Následuj mě 7. 2/2

30. july 2012 at 18:00 | Eve* |  Následuj mě

překlad: Eve*

" Jestli se odsaď někdy dostanu, bude ze mě kulturistka," zamumlala jsem si, když jsem na čele ucítila kapky potu a ruce žadonily, abych jim dala oraz. Šplhala jsem už čtyři hodiny a věděla jsem, že když teď přestanu, už nebudu pokračovat a uvíznu tu navždy.

Byla jsem asi v polovině, už jsem viděla vrcholek. Taky jsem slyšela hlasy. Byly zastřené, ale pořád byly slyšet. Hlasy lidí, kteří přišli, aby mě viděli. A taky tam byl Tom, moje světlo.


" Tori, Bill chce, abych na chvilku odešel," rozneslo se kolem mě.

" Ne, Tome! Prosím, ne! Potřebuju tě tu, abych se dostala ven!" zašeptala jsem. Věděla jsem, že mě neslyší, ale uklidňovalo mě, když jsem věděla, že se o mě pořád zajímá. Doufala jsem, že neodejde a nenechá mě v té temnotě.

" Ale řekl jsem mu, že nemůžu, chci tu zůstat s tebou. Co kdybyses náhodou probudila a já to neviděl? Chci být první člověk, kterého uvidíš."

" Děkuju," hlesla jsem. Bylo mi jasné, že mě neslyší, ale to, že zůstal, bylo jako znamení, že mi rozuměl a přidávalo mi to sílu stoupat výš. S adrenalinem jsem se dál škrábala nahoru k Tomovi. Srdce mi divoce tlouklo.

Poznámka: uklidni se a nespěchej.

" Ty vole! Ona se pohla! Přísahám, že se pohla! Prošvihli jste to!"

Znala jsem ten hlas velice dobře. Byla to Nikki. Moje nejlepší kamarádka byla s mým tělem. Znamená to, že jsou tu všichni?

" To vysoce pochybuju. Jsem jí nejblíž, takže bych to viděl," slyšela Toma odseknout.

" Tome! Já se fakt pohla!" zakřičela jsem. Světlo pohaslo a mně došlo, že Tom odchází. " Tome! Vrať se! Potřebuju tě!" rozbrečela jsem se. " Vrať se, Tome!" hlesla jsem.

Světlo sice pohaslo, ale ne úplně, to znamenalo, že Tom poodešel od mého těla, ale byl pořád v pokoji. Přesně tak jsem ho potřebovala, pokud chtěl, abych se brzo probudila.

Sebrala jsem síly, bylo mi jedno, jak daleko to ještě je. Chtěla jsem se odsud dostat dřív, než Tom odejde úplně, ale musela jsem si dávat pozor, abych nespadla. Zase.

Hlasy mých přátel mi dodalo odvahu.

" Už tam skoro jsem," řekla jsem si, když jsem se přibližovala vrcholku.

S každým dalším pohybem mě ruce a nohy čím dál víc bolely. Často jsem se zastavovala a lapala po dechu, čím výš jsem byla, tím víc jsem nemohla dýchat. Ale věděla jsem, že to nemůžu vzdát, byla jsem tak blízko. Skoro jsem tam byla. Byla jsem blízko od Toma. Sice jsem ho teď nenáviděla, ale chtěla jsem vidět jeho tvář. Abych zjistila, jestli jsem v pořáku.
S úsměvem jsem dosáhla vrcholku skály a vytáhla se nahoru. Tam jsem ale uviděla něco, co jsem rozhodně vidět nechtěla.
Takhle v žádném případě nemocnice nevypadaly.

Měla jsem před sebou lány louky se zelenou trávou, stromy, zasněžené vrcholky hor a slunce, které se za nimi schovávalo. Byla to nádhera, ale o tohle jsem nestála.

" Do psí prdele! Proč tu není Tom?" vykřikla jsem, spadla na kolena a rozbrečela se.

Proč se mnou nebyl Tom? Co se to děje? Kde to jsem?

" Co mám, do hajzlu, dělat?" zeptala jsem se, zatímco jsem ležela na trávě. Nebyla jsem daleko od toho s tím praštit, nikdy se odsud nedostanu.

" Nevzdávej to, Tori. Co myslíš, že máš dělat?" ozval se hlas. Super, je to zpátky.

" Já nevím. Proč si asi myslíš, že jsem se ptala?" zavrčela jsem.

" Rozhlédni se."

Co to má znamenat?

Sedla jsem se a podívala se kolem sebe.

Nic.

Podívala jsem se na stromy, hory, oblohu, mraky a slunce.

Slunce.

Něco v něm bylo. Obličej.

" Tome," zašeptala jsem.

" Musíš jít za mnou, Tori," pokračoval hlas.

" Jít kam?" zeptala jsem se.

" Prostě pojď a věř mi."

Přikývla jsem a šla. A šla. A šla. Šla jsem hodiny.

" Nic se nezměnilo. Chodím pořád dokola," zamumlala jsem.

" Tori, stůj."

Zastavila jsem se a založila si ruce v bok.

" Na co? Chci se odsud co nejdřív dostat!"

" Skoč."

" Co?" Přede mnou se objevil útes. Oh. " Máš mě za blázna?" sýkla jsem.

" Chceš odsud zmizet?"

" Jasně že jo!"

" Tak skoč."

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a skočila. Skočila jsem z útesu, kde nebylo žádné okolí. Řvala jsem z plných plic, jako by na tom závisel můj život. Cítila jsem, jak se mi hýbou orgány, skoro jsem se pozvracela. Padala jsem přes tři minuty, ale bylo to jako věčnost.

Já se snad počůrám.

Otevřela jsem oči a pomyslela si, že jsem se zasekla v letu. Ale ne. Země se čím dál tím víc přibližovala. Zakryla jsem si oči rukama, ale hned na to jsem je zase stáhla dolů, protože mi došlo, že by mi to moc nepomohlo.

Zem byla ani ne půl metru ode mě. Byla jsem půl metru od smrti.

Zavřela jsem oči a dopadla na měkkou zem. A teplou. Kolem mě se ozývalo pípání a lidské hlasy.

Jsem mrtvá? Jsou tohle andělé, kteří čekají, až se na ně podívám? Takhle fungovalo nebe?

Pomalu jsem odlepila víčka a zamrkala. Bílé stěny, pár postelí, monitory kontrolující srdeční tep a zaneprázdněné sestry.

Sestry?

Otočila jsem hlavu doprava a uviděla svoje rodiče a Nikki. Srdce mi poskočilo, když jsem si uvědomila, že osoba, kterou jsem chtěla vidět, tu nebyla.

" Tori? Tori! Můj bože, vzbudila ses! Měla jsem takový strach, že jsme tě ztratili!" vykřikla mamka a objala mě kolem krku. Neobjala jsem ji nazpátek, zmateně jsem se dívala kolem-

" A Tom?"
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Imagines mám radši s:

Tomem
Billem

Comments

1 Ka©ka Ka©ka | Web | 30. july 2012 at 18:07 | React

Ahojky :)
Mohu Tě poprosit o hlas pro DAVIDA DEYLA a jeho píseň POČÍTÁM? :)
ZDE-> http://shaymitchell-pll.blog.cz/1207/sonp-1-kolo
DĚKUJI PŘEDEM ZA HLAS, KLIDNĚ SE OZVI NA BLOG A JÁ TI TAKÉ HLÁSNU ;)

2 báři báři | Web | 10. august 2012 at 14:33 | React

Ah, zrovna když se probudí, tak tam Tom není? To jsem ještě zvědavá, jestli si to vyříkají. A vůbec, jestli skončí s tím vším blbnutím, co se týká drogování. Neříkám, že by se nemohla opít, ale co do sebe píchala, šňupala, to už bylo zbytečně moc. Jenom, aby se měla o koho opřít. Podle mě by měla skončit celá parta.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement