Zlato, co se netřpytí 8.

31. august 2012 at 20:20 | Eve* |  Zlato, co se netřpytí
,, Prodávám v jednom krámu a..."

,, No to si děláš prdel, ne?!" vyjede na mě Tom.

,, Co je na tom blbýho?!" osopím se na něj.

, ,Víš, co to pro mě jako teď znamená? Už vidim ty titulky: Holka Toma Kaulitze prodává! Super!"



,, Předtím jsem taky dělala prodavačku, tak nevím, co řešíš."

,,Co?!"

,, Jo, představ si to. Přesně tak! Z čeho myslíš, že platím nájem, vodu, elektřinu, plyn? Z čeho myslíš, že žiju? Kde myslíš, že beru na jídlo?!"

,, Já myslel, že tě sponzorují rodiče."

,, Ne. Jo, v Německu to je tak zvykem, ale v Česku ne! Tam když se sama neprokopeš, tak nic nemáš! Všechno jsem si hledala, sháněla a zařizovala sama a kdyby nebylo Brigite a Sabine, tak dneska možná žebrám před Billou!"

,, To je úžasný... Vážně!"

,, Ano, to je! Oni si nějaký lidi musej vydělávat rukama, víš?!"

,, To chápu, ale jak?"

,, To se za mě jako stydíš? Stydíš se, že tvoje holka pracuje? To si děláš srandu?"

,, Běž s tímhle do háje! Chceš mě zase dohnat k tomu, abych se ti omluvil!"

,, No, to nečekám už asi měsíc, protože vím, že jsem ti totálně ukradená, nestojím ti ani skoro za vlídný slovo a teď zjistím, že se za mě ještě stydíš!" vřeštím a naštvaně div nezamáčknu tlačítko do krytu telefonu.

,, Co se ti stalo?" ptá se Sabine, když přijdu do obýváku.

,, Nic, to je v pohodě," usměju se.

Sabine mi úsměv opětuje.

Krafáme asi do půl dvanáctý. Potom se rozloučíme a holky jdou domů. Já nechám v obýváku všechno tak, jak to je a naprosto vyčerpaná zalehnu do postele, kde se rozbrečím. Ani nevím, kdy jsem usnula.

Další den ráno

Probudím se celkem brzo. Vůbec se mi nechce z postele. Kouknu se na mobil. Ani jedna zpráva, ani jeden nepřijatý hovor. Nevím, co si furt namlouvám... Asi jsem moc náročná, ale já jenom chci, aby si mě trochu vážil a uvědomil si, že mě miluje...

Vyhrabu se z postele a jdu si dát sprchu. Teplá voda mi už beztak skoro neteče, tak se sprchuju ve studený. Když vykonám ranní hygienu, uklidím dole obývák, kopnu do sebe hrnek kafe, mrknu na hodiny a zjistím, že mám bejt za hoďku a půl v práci. No, lepší tam bejt dřív něž pozdějc, řeknu si a jdu se hodit do gala.


Když dorazím na místo, teprve teď mi můj mozek donese zprávu, že jsem vlastně zaměstnaná u New Yorkeru. Pane bože! Musím na tom bejt teda už hodně špatně, když jsem si toho nevšimla.

Zamířím k pokladnám zeptat se, co a jak. Ujme se mě celkem sympatická zrzka, která se představí jako Elke. Všechno mi ukáže a k mé radosti mi sdělí, že budeme nejspíš pracovat spolu na pokladně. Dobře, zatím je vše v pohodě, uvidím, jak se to vyvrbí. Elke mě zavede do prostoru pro zaměstnance, kde mi udělala provizorní vizitku, na které stálo moje jméno, post a logo New Yorkeru.

,, No, takovou jako mám já ti vyrobí asi tak za dva tři dny, zatím ti musí stačit ta moje," usmála se Elke. Já jsem se taky usmála, ale když jsme se vracely k pokladnám, úsměv mi zmrzl na rtech při pohledu na jednu určitou osobu, která sem právě vcházela.
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement