Následuj mě 7. 1/2

28. july 2012 at 18:00 | Eve* |  Následuj mě

překlad: Eve*

Když účinky všech těch drog vyprchaly, rozbolela mě hlava. Nevěděla jsem, co se včera stalo nebo co jsem s vzala, ale věděla jsem, že ani jedno z toho nebylo dobré. Věděla jsem, že jsem ublížila spoustě lidem a sobě taky.

" Tori? Jsi vzhůru?" pošeptal mi kdosi do ucha a odhrnul mi vlasy z obličeje.

" Hm, jo," zamumlala jsem s pořád zavřenýma očima. Kdybych je otevřela, posrala bych se.

" Jak se cítíš?"



" Hrozně," zašeptala jsem. Zaškubala jsem víčky a odlepila je. Nebylo takové světlo, ale rozhodně jsem se nechtěla probudit a rovnou vidět do jeho pohledu. " Ty," hlesla jsem a utopila se v jeho čokoládových očích.

" Já?" zopakoval a přesunul mi ruku na pas. Byla jsem slabá, abych ho ze sebe setřásla, tak jsem ho nechala.

" Nenávidím tě," řekla jsem a nechala si z oka stéct slzu.

" Proč to pořád říkáš?" zasténal.

" Ty. Alice. Líbals ji. Jak jsi mi to mohl udělat?" vykřikla jsem. " Myslela jsem, že mě máš rád." Tom se na mě upřímně zadíval a já se rozbrečela ještě víc.

" Strašně mě to mrzí. Já. Já jsem to tak nemyslel. Přišla ke mně sama," zamumlal a odvrátil se ode mě.

" Tak proč jsi od sebe neodstrčil?" zavrčela jsem.

" Já nevím. Byl jsem pod vlivem alkoholu," pokrčil rameny.

" To tě neomlouvá, Tome. Měl jsi se pořád kontrolovat. Proč jsi nepil s mírou?"

" Mohl bych se tě zeptat to samé," ušklíbl se. " Ty ses i zfetovala, pamatuješ?"

" Měla jsem kokain a trochu alkoholu. Ale pak jsem tě uviděla s Alice. Vymklo se mi to. Cítila jsem se jak pako, tak jsem šla za Corey a vzala si heroin. Kdybych vás neviděla, nestalo by se to," vzdychla jsem nad vzpomínkou jeho a Alice.

" Řekl jsem, že je mi to líto, co víc mám udělat?" zeptal se.

" Promiň nestačí," šeptla jsem. " Bože, já jsem tak blbá!" zaječela jsem pod náporem nových slz.

" Proč to říkáš?" zeptal se mě Tom a zajel mi rukou do vlasů.

" Protože jsem myslela, že se můžeš změnit; být lepší člověk. Myslela jsem, že se můžeš vykašlat na všechny ty holky, které za tebou lezou a mít jen jednu." Sebrala jsem veškerou sílu, která mi zbyla, posadila jsem se a odekryla se zpoza deky.

" Co děláš?" zpanikařil.

" Jdu pryč. Už s tebou nechci být. Ublížils mi a já s tebou nemůžu být," řekla jsem mu bez obalu a položila nohy na zem.

Vstala jsem z postele a pravou ruku si přiložila k čelu, jak se mi udělalo zle.

" Bože," hlesla jsem a zašátrala kolem sebe po něčem, čeho bych se mohla přidržet.

" Tori? Jsi v pohodě?" zhrozil se Tom.

" Tečky."

" Jaké tečky?" jančil.

" Vidím samé tečky," vysvětlila jsem a zalapala po vzduchu. Bolely mě plíce a skoro jsem se nemohla nadechnout.

" Do prdele, Tori. Panebože, co je? Bille!" Slyšela jsem Toma zakřičel. " Tori, slyšíš mě?"

" Ah-" Chtěla jsem mu říct, že jo, ale povedlo se mi jenom vzdychnout.

" Tori?" Tom panikařil. Jeho zděšený hlas byla ta poslední věc, kterou jsem slyšela, pak se okolí zbarvilo do černé a já o sobě přestala vědět.


Je tma a chladno a je mi zima, hlavně na zadek. Pomalu jsem cítila, jak mi znecitlivuje tělo. Jsem mrtvá? Nemůžu být, protože tohle rozhodně není nebe. Taky tu není takové vedro, abych byla v pekle. Takže možná mrtvá nejsem, jenom v pasti. Jo, jsem mezi. Jsem v rakvi šest metrů pod zemí a nikdy se nedostanu ven.

O čem to mluvím? Jasně že to není pravda, to mě jenom straší mozek. Potřebuju jenom vědět, kde jsem. Je tu tma. Taková tma, že si sotva vidím na prsty na ruce. Vím, že sedím na něčem studeném, špinavém a to znamená, že jsem asi někde venku.

Venku? Ale poslední, co si pamatuju, byl Tomův pokoj...

Přitáhla jsem si kolena k bradě a z hluboka se nadechla.To, že můžu dýchat, je tady na tom asi to nejpozitivnější.

Objala jsem si tělo a začala se mnout, abych se ochránila před chladem. Musím přestat drkotat zuby. Chci toho moc?

" Když se postavíš, asi ti nebude tak zima," zahřměl jakýsi hlas. Rozhlédla jsem se, ale samozřejmě jsem nic neviděla.

" No tak, Tori. Postav se. Bude ti líp."

" A jak můžeš vědět, že mi bude líp?" vysmála jsem se hlasu. Připadala jsem si blbě. Bavila jsem se sama se sebou a teď se i se sebou hádala. Zblázním se. Bože, pomoz mi.

" Prostě se postav a věř mi."

" A proč bych to měla dělat?" zasmála jsem se.

" Protože jsem jediný, kdo ti odsud může pomoct!" Imponující. Znovu jsem se nadechla a pomalu se začala zvedat. Zavrávorala jsem, seděla jsem tu dost dlouho.

" Hej, hlase, asi víš všecko. Co kdybys mi teda řekl, kde to jsem?" zeptala jsem se temnoty, když jsem vyrovnala balanc.

" Jsi na hranici. Ve své mysli."

" Si děláš srandu," rozesmála jsem se. Teď už jsem věděla naprosto jasně, že blouzním, ale ani tak mi to nedávalo smysl. Místo, abych se s tím čímsi hádala, pomyslela jsem si, že bych ho měla asi poslouchat.

" Takže ať si to ujasním. Jsem v mojí mysli?" zeptala jsem se.

" Správně."

" A proč je tu taková tma?" Byla jsem zmatená. Potřebovala jsem odpověď.

" Protože ve svém životě nemáš světlo."

To je snad ta nejsměšnější věc, co jsem kdy slyšela.

" Jasně. Tak a kde teda to světlo mám?" optala jsem se a snažila se zadržet smích.

" Měl by co nevidět dorazit."

Takže on. Člověk. Teď mám fakt jasno. Ale kdo? Kdo se, sakra, to moje světlo?"

" Ale neuvidíš ho. Bude jen vedle tvého těla. Co je tohle? Tohle je tvoje duše. Tvoje tělo leží v bezvědomí v nemocniční posteli. Ty a tvoje duše jsou teď v kómatu, který uvěznil tvé tělo."

" Aha. No, um, dostanu se odsud?" zajímala jsem se. Už jsem věděla, kde jsem a o co tu jde, teď se jen vrátit zpátky.

" Musíš šplhat. Nevíš, jak vysoko, ale až tvoje světlo dorazí, budeš vědět, co máš dělat. Než sem příjde, já odejdu a počkám na tebe nahoře."

" Počkej! Kdo je moje světlo?"

" Koho máš nejradši? Za kým bys šla i na konec světa?" zeptal se mě hlas.

" No, za Tomem," zamumlala jsem. " Takže musím počkat, až sem Tom dojde a bude u mého těla?" Jestli jsem měla pravdu, tak to aby si pohl!

" Správně, a bude tu... právě teď." Jen co jsem to uslyšela, rozsvítilo se, jako by mi do tváře svítily generátory. Měla jsem štěstí, že jsem měla zavřené oči, protože jinak bych nejspíš oslepla.

Pomalu jsem si z obličeje stáhla dlaně a rozhlédla se kolem sebe. Obklopovaly mě kameny. Podívala jsem se, jak vysoko musím vystoupat, skála měla skoro míli.

To jde.

Postavila jsem se na první kámen, pevně se chytla druhého a vytáhla se. Párkrát jsem to zopakovala a uvědomila si to. Uvědomila si, že to bude dřina. Jsem na šestém kamenu a odumírají mi ruce. Šplhala jsem a šplhala, výš a výš, myslela jsem, že jsem tak šest set metrů nad zemí,a le ve skutečnosti jsem urazila jen něco přes sto.

Tohle mi asi chvilku zabere.
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Další přeložené povídky?

Ano 59% (526)
Ne 41% (366)

Comments

1 báři báři | Web | 10. august 2012 at 14:23 | React

Tyjo. To je dobrá asociace na kóma. Jsem si říkala, že to její mixování všeho možného nemůže dopadnout jenom tak. Tak doufám, že tu velikou skálu vyšplhá. Asi nevím, jak bych si to sama představovala, tohle je opravdu dobrý nápad. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement