvala jsem se. " Připadám si jak doma. Grace, nedělej to, udělej radši tamto, obleč si tohle... Chci si tu dovolenou aspoň trochu užít, když už jsem sem musela jet. Chci něco zažít-"

" Grace," přerušila mě Alessandra s povzdechem a položila si šálek na stůl. Kolem nás prošli dva prošedivělí dědové a zvědavě se po nás ohlédli. Zatímco já jsem se na ně ne zrovna lichotivě zašklebila, Alessandra je přehlédla.

" Co je?"

" Koukni, už dávno jsem pochopila, že mě zrovna nemiluješ a nehodláš mě poslouchat. Abych byla upřímná, tak moc dobře nechápu, co jsem ti tak strašného provedla, ale na to teď sere pes. Nehodlám ti tu nijak promlouvat do duše ani nic podobného, o to ať se postará tatíček, ale mám nápad," začala pozvolna.

" Jakej?" přimhouřila jsem na ni prozíravě oči.

" Stanovíme si určitá pravidla a když je budeš dodržovat, tak si tě nebudu všímat a když se zrovna nebudeš mrzačit na surfu, prakticky mi bude jedno, co, kde, jak a s kým děláš. Jsme tu proto, abychom si obě užily fajn dovolenou a myslím, že ani jedna nechceme, abychom těch dvacet společných dní tady promrhaly hádkami. Sice bychom tím parádně nasraly otce, což by se mi strašně líbilo, ale takhle to bude lepší, ne?" zamrkala na mě Alessandra.

Neurčitě jsem přikývla. Nebyla jsem si jistá, jestli si ze mě jen nedělá dobrý den.

" Super," zavrněla Alessandra spokojeně. " Tak teď ta pravidla. Zaprvé, nebudeš se pokaždé vztekat a odmlouvat jak děcko, když ti něco nedovolím."

" Já se nevztekám," ohradila jsem se okamžitě.

" No jasně," zasmála se Alessandra a rovnou pokračovala, abych neměla šanci odporovat: " Dál. Budeš mít večerku-"

" Děláš si srandu?" skočila jsem jí znovu do řeči a nevěřícně se na ni zadívala. " Kolik mi, prosím tě, je, abych potřebovala večerku?" dožadovala jsem se dotčeně.

" Vidíš? A je to tady, už se hádáš," upozornila mě Alessandra.

" Já se nehádám, já jenom-"

" Ticho," utla mě Alessandra otráveně. " Jestli nepřestaneš držkovat, tak se celou dohodu vykašleme a bude po srandě, comprendes?" dodala.

" A pak že kdo se tu potatil..." odfrkla jsem si šeptem.

Alessandra po mně šlehla očima. " Cože?"

" Nic," odmlčela jsem se a výmluvně zapíchla oči do desky stolu. " Promiň, pokračuj."

" No proto."

Zase jsem zvedla hlavu a podívala se na ni. Akorát pila. " Do kolika budu mít tu večerku?" zeptala jsem se.

Alessandra polkla a odsunula prázdný šálek na okraj stolu, aby si ho obsluha všimla a odnesla ho. " Když vezmu v potaz, že je ti teprve šestnáct, tak bych řekla, že do půlnoci je tak akorát," odpověděla zamyšleně a kývla ke mně bradou. " Co ty na to?"

I když jsem nechtěla provokat, nedalo mi to, abych to nezkusila: " O trošku dýl by to nešlo?"

" Ne," řekla nekompromisně.

Stáhla jsem se. " Tak... jo, no," přikývla jsem.

" Bezva. Tak zatřetí..."

" Kolik tam toho ještě máš?"

" Tohle bude zatím poslední. Třeba ti časem ještě něco přihodím, uvidím, jak svědomitě budeš tahle tři pravidla dodržovat."

" Někdy vážně nechápu, kde se člověk jako ty naučil takové spisovné mluvě," popíchla jsem ji s úšklebkem.

" Harvard, kočičko. Tam tě přejde všechna prdel. Však počkej, za pár let to poznáš na vlastní kůži," oplatila mi Alessandra stejně mile.

" Nemyslím si," zavrtěla jsem hlavou. " Já půjdu na Yale."

" Tak toho se fakt nebojím."

Nechápavě jsem se na ni podívala. Alessandra z těžka vydechla a protočila panenky.

" Harvard je v naší rodině stejně tradiční jak ryba k Vánocům. V některých rodinách děti dědí štrykovanej svetr se sobem, kdežto u nás studium na Harvardu. Je úplně jedno, jestli chceš na Stanford, Oxford, Princeton nebo Yale, nakonec tak jako tak skončíš na Harvardu, ani nebudeš vědět jak. Vystudovalo tam od nás už tolik generací, že kdybys to měla spočítat, nebudou ti na to stačit prsty. Schválně před taťkou někdy zkus nadhodit téma vysoká a uvidíš sama. Nebudeš stačit brát zatáčky, jak tě požene. Harvard je pro něj posvátnej," vysvětlila mi posměšně, avšak nanejvýš smířeně, což mě vylekalo daleko víc, než celá ta hororová historka. Alessandra byla totiž natolik odvážná, že taťku pravidelně bez servítek posílala do tmy. Nešlo mi do hlavy, že by se od něj nechala k něčemu tlačit.

" Ale vždyť ty jsi tam šla dobrovolně, ne?" namítla jsem.

Alessandra se krátce suše zasmála. " Jo, ale jenom proto, že jsem umění mohla studovat i tam. Jinak bych se tutově hlásila na Stanford. Tatík je dobrý řečník, ukecal by i hluchého. Byla jsem ještě děcko a nechtěla jsem dělat vlny, tak jsem se mu podřídila. Měla jsem za to, že je jedno, kde vystuduju," pokrčila rameny.

" A není? Přece, Stanford, nebo Harvard, děláš umění a to je to hlavní, ne?"

" Ne," vyvedla mě Alessandra z omylu. " Hlavní je si vybrat školu a vůbec všechno podle sebe a nenechat za sebe rozhodovat druhé. Oni to s tebou třeba myslí dobře, ale pamatuj si, že je lepší mít svůj vlastní názor a namlátit si držku sama, než kráčet po vyšlapané cestičce, na jejímž konci nikdy nebudeš šťastná. Chápeš, co tím chci říct, Grace?" podívala se na mě.

I když jsem pokývala hlavou, Alessandra mávla rukou.

" Já vím, že ne. Nevadí. Radši dořešíme ta pravidla a půjdeme. Na tohle máš ještě nějaký ten pátek čas."

" Dobře."

" No, takže zatřetí, před rodičema ani muk. Až ti mamka nebo taťka zavolá a budou se tě ptát, jak spolu vycházíme a jestli se o tebe zajímám a tak, však to znáš," zapitvořila se, " tak ne abys jim o těch pravidlech nebo nedej bože o Harvardu něco vyžvanila, rozumíš? Fotr by mě protáhl kanálem a pak ještě přejel kombajnem, kdyby zjistil, jak užitečné rady do života ti tu uděluju," ušklíbla se Alessandra. O těch radách bychom si ještě mohly podiskutovat, ale pořád to bylo to nejmenší, co po mně mohla žádat, tudíž jsem neměla jediný důvod jí to neodsouhlasit.

" Buď v klidu, ani popel. Pán bůh se ti na dětech odvděčí," mrkla jsem na ni.

" Jo," vysmála se mi Alessandra. " budou hnusné, blbé, tlusté, ale," zdůraznila nezbytný háček, " bude jich moc. S takovou ať se na mě bůh radši vykašle, protože při mém štěstí by ještě ty chudinky musely nastoupit na Harvard i ony."


Kontrola z domova na sebe nenechala dlouho čekat. Jenom co jsme s Alessandrou zhruba o půl hodiny později po cestě zpátky na naše apartmány míjely recepci, rozvibroval se mi v kapse džínsů mobil. Koukla jsem se, který z mých dvou stvořitelů se po mně sháněl, a nepřekvapilo mě, když jsem si na displayi přečetla blikající heslo táta. S mamkou už jsem totiž mluvila.

" To je taťka," informovala jsem Alessandru a s nádechem stiskla zelené tlačítko. " Ahoj, tati."

" Nazdar, Grace. Našel jsem ti školu-"

" Jdu nahoru, jako že mě bolí hlava, kdyby něco," vymluvila se šeptem Alessandra a aniž by čekala na moji odpověď, pospíšila si k výtahu, jehož dveře se akorát jako na zavolanou rozevřely. Přikývla jsem a usadila se do jednoho z pohodlných kožených křesel v hale.

" Jsi tam?" dožadoval se taťka netrpělivě.

" Jo, jo, promiň, zamyslela jsem se. Co jsi to říkal?"

Slyšela jsem, jak si na druhém konci nespokojeně povzdychl. Dokonce si i něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu. " Dneska o obědě jsem tak brouzdal po Internetu a narazil jsem na jednu jazykovku, kam by ses mohla přihlásit. Má perfektní ohodnocení, až mě trochu zarazilo, jak moc," řekl mi. Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá.

" Vážně?" zeptala jsem se opatrně.

" Uhuh," přitakal. " Je soukromá a celkem vzato i dost drahá, proto tam taky nechodí tolik děcek, ale to vůbec ničemu nevadí, protože tam aspoň na studenty mají dostatek času a víc se jim věnují. Ne jak na státních školách." Vsadila bych se, že se při poslední větě zašklebil.

" Aha..."

" Zavolal jsem řediteli a hned, jak se vrátíš domů, tak za ním společně zajdeme. Zněl jako docela dobrý chlap, představ si, že jsme ho prý kdysi stěhovali," uchechtl se taťka.

" Cože? Tys mě tam už přihlásil?" vyhrkla jsem a našponovala se v křesle jak špagát. Uhlazený recepční ke mně zvědavě zvedl pohled. Nejspíš si myslel, že mu nějak okořením nudnou noční směnu.

" Učí se tam tři jazyky zaráz a když ti to prý půjde, můžeš si přibrat i čtvrtý. Grace, to je přece skvělé, ne? Pořád jsi fňukala, že se chceš věnovat cizím jazykům a takhle konečně budeš mít kde ten svůj talent uplatnit," hecoval mě taťka vzrušeně.

" Jo, to je paráda, tati, ale já jsem-"

" Promiň, zlato, budu muset končit, mám druhý hovor a do toho ještě trčím v zácpě a vypadá to, že se to snad konečně dalo do pohybu, nebo co. Nechci, aby mě čapli policajti, že volám za volantem, tak to radši položím. Dopovíme si to jindy," přerušil mě taťka a překotně se se mnou rozloučil. Než jsem se stihla rozkoukat, bavilo se se mnou jen odosobnělé monotónní tůtání.

" No bezva," zamumlala jsem a zastrčila si mobil zpátky do kapsy.

" Nějaký problém?" staral se recepční.

" Ne, děkuju, to je v pořádku." Tobě budu tak něco vykládat.

Recepční přikývl a znovu sklopil hlavu k obrazovce notebooku, na které sledoval jakýsi akční film. Líně jsem vstala a vykročila k výtahům, když v tom jsem si na něco vzpomněla.

" Vlastně bych s něčím trošku pomoct potřebovala," řekla jsem recepčnímu s úsměvem a opřela se o naleštěný pultík.

" Jistě." Zeslabil si zvuk, aby mě líp slyšel, a podíval se na mě. " S čím?"

" Je tu ubytovaný jeden kluk, Tom. Takový vysoký, svalnatý s dlouhými černými dready a piercingem v dolním rtu. Je tu se svým bratrem... "

Recepční okamžitě přikývl. " Ano, ano, vím o nich. Co je s nimi?"

" Nic. Aspoň teda doufám. Víte," přešlápla jsem na druhou nohu a nervózně si promnula ruce, " potřebovala bych zjistit, jaké mají číslo pokoje. Má. Tom. Šlo... bylo by to možné?" vysoukala jsem ze sebe.

Recepční na mě moment zíral, ale brzy se sebral a nelítostně mě odpálkoval. " Omlouvám se, slečno, ale máme od pánů vysloveně zakázáno, abychom komukoliv sdělovali cokoliv o tom, kde jsou ubytovaní nebo kudy se pohybují."

Turudumtum. A máš to, kočičko.

" Ach..."

" Můžete jim tu ale nechat vzkaz," konejšil mě recepční.

Zavrtěla jsem hlavou. " Ne, to, myslím, nebude potřeba, děkuju. Nashle."

" Na shledanou. Hezký zbytek večera."

" Vám taky," opáčila jsem. Zklamaně jsem se nechala výtahem vyvézt do druhého patra, kde jsem si klíčem odemkla a zabouchla se v pokoji. Skopla jsem si boty, sedla jsem si na postel a hlasitě vzdychla; to jsem tedy nečekala.
 

4 people judged this article.

Poll

Moje malá lolita

Moje malá lolita

Comments

1 Ela & Mily Ela & Mily | Web | 5. october 2012 at 21:18 | React

Koukám že Alessandra má taky na vše odpověď :D:D " Ryby jsou stejně slizké, jak ty v akvárku, a rostliny stejně zelené," :D:D
To by nebylo aby si ti dva nezařídili pořádný soukromí :D:D jsou to přece superstar :D:D
Už se těším na další díl :)

2 Christine Christine | Email | Web | 6. october 2012 at 10:52 | React

No páni!!! :-) Moc se mi to líbilo...
Jediné snad s čím bych se asi nesmířila by bylo, že mi moje 16 letá sestra dává pravidla (jo sama to dělám...:-D) a že by mě rodiče přihlásili na školu, zkrátka že by za mě rozhodovali... To bych asi opravdu nepřekousla.... :)
No ale hodně se mi líbilo, jak se vyptávala pana recepčního a on byl tak neoblomný...:P to bylo super, no jsem zvědavá, co se jí bude v hlavě honit za nápady, aby se k němu dostala....-)
No jsem na to zvědavá...:-)

3 Eve* Eve* | Email | Web | 6. october 2012 at 18:44 | React

[2]: Alessandře není 16. :D Je zhruba ve stejném věku jako dvojčata, nejspíš sis to spetla.

4 Christine Christine | Email | Web | 6. october 2012 at 19:26 | React

[3]: omlouvám se, to jsem napsala špatně...:( mám dneska den...:D ještě jednou se omlouvám... :)

5 Eve* Eve* | Email | Web | 6. october 2012 at 19:42 | React

[4]: V pohodě, samozřejmě. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement