25 dní s panem Arogantním 20. Bílé lži

5. august 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
překlad: Eve*

Zvedla jsem zrak od zmačkaného časopisu na chodníku a místo toho, abych se soustředila na něco jiného - cokoliv - co by mě dokázalo rozptýlit od toho, co jsem se před chvilkou dozvěděla. Viděla jsem, jak se Victori sklání pro časopis a koutkem oka mě pozoruje a nakonec si hlasitě vzdychnul.

" Jsi si jistá-" promluvil. " Jsi si jistá, že je to on - teda... mohl to být... může to být kdo-"

" Je to on," řekla jsem. Můj hlas postrádal jakékoliv emoce; byl břidký, monotónní, mrtvolný. Nadechla jsem se a položila si dlaně na tvář. Přikývla jsem. " Je to on."


" Může to být chyba - třeba je to omyl..."

" Není," odsekla jsem a podívala se na svého nejlepšího kamaráda ledovým pohledem. Ztvrdly mi rysy, ale pořád jsem se nemohla znovu podívat na tu stránku, kde stál ten zasranej arogant se svou pitomou kytarou. " Je to on. Není to žádnej omyl, Victore."

Trochu vykulil oči a sklopil pohled zpátky k časopisu. Chvíli na něj mlčky hleděl. " Jo," přikývl. " Jo, máš pravdu. Není to chyba."

Pevně jsem zavřela oči a na sucho polkla. " Lhal mi," řekla jsem tiše. " On mi lhal, Vicu."

" Teoreticky nelhal, když se nad tím zapřemýšlíš," odpověděl. " Zeptala ses ho někdy, čím se živí?"

" Jo," vyštěkla jsem. " Řekl mi, že je muzikant."

" No a je to tady!" řekl. " Vidíš, řekl ti, že je muzikant - to je to samé."

" Děláš si srandu?" zeptala jsem se ostře a střelila po něm očima. " To samé - děláš si prdel, Vicu? Nechal si pro sebe to, že je - je-" koktala jsem. " Mohli mi říct, že byl... že je..."

" Rocker," doplnil mě rychle. " Jo, to mohl."

Odmčeli jsme se a když jsem si stírala slzy z koutků očí, viděla jsem, jak se sklání pro časopis a pošilhává po něm.

" Já jsem věděl, že to jméno znám," zamumlal a zavrtěl hlavou. " Jsem si jistej, že Sara má jejich plakát nad postelí."

" Cože?" vyštěkla jsem a rychle se na něj otočila. " Victore, co? Tvoje malá sestřička má plakát kluka, který mi během měsíce ze života udělal peklo a ty si na jeho jméno vzpomeneš teprve teď?"

" Neopovažuj se, Anno," zavrčel a hnusně se na mě podíval. " Neopovažuj si svoji zlost vylévat na mně. Já jsem ti nic neudělal - nelhal jsem ti a nezatajoval jsem svoje jméno. Ani to nezkoušej."

Vzdychla jsem a znovu si připlácla ruce na obličej. " Promiň," zašeptala jsem. " Já vím, že se chovám jak kráva a ty za to nemůžeš, ale já-" zlomil se mi hlas a z očí mi vyhrkly slzy. Když jsem nedokončila myšlenku, cítila jsem, jak se ke mně Victor přiblížil a objal mě. Jeho gesto bylo příjemné a trochu mě uklidňovalo.

" Já vím," zamumlal jemně a pocuchal mě ve vlasech. " Já vím, že je to těžký." Odtáhl se a když jsem otevřela oči, usmál se na mě. Zvedl ruce a poplácal mě po tváři. " Hej - hej, podívej se na mě, jo? Zvládneš to. Jsi lepší, než on, zlato. Máš nad ním navrh. Bylas upřímná, on ne. Dostaneš se z toho."

Popotáhla jsem a usušila si slzy a jeho úsměv se rozšířil. " Dobře." Sehl se pro časopis a ledabyle ho vyhodil. " A teď," odkašlal si. " Co hodláš dělat?"

Zavrtěla jsem hlavou a zkřížila si ruce na prsou. " Netuším," přiznala jsem s pohledem na časopise. " Já... ani nevím, kde začít."

" Myslím, že nejdřív by bylo dobrý si s ním promluvit," navrhl Vic. " Víš, zjistit, co a jak... nebo tak."

" Ne, už ho nechci vidět," odfrkla jsem a sklopila víčka ke svým botám. Pokrčila jsem rameny a smutně se zasmála. " Bojím se, že bych se neudržela a zamordovala ho."

" No, to asi nechceme," opáčil se smíchem. " Co si nejdřív promluvit s tím jeho bráchou - říkalas, že jste se docela sblížili, ne?"

Svitlo mi. Zakňučela jsem a podívala se na titulku, kde hned vedle toho šmejda stál kluk, se kterým jsem strávila tolik času a se kterým to nebylo tak strašné. Stál tam, měl tlusté černé linky a lesklé vlasy a těsné černé oblečení. Stál tam - osoba, které jsem věřila a která mi přirostla k srdci - stál tam-

" Jmenuje se Bill, že?" promluvil zas Vic se zájmem. Dlouze časopis prozkoumal a pokřiveně se usmál. " Nikdy jsi mi neřekla, že pan Arogantní má tak roztomilé dvojče, Anno-" uculil se. " Možná bych měl jít s tebou - víš co, aby se nic nepodělalo..."

" Ne," povzdychla jsem si a ignorovala jeho přání seznámit se s Tomovou lepší polovičkou. Zavrtěla jsem hlavou. " Ne, musím to udělat sama."

Přestal se usmívat a vydechl, pak mi časopis podal. Když jsem se na něj s vytáhlým obočím koukla, Vic protočil panenky. " Vem si ho. Měla by sis o nich něco přečíst, než na ty dva idioty shodíš atomovku."

Měl pravdu. Časopis jsem si vzala a dala zvědavému prodavači peníze. Zamračila jsem se na něj a otočila se opačným směrem, než byl jeho hotel. Změna plánu neuškodí. Chladný vzduch mě otupoval, ale nevadil mi. Sakra, nic mi nevadilo, protože najednou jsem věděla, že jsem sloužila klukovi známému po celé Evropě a dokonce i tady ve Státech. Jak jsem jen mohla být tak blbá? Nikdy jsem neviděla Google? Proč jsem si nespojila souvislosti?

Vydala jsem se domů a přitom listovala stránkami, četla si o těch dvou bratrech, kteří se zabývali muzikou už od svých jedenáct nebo dvanácti let. Byli z Německa vydali hromadu cédéček - v němčině i angličtině. A tady jsem byla já. Malá zabedněná Anna.

Obstarávala jsem mu muffiny, prala mu povlečení, převlékala drahá prostěradla zasraná od jeho semene.

Byla jsem šílená.


Netrvalo to dlouho, co jsem po zaklepání na Billovy dveře uslyšela jeho hlas. Došel k dubovým dveřím a když je otevřel a uviděl mě, rozzářil se. Neměl na sobě make-up jak na té titulce - ten časopis jsem si strčila do kapsy - a vlasy spadající na ramena měl splihlé a jemné. Přemýšlela jsem, jestli je mu se mnou vážně tak dobře, že se odvažuje se mi ukázat bez drahé kosmetiky a šamónů.

" Anno!" uculil se a pevně mě objal. Zůstala jsem strohá a gesto neopětovala. Odtáhl se a zdálo se, že moji houževnatost přehlédl, a místo toho se postavil na stranu. " Pojď dál, pojď dál!"

Beze slova jsem ho následovala, skopla jsem si boty a pak pokračovala do velkého pokoje s kuchyní. Otočil se na mě a usmál. " Akorát jsem ti chtěl volat," řekl vzrušeně. Tím svým silným německým přízvukem. " Chtěl jsem za tebou dneska ráno přijít, ale - oh, co na tom!" ušklíbl se. " Stalo se něco neuvěřitelnýho!"

Polkla jsem a lhostejně se na něj podívala. " Jo, stalo se něco neuvěřitelnýho."

" Pojd, pojď se mrknout!" mávnul na mě, čímž mě vybízel, abych šla za ním do kuchyně. Když jsem to udělala, uviděla jsem, co mi chtěl. Mával nad talířem na lince, pusa se mu kroutila do širokého úsměvu a oči mu zářily. " Vidíš? Vidíš je?"

Podívala jsem se na ten talíř. Na hromadě ležel tucet mírně připečených muffinů s modrou polevou. Za normálních okolností bych se zasmála a vtipkovala, dobírala si ho. Ale teď ne.

" To jsou muffiny!" vyprskl a přisunul talíř ke mně. Všimla jsem si, že má na sobě jakousi debilní růžovou zástěru - něco, co by mohla nosit jen Paige. " A udělal jsem je já!"

Zamrkala jsem na spálené pečivo a pak si pomalu sedla na barovou židličku. " Kde je Tom?"

Bill se zamračil, " Já nevím. Má nějaký pochůzky, asi?" Posunul mi talíř k rukám tak blízko, že mě jeho okraj zastudil. " Koho to zajímá? Na, zkus to. Nevěřím, že se mi povedlo něco uvařit - no, jen se na ně podívej, jsou-"

Podíval se na mě a v tom mu opadl úsměv a ztratil řeč. Můj výraz se určitě určitě nepodobal nadšení, a když si všiml, že nemám náladu na vtipy, trochu vykulil oči. " Anno, co je? Co se stalo?"

Polkla jsem a zadívala se na okraj talíře. Odmítala jsem se na něj dívat. Ne po tom, co mi lhal. Když ke mně nebyl upřímný.

" Bille," promluvila jsem. " Musíme si promluvit."

" Co? Co čem?"

" Musíš mi říct všechno, co jsi kdy chtěl říct," zamumlala jsem. Uvědomila jsem si, jak blbě to znělo, ale chtěla jsem to slyšet dřív, než mu předhodím ten časopis. " Jestli existuje něco - cokoliv - co mi chceš říct... prostě... prostě to řekni teď."

Zaslechla jsem zachrastění druhé židličky a za chvilku už seděl přede mnou z druhé strany linky. " Anno," řekl tiše. " Nemám tušení, o čem to mluvíš."

" Přestaň!" vykřikla jsem a zvedla k němu oči. " Přestaň lhát a řekni mi pravdu, Bille!"

Znovu vyvalil oči a pak pevně sevřel čelist. Ohryzek mu vyskočil, protože polkl, a zatímco jsme na sebe zírali, nadechl se.

" Jak ses to dozvěděla?" zeptal se tiše s pořád zatnutou čelistí.

Oči se blýskly vzteky, když jsem sáhla do kapsy. Rychle jsem časopis urovnala a potom položila ho mezi nás. Podíval se na titulní stranu a uvolnil se.

" Tohle," ukázala jsem na zmačkaný bulvár. " Ti odpoví, jak jsou to zjistila."

Chvíli byl zticha a šokovaně hleděl na lesklou titulku. Vzhlédl. " Anno, já-"

" Co by se stalo?" ucedila jsem vražedně. " Co by se stalo, kdybych dneska nešla na oběd? Kdyby mě můj nejlepší kamarád nezastavil? Huh? Dozvěděla bych se vůbec někdy, že jste - že vy..."

" Omlouvám se," šeptl a zoufale zavrtěl hlavou. " Chtěl jsem ti to říct, Anno, ani nevíš, jak moc-"

" Tak proč jsi to neudělal?" vyštěkla jsem. " Jak jsi mi, k čertu, mohl něco takového zatajit, Bille? Myslela jsem, že jsme kámoši!"

" To jsme!" řekl. " Jsme kamarádi, a proto jsem ti to nemohl říct!"

" Co to dává za smysl?" zavrčela jsem chladně. " Jsme kamarádi a proto mi lžeš - takže jak kráva trávím čas s tebou a tvým - tvým známým bratrem?"

" Anno, prosím tě," požádal mě a zkusil položit svoje prsty na moje zápěstí. Leskly se mu oči - viděla jsem, že v nich má slzy. " Prosím, snaž se to pochopit - chtěl jsem ti to říct a byl bych to udělal, kdyby Tom ne-"

" Kdyby Tom ne, huh?" vyprskla jsem suše. " Oh, takže takhle to je? Byla jsem pro vás takové zpestření, viď? Schválně, jak moc ze sebe Anna dokáže udělat trapačku?"

" Ne!" řekl rychle, zavrtěl hlavou a přiložil si dlaně na obličej. " Ne, takhle to vůbec nebylo! Je to - nechtěl ti to říct hned, teda... Já jsem chtěl, ale... Tome... on..."

" Nech si toho," utla jsem ho a postavila se. " Udělali jste ze mě totálního idiota, Bille. Trávila jsem s váma oběma čas jako by nic a-"

" Právě proto jsem ti to nemohl říct," přerušil mě ostře a chytl mě za ruku, aby mě zastavil. Když mi pohlédl do očí, zaváhal, otevřel pusu a zčervenal. " Nemohl jsem ti to říct, protože všechno bylo tak normální... chovala ses ke mně jak k obyčejnýmu člověku, Anno. Víš, jak dlouho, mě nikdo neměl rád jen tak?"

Polkla jsem a podívala se na něj. Oči mu znova zvlhly, po tváři mu stékla slza a já se rozhodla začít tenhle rozhovor nanovo. Kecla jsem si zpátky na židli a vzdychla.

" Bože, Bille," zamumlala jsem si do dlaní. " Nemůžu uvěřit, že jsem takovej debil a nepochopila to."

" Nejsi debil," ujistil mě jemně a pohladil mě po zápěstí. " Jsi všechno, jen ne debil, Anno..."

" Ale jsem," popotáhla jsem a byla si jistá, že se podobám rajčeti a mám nateklé oči. " Poflakovala jsem se se dvěma známýma lidma a bylo mi to úplně jedno."

" Zacházelas se mnou jak s obyčejným člověkem," řekl Bill tiše. " Jsi po dlouhé době první, kdo se mnou chtěl být kvůli mně."

Roztřeseně jsem se nadechla.

Bože.

To je tak v prdeli.

" Kéž bys mi to řekl," řekla jsem. " Abych to nemusela zjistit přes ubohej bulvár."

" Já taky," zamumlal. Pak se uchechtl na časopis. " Obvzlášť když to není moje nejlepší fotka."

Zasmála jsem se a nevěřila, že sedím v kuchyni Billa Kaulitze - že se mnou byl jen tak kvůli mně. Podívala jsem se na titulní stranu a pokrčila rameny. " Nevypadal bys blbě, ani kdybyses snažil, Bille. Už jsem ti to řekla."

Vzdychl, trhl rameny a posunul časopil na stranu. " Blesk mi nesluší."

" Zmlkni," odfrkla jsem a utřela si mokré tváře. Usmála jsem se na něj a kývla na talíř před námi. " A dej mi jeden ten muffin."

Uculil se, natáhl se pro hrudkovitý muffin a podal mi ho. " Zabralo mi to tři hodiny-"

" Tři hodiny, Bille?" vyprskla jsem. " Muffiny se nepečou dýl, jak hodinu."

" Dej mi s tím pokoj," přál si a zaběhl pro sklenku. " Jsem zpěvák, ne šéfkuchař."

Ukousla jsem si a uviděla hromadu mailů ležících na lince. Bylo tam pár obálek a lístků. Všimla jsem si zvláštní obálky a přeloženého papíru vedle ní. Zvědavě jsem se na ni podívala - navrchu dopisu byl obrázek auta se slovy Jimův autoservis.

" Bille," zavolala jsem na něj, akorát naléval pomerančový džus. Kývla jsem na papír. " Co to je?"

Zvedl hlavu a položil na linku dvě sklenky s džusem. " Oh, tohle? Ale nic, jenom faktura pro Toma."

" Faktura?" zopakovala. " Za co?"

Zakousl se do jednoho ze svých mistrovských muffinů a pokrčil rameny. " Minulej měsíc si trochu škrábnul auto, o nic nejde."

Škrábanec.

Na jeho autě.

Dál jsem očima klouzala po papíře. V hlavě jsem slyšela Tomův hlas a srdce mi bušilo rychleji - že by? Zkontrolovala jsem datum a uvědomila si, že faktura píše o noci, kdy jsem před restaurací vybuchla.

" Odhaduju to minimálně na tři tisíce dolarů."

Sklopila jsem oči na písmo - K ÚHRADĚ.

A pak se mi zastavilo srdce.

Anebo jsem si to aspoň myslela.

Nedovedla jsem se nadechnout.

Nedovedla jsem se pohnout.

Panebože.

" To není možný," řekla jsem a koukla se na zmateného Billa. " To není pravda, řekni, že ne!"

" Co?" zamračil se a zašilhal po dopise. Chvíli se na něj díval, zavrtěl hlavou a znovu si ukousl muffinu. " Ne, je to tak. Uzavřel s tím chlapem dohodu. Má o patnáct dolarů víc."

Bylo mi na zvracení.

Prokristapána.

ČÁSTKA K ÚHRADĚ - $75.53.

" ...minimálně tři tisíce dolarů."

Zasraných sedmdesát pět dolarů.

Panebože.
 

1 person judged this article.

Comments

1 M. M. | 5. august 2012 at 21:14 | React

heeeej cožee :D takže Tomík si z ní střílel :D chudáák :D kecka jedna :D

2 báři báři | Web | 6. august 2012 at 13:18 | React

Teď dostat Toma do ruky, tak bych mu asi hodně ublížila. Být v její kůži. :D To je zmetek, to snad ani není možné. :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement