25 dní s panem Arogantním 22. První sníh 2/2

12. august 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
Oh, zmocňuje se mě nostalgie, jako bych povídku psala sama. Konečně jsme na konci. Řeknu vám, byla to fakt fuška, heyepic píše sice mistrovsky, ale překládat ji - to je fakt dílo. :D Ale jsem ráda, že jsem se na to nevybodla, i když jsem tolikrát chtěla. Bylo to víc, než pět měsíců práce, to jsem nezažila hodně dlouho. :D Co se týče druhé řady, tak do té se určitě pustím, ale asi až po Pronásleduj . Doufám, že do té doby počkáte, a teď pořádně okomentujete tenhle díl. :)

překlad: Eve*

Dorazila jsem na "naše" místo krátce po šesté, po hodině nevolnosti z toho, že Toma zase uvidím. Ale Victor mi dodal odvahy, přesvědčil mě, že kdybych nešla, později bych toho litovala. Chtěla jsem si obléct něco - skoro jsem se navlékla do sukně, legín a balerín - skoro jsem si nakulmovala vlasy a nalíčila - ale pak jsem si uvědomila, že bych to nebyla já. Takže místo toho jsem se oblékla jako vždy - rifle, kecky, mikinu a zimní bundu. Měla jsem splihlé vlasy, ale učesala jsem se. Na rty jsem si natřela jen peprmintový balzám a na ruce dala rukavice. Nevypadala jsem jak bezdomovkyně (jak kdysi Tom poznamenal), naopak jsem vypadala docela hezky.


Ale když jsem šla chladným počasím přes parkoviště a uviděla a uviděla na něj stát postavu ve stejné póze, jako když jsme se před měsíce potkali, najednou jsem si nebyla jistá. Opíral se o kapotu auta, kouřil cigaretu a pouliční lampa mu vrhala na obličej stín. Když mě uviděl, otočil ke mně hlavu a rychle si vytáhl cigaretu z pusy. Třásla jsem se - a když jsem k němu přišla, málem mi puklo srdce. Ale snažila jsem se působil klidně a držet pevně zatnutou čelist.

" Přišlas," promluvil potichu a nejistě. " Nebyl jsem si jistý."

" To já taky ne," připustila jsem a schovala si ruce do kapes. Přešlápla jsem na druhou nohu a vzdychla. " Ale jsem tu." Usmála jsem se. " A vypadám jak debil, jako vždy."

Čekala jsem, že mi to potvrdí a ještě něco přidá - ale neudělal to, místo toho mi na chvilku vynechalo srdce, když odpověděl:

" Jsi krásná."

Nehledě na to, že jeho hlas zněl upřímně a postrádal jakýkoliv sarkasmus, pořád jsem nevěřila, že by mi mohl něco tak hezkého říct. Zavrtěla jsem hlavou a suše se zasmála. " Nebuď hňup, aspoň teď ne, Tome."

" Jsi krásná," zopakoval a přiblížil se ke mně blíž. " Vypadáš nádherně."

Kleskla mi brada, rozbušilo se mi srdce a prsty v kapsách jsem sevřela v pěsti. Stáli jsme naproti sobě ve tmě na opuštěném parkovišti, což pro mě bylo rozhodně jeden z nejvíc intimních a strašidelných okamžiků vůbec. Vypadal skvěle, ostatně jako vždy, na sobě měl šedý vlněný kabát a tmavé kalhoty. Piercing se mu na světle známě blyštěl a když si po něm přejel jazykem, udělalo se mi nevolno.

" Anno." Jeho hluboký hlas mě donutil opustit od jeho piercingu a podívat se mu do očí. Byly tak klidné a skoro smutné, že jsem nechtěla udělat nic jiného, než utéct. Nebo ho políbit. Nebo oboje. Zavrtěl hlavou. " Já vím, že jsi na mě naštvaná, ale - já jsem... neřekl jsem ti důvod."

Vyčkavě jsem se na něj podívala a když jsem neodpověděla, povzdchl si a odvrátil se na stranu.

" Neřekl jsem ti o mojí skupině, protože jsem nechtěl, abyses ke mně chovala ji-"

" Chovala bych se jinak," řekla jsem a přitom jsem se na něj zpříma dívala. " Chovala bych se k tobě s větším respektem, protože bys ke mně byl upřímný."

Poklesly mu koutky. Znovu zavrtěl hlavou a polkl. " To jsem netušil."

" A co tvoje milovaný autíčko?" zeptala jsem se příkře. " Proč jsi mi řekl takovou astronomickou částku - když jsi věděl, že to není pravda?"

Chvíli byl zticha.

Zakroutila jsem krkem a naštvaně ho probodla pohledem. " A proč jsem ti musela prát? Nosit ti jídlo, sahat na tvoje zacákaný prostěradla? Proč jsme spolu seděli na tom balkóně, Tome?"

" Chtěl jsem tě mít u sebe," řekl jemně.

Po tom, co to řekl, jsem zmateně otevřela pusu. Polkla jsem a odkašlala si. " Cože jsi?"

Podíval se na mě smutnýma očima a s pusou pořád zkroucenou do úšklebku. " Tehdy, co jsme se potkali-" rozhlédl se kolem. " -tady... to, jak jsi se mnou mluvila, to bylo... bylo to tak zvláštní a nečekané. Zajímalas mě."

" Zajímala jsem tě?" zasmála jsem se špičatě. " Nadávala jsem ti, jestli si pamatuješ. Baví tě se vybavovat s lidmi, kteří tě uráží na parkovištích?"

" Je těžké to vysvětlit."

Obrátila jsem panenky. " Jasně."

Dlouze se na mě podíval, pak pokrčil rameny a nakonec si utáhl z cigarety. A k mému překvapení mi kouř nefoukl do obličeje, ale otočil se přes rameno a vyfoukl ho za sebe. Schválně ten kouř ode mě odvrátil, protože věděl, že ho nesnáším.

" Chtěl jsem vidět, jaká jsi přes den," pokračoval a odklepl prstem popel. " A pak jsem ti chtěl říct, že to byl jen vtip a pustil tě." Znovu si potáhl a vyfoukl kouř na druhou stranu ode mě. " Ale něco jsi v sobě měla. Já nevím. Třeba jsem šílenej."

" To jsi," přikývla jsem a ucítila na hrudi ten známý tlak. " Jsi blázen, Tome. Mohl jsi se mnou mluvit normální-"

" Ne, nemohl," přerušil mě a obrátil hlavu, aby se na mě podíval. " Ty a já nejsme jak ostatní. Znáš to. Hádáme se, urážíme se. Bojujeme se sebou a říkáme věci, které tak nemyslíme a-"

" A lžeme?"

" Anno, omlouvám se," zavřel oči a zaťal čelist. " Promiň..."

" Víš, kolikrát jsi mě ponížil, Tome? Nejdřív, když jsi se vyspal s mojí spolubydlící-"

" Vyspal jsem se s ní, abys žárlila."

" A pak když jsi mi lhal... já jsem tě... zamilovala jsem se do tebe, Tome. Cítím k tobě něco, co k nikomu jinému... ale teď jsem zjistila, že to není skutečné."

" Není skutečné?" zopakoval a udělal krok vpřed. " Proto, co se mezi námi stalo, tak to není skutečné?"

" Očividně ne," řekla jsem tiše. " Kdyby jo, tak bych se necítila tak-"

Nebyla jsem schopná dokončit větu, protože mi Tom přitiskl svoje rty na ty moje, čímž mi sebral slova. Něžně mě políbil, pootevřel rty a jazykem obkroužil můj dolní ret. Málem jsem sebou práskla o zem, a na chvíli mi polibek oplácela. A když mě objal a přitiskl si mě k sobě, moje tělo se konečně vzepřelo a rozhodlo se ho zastavit.

Jemně jsem se od něj odtáhla a otevřela oči. On měl ty svoje pořád zavřené a rty zbarvené do růžova. Odkašlala jsem si a zavrtěla hlavou. " Ne," hlesla jsem. " Já nemůžu. Promiň, to nejde."

" Proč?" odpověděl a zamračil se. " Proč ne? Protože se bojíš?" Vzal mou ruku, přiložil si ji k hrudi a stiskl mi ji. " Cítíš to? Cítíš moje srdce? Kvůli žádné holce mi ještě takhle nebušilo. Ty jsi jiná, Anno," pokl a zahleděl se mi do očí. " Jsem s tebou šťastný."

" Tome, já-"

" Něco mezi námi je," zamumlal. " Copak to necítíš? Když tě líbám, když s tebou prostě jsem? Necítíš to?"

" Cítím, ale-"

" Ale co?"

Zněl naprosto zoufale a já měla co dělat, abych se z toho nesesypala. Nikdy jsem nedoufala, že se dožiju dne, kdy pan Arogantní, ta stejná osoba, která mi lhala a donutil mě jí posluhovat a urážela mě, mi bude nabízet vztah a bude poukazovat na chemii mezi námi. Ale bylo to moc komplikované a já ho o tom musela informovat.

" Nemohlo by to vyjít," zavrtěla jsem hlavou. " Strašně se od tebe liším, oba jsme úplně jiní."

" Proč?" zavrčel naštvaně, pusti mi ruku a založil si paže na prsou. " Protože hraju na blbou kytaru a mám kapelu? A protože mám prachy?"

" Je v tom víc-"

" Co - víc? Řekni mi to, chci vědět, proč se mnou nechceš být, proč-"

" Protože jsi mi lhal, Tome!" zakřičela jsem. " Omluvil ses a já si uvědomuju, že jsem to včera asi přehnala, ale když se na to teď dívám, choval ses ke mně jak k onuci!"

Moje slova ho doopravdy zaskočila. Nejdřív byl zticha a pak se podíval na chodník pod nohama.

" Nevěděl jsem, jak se zachovat," promluvil. " Já... já jsem nic podobnýho necítil... a ty... ty jsi... nemohl jsem... Nevěděl jsem, jak se chovat."

" Nevěděl jsi, jak se chovat," zopakovala jsem a s úšklebkem přikývla. " Dobře, to dává smysl. Nevíš, jak se chovat k lidem, tak jim radši nadáváš a nutíš čistit ti záchod. Oh, fajn."

Škubnul hlavou nahoru a oči se mu zastínily vzteky. " Tys ke mně taky nebyla vždycky super, tak tohle nevytahuj."

" Byla jsem na tebe hnusná až po tom, cos začal."

" To je úplná kravina."

" Jo, souhlasím. Je kravina, žes se mnou takhle nakládal, jo. Já vím."

" Víš, co myslím," zakypěl a přišel blíž. " Tohle na mě nehraj, Anno. Už nejsou vtipné."

Přistoupila jsem k němu a vyzývavě se na něj podívala. " Přestanu s tím, až se ty přestaneš chovat jak debil."

" Jdi do prdele."

" A ty k čertu."

Asi minutu jsme na sebe jen hleděli. Nevím, který z nás povolil dřív - ale najednou jsme se oba usmáli, úsměv se přehoupl v harmonický smích. Oba jsme se smáli, potom k sobě přišli blíž a padli si do náruče. Když jsem si mu opřela hlavu o prsa, pevně ruce omotala kolem krku a on mě zase kolem pasu, bylo mi nejlíp za celý můj život. Jeho vůně - cigarety spolu s drahou voňavkou a mužským pižmem - byla jednoduše úžasná, jeho srdce bijící rychleji než obvykle a jeho teplý stabilní dech bylo všechno, co jsem potřebovala.

" Stejně tě nenávidím," usmála jsem se. Odtáhla jsem se od něj a zvedla k němu tvář. " A i když ti jednou odpustím, teď ne - nikdy nezapomenu to, cos udělal."

Dlouze se na mě koukl a mě zase zaplavil neklid. Nervózně jsem se usmála a jemně do něj šťouchla. " Teď máš říct: já tě nenávidím víc, Anno."

Pomalu se nadechl.

" Miluju tě."

Hrklo ve mně - nedokážu to popsat, ale jako by mi něco narazila do srdce. Okamžitě mi vyschlo v krku a stáhl se mi žaludek, protože v tu chvíli jsem věděla, že to nemůže být pravda. Sním? Děje se to?

" C-cože?"

Polkl a vydechl. " Miluju tě, Anno."

Panebože.

" Tome-"

" Neočekávám, že mi řekneš to samé," zamumlal měkce. " Choval jsem se k tobě jak blb a to sis nezasloužila. Jen jsem myslel, že bys to měla vědět."

Rozprostřelo se mezi námi nepříjemné ticho a já jsem z něj pomalu stáhl ruce a ustoupila vzad. Nevěděla jsem, co dělat. Mám mu říct totéž? Skoro mi to nepřipadalo jako špatný nápad - vykřičet tu neuvěřitelnou lásku a náklonnost, kterou jsem k němu cítila. Podívala jsem se nahoru a když jsem v obličeji ucítila studený vzduch a uviděla ve vzduchu poletovat krásné bílé tečky, smutně jsem se usmála.

" První sníh," vytušila jsem, zavřela oči a zaklonila hlavu dozadu, aby mi na tváře mohl padat sníh. Po dlouzé odmlce jsem oči zase otevřela a když jsem v těch jeho uviděla náznak naděje, povzdychla jsem si. " Příští léto se stěhuju. Daleko. Na stáž."

Nepatrně oddálil rty. " Oh."

" A ty určitě budeš na tour nebo - nebo kdekoliv, kde budeš muset s kapelou. Ne... nevyšlo by to."

Neodpověděl, místo toho si stáhl do kapsy a vytáhl něco, co jsem koutkem oka zahlédla. Když jsem se podívala pořádně, projela mnou bodavá bolest. Byl to ten úžasný malý náramek - bílé zlato s diamanty - který mi věnoval na "výročí" naší smlouvy. Strhla jsem si ho z ruky a hodila na zem, pak bouchla dveřmi. Polkl a aniž by se na mě podíval, mi náramek podal.

" Vím, že jsi chtěla, abych si to nechal, ale - doufám, že si ho vezmeš nazpátek."

Vzdychla jsem. " Nevím, jestli je to dobrý nápad-"

" Anno, prosím tě."

Jeho pohled přetékal zoufalstvím, tak jsem se podvolila a napřáhla dlaň. " Děkuju, Tome."

Dotkl se náramku v mojí dlani a jemně mi ho připnul k zápěstí. Pak se posunul blíž a přitiskl mi rty ke tváři. " Jsi to nejlepší, co se mi kdy přihodilo."

Musela jsem od něj ustoupit, odejít dřív, než se rozbrečím. Přikývla jsem a lehce se tváří otřela o tu jeho, v očích se mi začínaly formovat horké slzy. Pevně jsem si sevřela zápěstí a usmála se na něj.

" Tak asi brzo ahoj."

Vynechávalo mi srdce, když jsem to říkala, a to jeho určitě taky, protože jsem jasně viděla, jak má mokré oči. Popotáhla jsem, rychle se otočila a doufala, že si to nerozmyslím a neudělám nic pitomého. Nechala jsem ho tedy stát samotného pod lampou. Dál jsem si držela zápěstí a pořád si opakovala, abych nebrečela a neotáčela se a neutíkala mu do náruče. Protože tohle byl pravý život, ne nějaká romantická komedie. Tohle byla realita a realita znamenala, že s Tomem by to nikdy nefungovalo. Jak jsem kráčela a parkoviště se za mnou vzdalovalo, musela jsem přemlouvat, abych držela hlavu vzpřímeně, nepodívala se zpátky a nezměnila své rozhodnutí. Budu v Los Angeles. Tom bude někde jinde - kdekoliv. Přišla mi na mysl jeho krásná a bezbranná slůvka, usmála jsem se a pootevřela rty.

" Taky tě miluju."

A odešla jsem.

Konec

 

3 people judged this article.

Poll

Další přeložené povídky?

Ano 59% (526)
Ne 41% (366)

Comments

1 Týnka Týnka | 12. august 2012 at 20:37 | React

žjů to je prostě dokonalý prosím já už se nemůžu dočkat druhý řady nečekje az po pronásleduj mě pust se do tho ted prosim tahle povidka je proste uzasna u zadny takovy jako u tyhle jsem se napr nesmala jak mesicek na hnoji kdyz jsem to cetla cokoliv vtipnyho tam bylo tak jsem se otmu smala tak ze to museli slyšet i dousedi tak moc moc prosim pust se do druhy rady uz ted děkuji :))

2 _____ _____ | 12. august 2012 at 21:07 | React

Oh, to bylo.. hodně smutný. Ten konec. No doufám, že Pronásleduj mě skončí co nejdřív a ty začneš s druhou řadou, protože se na ní neskutečně moc těším. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Tahle povídka se mi moc líbila a hned o prvního dílu jsem si jí zamilovala. Opravdu úžasná. :) A tobě děkuju za překlad. :)

3 Cony Cony | 12. august 2012 at 21:36 | React

Já žasnu.....Žasnu na tím, jak si trpělivá, že to takhle překládáš! Je to prostě mazec. Tenhle díl povídky byl jedno velké *WOW* ....prostě nevím ani, jak se vyjádřit! Jen snad.... vytrvej a překládej dál! :))

4 Rea Rea | Email | Web | 12. august 2012 at 21:57 | React

Ohh,asi bych nedokázala odejít,i co udělal.Už setěším na další řadu, jak to snima bude a hlavně, jak budou spolu!!Teda doufám v to!!Jinak si to neumím představit!Určitě si počkám!!

5 báři báři | Web | 13. august 2012 at 3:57 | React

No stejně, jestli se pustíš do druhé řady, to si počkáme, když síly zvěřejňuje s čtyřměsíčním odstupem. :D Ale boží, že jsi to překládala, pořád jsem ti vděčná, že jsi mě k téhle povídce přivedla, protože je hrozně pěkná. A nejvíc parádně napsaná. :) Bože, tak těžko se mi s ní loučí. Neuvěřitelné, že u ten vztah mezi Annou a Tomem končí. Alespoň v téhle povídce..

No, je naprosto jasné, že se hádali, protože k sobě navzájem cítí něco víc a dokonce to vypadá, že se toho bojí. Ach bože, mě se chce brečet úplně za ni. Já bych to asi nevydržela, normálně bych se mu pověsila kolem krku a kašlala na to, že by to nešlo. Aspoň bych to zkusila. Ah, těším se, až budeš překládat pokračování. Jenom doufám, že si autorka trochu pohne s dalšími díly. :D...

6 P3tulk4 P3tulk4 | 13. august 2012 at 11:08 | React

Ne, trochu jsem čekala, že to takhle skončí ale i tak mě to mrzí :D prostě skvělá povídka a já děkuju že jsi ji překládala :) Budu se na drou řadu těšit!

7 Eve* Eve* | Email | Web | 13. august 2012 at 18:37 | React

[1]: Je mi líto, ale nehodlám strávit celé dny skloněná nad překlady. Musím to vzít jedno po druhém. Budeš si muset asi počkat. ;)

Děkuju všem. :)

8 alexandra alexandra | 23. august 2012 at 23:12 | React

panebože :-O tak tato povídka mě neskutečně dostala x) těším se na druhou řadu, opravdu...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement