25 dní s panem Arogantním 17. Tenká hranice 1/2

20. july 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
překlad: Eve*

Nějak jsme se od sebe odtrhli a nehybně naproti sobě stáli. Mělce mi dýchal na čelo, cítila jsem skořici. Moc dobře jsem tu vůni znala - byla to přesně ta, kterou jsem z něj cítila včera. Byla to chuť, kterou mi vtisk, když se ke mně sehnul a zmateně mi propletl dlouhé prsty ve vlasech. Vůbec jsem ho cítila celého, z prsou mu táhla vanilka.

Pohnul se jako první, čímž mi vzal možnost se dívat na jeho prsa. Ozývala se ozvěna jeho kroků a vzdalující se dýchání. Stála jsem na místě a nedokázala se soustředit na nic, než na něj. Nemohla jsem z něj spustit zrak. Nedokázala jsem ani pochopit, co se to s námi děje, ale čím dál víc se mě zmocňoval strach.

Zavrzala matrace. Zavolal na mě z druhé strany pokoje:

" Pojď sem."

Váhavě jsem se na něj podívala, očima jsem přejela po měkkém koberci až k těžké dubové pelesti jeho postele. Ležel tam s nataženýma nohama, překříženými kotníky a podepřený hromadou polštářou. Vyčkavě se na mě díval. Nepatrně zvedl ruku a poplácal prázdné místo vedle sebe. Při pohledu na druhou stranu postele a skutečností, že mě zve k sobě, mě a do své postele, jsem ztěžka polkla.

Bez ohledu na to, že na mě mozek křičel ne, ne, ne, odlepila jsem nohy a pomalu vykročila k posteli. Neposlechla jsem ho úplně, strnule jsem si sedla na okraj na druhé straně. Byla jsem od něj.

Slyšela jsem, jak si povzdychl. Složila jsem si ruce do klína. " Anno."

Polkla jsem a dál si hleděla na ruce, neschopná myslet nebo se pohnout nebo dýchat nebo něco jiného, mohla jsem jenom čekat. Když jsem zaslechla další těžké vydechnutí, tentokrát frustrující, jemně jsem natočila hlavu, ale nepodívala se mu do očí.

" Co?" odpověděla jsem přes rameno.

Nastalo dlouhé ticho.

Nádech.

Výdech.

" Pojď si lehnout ke mně," řekl hlubokým a skoro neslyšným zamumláním.

Zasekla jsem spodní ret v zubech a nervózně ho zkousla. Potichu jsem vzdychla a potom zavrtěla hlavou a zase se od něj odvrátila. Nevěděla jsem, co se děje. Jít s ním do postele, lehnout si do jeho postele - s ním. S Tomem.

Svět končil.

" V pohodě," řekla jsem. Ale nebyla jsem - ne, ne, nebyla jsem ani blízko tomu být v pohodě. Byla jsem si jistá, že bych zakopla a skácela se při náhlé srdeční zástavě. Nehledě na paniku, neklid a naprostou zmatenost, jsem si pro sebe přikývla. " Jsem - jsem v pohodě."

Postel vrzla a tmavé hedvábí se mi sneslo k nohám. Drahé povlečení, které prakticky zaneřádil a já ho musela servat a vyprat. Byl tu s nějakou bezejmenou hračkou, jak by řekl Bill.

Vyskočila jsem, protože jsem na zádech ucítila jemný dotek jeho prstů. I přes látku mikiny jsem cítila teplo, které z něj sálalo. Dotýkal se mě opatrně, jemně, láskyplně - neverbálně mě zval, abych si k němu lehla, ale nemohla jsem. Už jsem byla mimo dost i tak.

" Anno-" slova ustala a postel znovu zavrzala a já cítila, jak se ke mně naléhavě sune. Posunoval se ke mně blíž a já náhle pocítila nutkání uskočit a hodit šipku do dveří. Nemohla jsem tu být, nemohla jsem to udělat - tohle se nemělo stát - já...

" Prosím."

Jeho prosba byla utnuta, ten tichý zvuk, zoufalství, naděje a cosi, co jsem nebyla schopná vyjádřit. Tom mě prosil, abych si k němu lehla - pěkně mě žádal, abych šla vedle něj, sdílela jeho zakázanou postel. Bylo mi jasné, že kdykoliv bych se probudila, byl by to jen sen. Byla bych v bezpečí a v teple zamotaná do mých peřin. Sama. Pryč od Toma. Pryč od tohohle.
Pomalu jsem stáhla ruce na prostěradla za mnou, příjemný materiál mě hladil na dlaních. Neoddělalal ruku z mých zad, pořád se mě tak jemně a pro mě neznámě dotýkal. Nikdy ke mně nebyl tak hodný a ohleduplný. Za chvilku prsty ale stáhl a já ucítila zklamání.

Zasáhl mě další šok, když se mě znovu dotkl - teď na hřbetu ruky na přikrývkách. Jeho prsty, o mnohem delší, než ty moje, setrvaly na mojí kůži, jemně mi zakryly kotníky. Palcem pohladil citlivou pokožku u mého malíčku a svým gestem mi tak vyslal vibrace až do nohou a přímo k srdci.

Nedokázala jsem si představit, jak jsme museli vypadat - já coby sedící na okraji postele a on tyčící se nade mnou s prsty na mých.

Rozechvěle jsem se nadechla a vyprahlým jazykem si naslinila rty. " Co jsi zač?"

Trochu se zasmál, jeho smích proletěl vzduchem na můj krk a mně naskočila husí kůže. " Co?"

" Říkám-" polkla jsem se zavřenýma očima. " Kdo jsi?"

" Nechápu, co myslíš," řekl pomalu s viditelnými rozpaky. " Víš, kdo jsem."

" Nevím," odpověděla jsem. Otočila jsem se přes rameno a podívala se na jeho prsty na mé ruce. " Já - já nevím. Nejsi ke mně upřímný."

Zasmál se, unaveně a suše a pak se ke mně přisunul. Poznala jsem to známé teplo z jeho hrudi. " Anno, o čem-"

" Mluvilas s Billem?" trochu vyvalil oči. Potemněly, ztuhly mu rysy a oddálily rty. " Co říkal? Říkal něco? Řekl ti něco?"

Svraštěla jsem obočí a dlouze se na něj zadívala. Proč byl pořád tak vyplašený? Proč tak reagoval? Polkla jsem a zavrtěla hlavou. " Ne," řekla jsem opatrně. " Ne, neřekl mi nic - máš mi snad ty co říct?"

Zaťal čelist a semknul rty. Očima vyhledal ty moje a podezřele se na mě podíval. Po chvilce mu pohled ztvrdnul a jemnost se vytratila.

" Ne," ucedil skrz zuby. Zamračil se a rychle se ode mě odtáhl. " Ne, nemám ti co říct."

Znovu jsem si dala ruce do klína a pohladila si místo, na kterém mě před tím hladil.

" Tome," zašeptala jsem a váhavě se na něj koukla. Prosím, řekni něco. " O co jde? Co jsi-" odkašlala jsem si. " -co jsi mi neřekl?"

Rty se mu stočily do známé tenké linky, oči měl vzteky skoro černé, úplně se ode mě odtáhl a usadil se na druhém konci postele. Odvrátil se ode mě a začal nerovnoměrně dýchat.

Byl naštvaný.

Pomalu jsem vydechla, naslinila si rty a zkusmo se na něj podívala. Jeho vysoké tělo bylo ve stejné pozici, jako to moje - ztuhlé, strnulé, nejisté. Rty se mi samy otevřely. " Chci jenom vědět-"

" Vědět co?"

Jeho prudká ostrá reakce mě překvapila, ale víc překvavější byl jeho chladný pohled. Byl to pohled, který míval, když jsme se hádávali. Došlo mi, že je víc, než naštvaný a v krku se mi utvořil knedlík.

Byli jsme zpátky na začátku.

Obrátil se ke mně, přičemž se mu rasty shrnuly na tričko. " Vědět co, Anno?" zavrčel. " Jak se opovažuješ?"

" Co prosím?" zúžila jsem oči. Rychle jsem se k němu přiblížila. " Jak se opovažuju co, Tome? Ptát se - to jsi chtěl říct?"
Chraplavě se zasmál. " Na co přesně se mě ptáš?"

" Lžeš mi," zamumlala jsem a zakroutila hlavou. " Nebyl bys tak naštvanej, kdybys nelhal."

" Mám vztek, protože se zase chováš jak mrcha," zasyčel. Probodnul mě pohledem. " To snad není možný. Obviňuješ mě, že dělám něco špatného... hrozné - naprosto neuvěřitelné."

Z jeho slov se mi sevřela hruď. Starý Tom byl zpátky. Dýchal stejně ztěžka, jako já, měl rozšířené nozdry a ohromně studené oči.

Po dlouhém tichu, ve kterém jsme si vzájemně vyměňovali pohledy, jsem vydechla a olízla si suché rty. " Nikdo tě se mnou neviděl," řekla jsem rozvážně. " Ty - ty máš pekárnu, jejíž majitel tě zná jménem - ty... on-on zmiňoval nové písničky."

Tom neodpověděl, tak jsem pokla a otočila se. Sklopila jsem hlavu k rukám v klíně, které jsem zatínala tak pevně, až mi bělaly kotníky. " Bill měl dneska na snídani velkou mikinu a sluneční brýle. On-on cosi podepisoval. Číšnici."

Pořád mlčel. Otočila jsem se zpátky.

" Řekl mi, že mi toho chce tolik říct, Tome-" došel mi dech. " - teda... co-co to má znamenat? Co mi chtěl říct, Tome?"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 P3tulk4 P3tulk4 | 21. july 2012 at 10:36 | React

Rychle další! skvělé ;)

2 báři báři | Web | 22. july 2012 at 12:55 | React

No, tak to jsem teda zvědavá, jestli jí to řekne, nebo se bude dál tvářit naštvaně. On je taky osel, to není možné. :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement