Kousek domova

23. august 2012 at 20:20 | Eve*
Teda takový romány ze srdce nesnáším, ale tohle je tak pěkné, že jsem neodolala. Jako by to psal sám Bill. Příjemný počtení. :)

překlad: Eve*

Kdykoliv jsem se cítil sám. Kdykoliv jsem se cítil pod psa. Kdykoliv jsem potřeboval obejmout, šel jsem za Tomem. Nikdy mě neodmítl, nikdy mě od sebe neodstrčil a nikdy mě neignoroval, ať se stalo cokoliv. Maximálně byl na mě na patnáct minut naštvaný.

I když si někdo mohl myslet na incest, fanynky to nazvaly twincestem, můžu vás ujistit, že mezi námi nikdy nic nebylo. Jen bratrská láska, kterou jsme měli rádi. Byli jsme proti celému světu. Světe, pojď na nás a zkus s námi bojovat. Prohraješ, abys věděl.

Když jsem smutný, jdu za Tomem, který mi svými slovy vždycky pomůže. Je to pořád stejné; půjdu kamkoliv půjde on a ponesu si svou hlavu na jeho rameni. Zeptá se mě, co se stalo a já řeknu, že nic. Posadí si mě na klín a objímat mě, dokud se nerozhodnu o svém problému promluvit. A to může chvilku zabrat.

No, pak mu to vyklopím a on mi řekne, že to bude v pořádku a když tak mi poradí. Snaží se mě připravit na svět, tak se s tím musím srovnat, Tom tu přece nemusí být pořád. Nechápejte mě špatně, zemřeme společně, ale tak jsem to nemyslel. Když se mě bude svět zkoušet dostat na kolena, pravděpodobně bude Tom někomu volat a já si budu muset poradit sám. Jenže bez Toma se na to nezmůžu.

Pamatujete si na čas, kdy mě nazývali gayem? Byl to Tom, kdo mi pomohl. Zeptal se mě, jestli jsem někdy k nějakému klukovi něco cítil a já odpověděl, že nikdy. A bylo jasno. Byl jsem gayem jen co se mého ženského vzhledu týče. Ts, vypadám líp, než kdokoliv! Záleží mi jen na názoru Toma... dobře, taky mamky a nejspíš i Gordona... oh, skoro bych zapomněl na Andiho. No, tak tedy... Toma, mamky, Gordona a Andiho a oh, mě samého! Takže pěti lidí... Vždyť to je fuk.

Tom, moje dvojče, moje zpřízněná duše. I když jsme dvě osoby, jsme jen jeden. Je to matoucí? Ale ne. Když nás potkáte, jsme úplně jiní a lidem nepřipadá, že jsme dvojčata, ale uvnitř. To je zas jiný příběh. Nesnášíme a milujeme prakticky stejné věci, smějeme se i brečíme ve stejné okamžiky a víme, na co ten druhý myslí. Někdy je to šílené... no... vlastně je to šílené pořád.

Někdo si myslí, že mě učil zpívat Gordon nebo nějaký praštěný učitel. Jak se pletete! Naučil mě to Tom! Věřte tomu, nebo ne, on umí taky zpívat. Někdo ho o to poprosím, když nahráváme ve studiu, ale on nechce. Jen zadní hlas a výšky, kterých po operaci hlasivek nejsem schopný dosáhnout.

Někdy se hádáme. Ale když jeden odejde a pak se vrátí, znamená to usmíření. Líbí se mi, že jsem mladá. Tom se o mě totiž stará a ujišťuje se, jestli mi nic nechybí a jestli jsem snědl dost jídla. Mohl bych ho nazvat druhou mámou... mámou zakomponovanou do mužského těla... divné.

Když jsme nemocní, staráme se o sebe. Sedíme u sebe v pokoji, dalo by se říct, že povinně, abychom nenakazili někoho dalšího. Díky, kluci! Takže prostě sedíme bok po boku, pijeme kolu, čaj nebo kafe, koukáme na filmy a užíváme si nemoci. Jako by to snad šlo nebo co!

Byli jsme už na tolika předávání cen a podobných akcích. Kdybych neměl Toma, nedovedl bych mluvit v cizím jazyce. Kdybych neměl Toma, nedovedl bych před tolika lidmi zpívat. Je moje opora. Chcete vědět, proč se na něj při koncertech otáčím a zpívám s ním? Protože je můj záchranný člun. Nikdo to neví, ale když jste si tak blízko, telepaticky mi našeptává, že mi to jde skvěle a tak.

Je mou oporou, ať se děje, co se děje. Ví, kdy ho nejvíc potřebuju. Ví, kdy mi musí podat pomocnou ruku.
Vždycky mi ji podával. Kdekoliv. Pomohl mi s mými prvními slovy, kroky, jízdou na kole, pomohl mi ve škole, prostě kdykoliv a kdekoliv. Vždycky byl něco víc, takže mi pomohl, když se něčemu přiučil a máma na něj byla pyšná. Byli jsme na něj hrdí oba.

Někdy je čas myslet vážně. Někdy ke mně příjde, přilehne si ke mně do postele a položí mi hlavu na prsa. Nepotřebujeme slova. Nepotřebujeme písmena. Čtu mu myšlenky. Nejspíš proto, že přichází jen kvůli jediné věci. Své nostalgii. Když vedle mě leží, pohladím ho po hlavě a prostě mlčím. Někdy usne, někdy zůstane vzhůru a užívá si to pohodlí. Je mi to jedno. Dokud je Tom v bezpečí a spokojený, já jsem šťastný.

Když padne nostalgie na mě, jdu za Tomem já. Jen u něj se cítím bezpečně. Vždycky si rozepnu mikinu a přibalím ho k sobě. Pokaždé mě ochranitelsky obejme. Vždy si opře čelo o moje a začne broukat melodii, kterou mě uklidní. Zeptá se mě, jestli mi chybí domov a moje odpověď bude vždy znít, že ano. Proč bych se jinak tak choval?

Tom se usměje, což mi vykouzlí úsměv taky. Řekne něco, co mám rád a to je, proč za ním vždy příjdu. Hej? Šel bych někdy za Géčkama, kdybych měl své dvojče? Nemyslím si, ale můžete si to představit. Obejme mě a řekne to, co chci slyšet.

" Až ti bude chybět domov, přemýšlej o něm. Máš mě a já jsem kousek tvého domova. Vždycky s sebou budeš nosit jeho kousek. Já jsem tvůj domov, když v něm nejsi." Rozesmějeme se a já mu zabořím obličej do trička. Můj Tom, moje dvojče, moje zpřízněná duše. Můj domov.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Ela & Mily Ela & Mily | Web | 23. august 2012 at 20:43 | React

Nic dokonalejšího jsem snad nikdy nečetla..

2 Dee Dee | Web | 24. august 2012 at 11:23 | React

Ouuu páni...co napsat to je prostě boží...fakticky jako by to psal Bill :-*
Jooo a jako další povídka by bylo fajn pokračování pana Arogantního..:D

3 _____ _____ | 24. august 2012 at 13:46 | React

pěkný. ale pořád věřím, že tu nějakej ten twincest byl nebo je. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement