Následuj mě 13.

11. september 2012 at 18:00 | Eve* |  Následuj mě

překlad: Eve*

Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Přemýšlela o, no, o všem. O Tomovi, chyběl mi a chtěla jsem, aby se věci daly zase do pořádku. Neměla jsem moc času, proto bychom ho neměli zbytečně ztrácet. O mámě, na kterou jsem byla moc tvrdá. Měla bych ji chápat. Dostala perfektní práci, kterou si přála, co na tom, že v jiné zemi. Takovou šanci už víckrát nedostane.



Mamka trpí mírnou svalovou dystrofií. Špatně se jí dýchá, má problémy s chůzí a občas je trochu neohrabaná. Doktor říkal, že se to bude jen zhoršovat, ale já doufám, že ne. Potřebuju ji; je můj rádce a já se o ni klidně budu starat. Navrhla jsem jí, jestli si v Austrálii nechce najmout opatrovalku a já jí budu denodenně volat, ale ona cizím lidem nevěří a radši chce mít u sebe mě. Takže jsem v tom zaseklá až do té doby, než... umře.

Nestěžuju si. Miluju svoji mámu. Jen nechci, abychom se musely stěhovat. Ale ona si to přeje, má k tomu důvod, takže já jí nebudu stát v cestě a pojedu taky.

Povzdychla jsem si, vstala z postele a sešla schody do obýváku. Mamka seděla na gauči a dívala se na televizi.

" Promiň, mami. To předtím," zamumlala jsem.

" To je v pořádku, počítala jsem s tím. Věděla jsem, že se na mě budeš zlobit, ale musíš chápat, že tohle je moje poslední šance moc dělat něco takového. Během pár měsíců můžu skončit na vozíku," vzdychla.

" Chápu to. Rozmyslela jsem si to a nevadí mi odjet. Jenom budu teď s kámošema víc," usmála jsem se na ni.

" Díky. Jak jim to řekneš?" zeptala se.

" Netuším. Akorát jdu za Tomem, abych si s ním promluvila. Nechci se s ním hádat a odjet rozhádaná. Tyhle poslední tři týdny v Německu musí být ty nejlepší."

" Dobře. Uvidíme se, až se vrátíš," usmála se a otočila se zpátky na televizi.

" Jo, zatím." Nazula jsem si boty a potichu za sebou zavřela dveře. Venku bylo hezky, ani horko, ani zima. Měla jsem na sobě riflové kraťásky se zeleným tričkem, bílé tenisky a vlasy jsem měla vyčesané do ledabylého culíku; skvělý ohoz.

Než jsem se nadála, stála jsem před Tomovým domem a klepala na dveře.

" Tori? Ahoj, holčičko," usmála se na mě Simone.

" Ahoj. Je doma Toma?" zeptala jsem se.

" Ne, není."

" A nevíš, kde je?"

" Ne, je mi líto. Nejspíš bude někde venku s Billem, protože ten je taky fuč. Jsem doma sama se psy," zasmála se. " Nemám mu zavolat, aby přišel?"

" Ne, to je dobrý," usmála jsem se. " Měj se, Simone."

" Dobře. Zatím, zlato." Simone zavřela dveře. Otočila jsem se a rozešla se k cestě. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vytáhla jsem si z kapsy mobil, stiskla rychlou volbu na Toma a čekala, až to zvedne.

Zvonilo to. A zvonilo. A zvonilo. Dokud jsem neuslyšela jeho hluboký hlas.

" Ahoj, tady Tom. Teď to nemůžu zvednout, protože jsem, uh, zaneprázdněný. Nech mi vzkaz a já se ti ozvu, jestli se mi budeš líbit."

A ozval se tón.

" Tome," zašeptala jsem a zasekla se, protože mi začaly stékat slzy. " Tome." Nechtěla jsem říkat nic víc, prostě jsem to ukončila.


Sedla jsem si na postel a zavolala Nikki.

" Dej si, brouku!"

" Ahoj," zamumlala jsem.

" Co je?" Věděla jsem, že mě Nikki neodmítne, vždycky se zajímala o druhé víc, než o sebe.

" Chci Toma," hlesla jsem.

" Oh, proboha," vzdychla.

" Před chvílí jsem šla k němu domů, ale nebyl tam. Volala jsem mu, ale nezvedl to. Co když řekl Simone, aby ho přede mnou zapřela a nezvedá mi to schválně?" zpanikařila jsem.

" Obě víme, že to by neudělal," zasmála se Nikki.

" Asi ne. Ale co když," pokrčila jsem rameny.

" Žádné kdyby. Prostě počkej, jestli ti nezavolá zpátky. Třeba má práci," řekla.

" Myslela si, že je s Billem, protože ani ten nebyl doma," pokračovala jsem.

" No, tak se stav později," poradila mi.

" Ale Nikki? Fakt si s ním potřebuju urovnat situaci. Už se nechci hádat. Protože. Um. Ugh. Nemůžu uvěřit, že se to dozvíš takhle," zasténala jsem.

" Dozvím co?" zeptala se.

" Máma mi dneska ráno řekla, že se stěhujeme," zamumlala jsem.

" Stěhuješ se? Kam? Doufám, že někam blízko, aby ses mohla vídat se svou nejlepší kámoškou!" Vsadila bych se, že se usmívala.

" Stěhujeme se do Austrálie," řekla jsem tak tiše, že mi skoro nebylo rozumět.

" Do Austrálie?" opáčila stejně potichu.

" Jo," hlesla jsem.

" No, to není tak blízko."

" Já vím."

" To nemůžeš zůstat tady?" zeptala se.

" Nikki, víš, že to nejde. Kvůli máminu stavu. Dělám to jen pro ni. Dostala tam práci a sama víš, jak moc tu zemi miluje. Tohle může být poslední šance, kdy se k takové práci dostane. Během pár měsíců může skončit na vozíku," vzdychla jsem.

" Vrátíš se někdy do Německa?"

" Já nevím," pošeptala jsem jí. " A právě proto si to chci s Tomem urovnat. Zbývají mi už jen tři týdny, nechci je strávit hádkami."

" To je jasné. Kdy mu to ale řekneš?"

" Netuším. Nejspíš den před odjezdem. Vím, že kdybych to udělala teď, bude se ke mně chovat jinak a bude z toho dělat kovbojku a to nechci. Chci, aby byly věci tak, jak předtím," povzdychla jsem si zas.

" Bude naštvaný, jestli to před ním budeš tajit," varovala mě Nikki.

" Já vím, ale já... nevím. Prostě mi dává větší smysl říct mu to až na konci," odpověděla jsem.

" No, je na tobě, jak si to zařídíš."

" Jo. Kdybych to všem řekla rovnou, musela bych je prosit, aby před Tomem mlčeli. Takže to nejspíš oznámím jen Jessice a ostatním pak," uvažovala jsem.

" Bill by to Tomovi vyslepičil, takže to je dobrej nápad. Jess a já budem dělat jako by nic." Na chvíli bylo ticho. " Obě byste dneska měly přijít, uděláme si holčičí večer. Zníš, že by se ti to zhodilo, takže můžeš to vyřídit Jess?" navrhla.

" To je super," usmála jsem se.

" Fajn. Napíšu ti, kdy můžete dojít. Už musím jít. Mám tě ráda, kočko." A s tím hovor ukončila. Odtáhla jsem si mobil od ucha a podívala se na display.

Šest zmeškaných hovorů od Toma.

Poslední byl jen pár minut starý, takže jediné, co jsem mohla udělat, bylo, počkat si na další. Měla jsem radost, že mě tolikrát sháněl, na chvilku jsem se cítila líp, ale pořád jsem byla nervózní. Přece jenom jsme spolu přes týden nemluvili.

From the get-go I knew this was hard to hold,
Like a crash the whole thing spun out of control,
Oh, on a wire, we were dancing,
Two kids, no consequences,
Pull the trigger, without thinking,
There's only one way down this road.

Sebrala jsem mobil z postele a přijala hovor, aniž bych se obtěžovala podívat se na to, kdo volá.

" Tori? Tady Tom." Tolik mi chyběl jeho hlas. Jeho hluboký mužný hlas.

" A. Ahoj," hlesla jsem.

" Já, uh, vyzvedl jsem si tvůj vzkaz z hlasovky. Jsi v pohodě?" zeptal se.

" Ne," zašeptala jsem se slzami na krajíčku.

" Co se děje?" zareagoval. Zněl soustředěně.

" Chybíš mi," řekla jsem rovnou. " Je mi to všechno moc líto."

" Proč se omlouváš?" Měl jemný a klidný hlas, což mě uklidňovalo. Dalo mi to najevo, že se nezlobí, všechno najednou šlo o něco snáz.

" Protože jsem ti chrstla pití do obličeje," vzdychla jsem a setřela si z tváře slzy.

" Taky jsem ti řekl pár hnusných věcí," vysvětlil.

" Neměla jsem tě obviňovat, žes mě podvedl. Tome, nebuď uražený a dejme to zas do pořádku," promnula jsem si unaveně spánky.

" Omluva přijata," řekl.

" Díky," pousmála jsem se. " Vážně jsi mi chyběl."

" Ty mně taky, Tori," vzdychl. " Jak prase."

" Byla jsem u vás, abychom si popovídali tváří tvář, nechtěla jsem to řešit přes telefon," řekla jsem.

" Byl jsem s Billem, promiň."

" Simone to říkala, tak jsem ti zavolala a tak jsme tady," pokrčila jsem rameny.

" Jo. Šel jsem s Billem na kafe. Měl jsem pěkně blbou náladu, celej týden jsem ho s ní otravoval. Chtěl jsem ti to zvednout, ale nestihl jsem to. Poslechl jsem si tvůj vzkaz, znělas tak vykolejeně. Bylo mi kvůli tomu zle. Řekl jsem to Billovi a okamžitě jsme se sbalili a šli domů, kde jsem ti hned zavolal. Bavila ses s Nikki, nebo tak?"

" Jo."

" Myslel jsem si to," zasmál se. Na pár minut jsme se odmlčeli. Neměla jsem ponětí, co říkat. " Pořád mám tvoje boty. Nechceš se pro ně zastavit?" zeptal se.

" Nemůžu, už jsem domluvená s Nikki. Promiň."

" Oh, dobře. Tak si to užíjte," povzdychl si. Zase ticho. Tohle byla asi ta nejtrapnější konverzace, kterou jsme spolu kdy vedli. " Miluju tě, Tori," vyhrkl Tom.

" Já. Já tebe taky, Tome," opáčila jsem šeptem.

" Už se nebudeme hádat, jo? Aspoň do konce léta."

" To teda," usmála jsem se.

" Super. Musím jít, zlato. Napíšu ti, jo, miluju tě."

" Dobře, taky tě miluju." A típla jsem to.

Nemohla jsem se přestat usmívat. Dali jsme se zase dohromady. Řekl mi, že jsem mu chyběla, že mě miluje, že mě pořád miluje, že se nic nezměnilo. Už se nebudeme hádat, což bylo úžasné.

Vstala jsem z postele a přihlásila se na Facebook. Už jsem na něm pár dní nebyla. Měla jsem sedm novinek. Jedna byla od Toma.

Tom Kaulitz vás označil ve svém příspěvku.

Nebylo odeslané tak dlouho po tom, co jsme dotelefonovali, což mě zarazilo. Klikla jsem na Tomův profil a přečetla si
jeho nejnovější status:

Jsem šťastnej jak hovado. Je jedno, co mezi námi kdy bylo, vždycky to překonáme. Nic nás nemůže rozdělit. Miluju tě, Tori McRynnonová.

Přidala jsem mu ke statusu koment, ve kterém jsem ho nazvala citlivkou, ale když jsem si to přečetla podruhé, úsměv mi opadl.

Nic nás nerozdělí? Hochu, kdybys jen věděl.
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Imagines mám radši s:

Tomem
Billem

Comments

1 báři báři | Web | 11. september 2012 at 19:46 | React

No, tak to jsem teda zvědavá. Já být jí, tak mu to všechno hned řeknu, protože se beztak potom zase naštve a ještě se rozloučí v blbé náladě. no, ale její rozhodnutí. Těším se na další díl :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement