25 dní s panem Arogantním 16. Změny 3/4

15. july 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
překlad: Eve*

Cesta k Tomovu pokoji nikdy nebyla delší. Taška, kterou jsem nesla přes rameno vážila snad o sto liber víc a s každým dalším krokem mě tlačila k zemi. Drtivý pocit strachu v žaludku stoupal výš, až se mi nakonec usadil v hlavě, která mě z něj strašně rozbolela. Když jsem se zastavila před jeho dveřmi, ztratila jsem dech, plíce mi praskaly pod nedostatkem kyslíku.
Nejistě jsem zaklepala a pomalu vrátila ruku podél těla.

Jakmile se otevřely dveře, na zlomek vteřiny jsem uviděla jeho tvář. Jeho první reakcí bylo překvapení. Rychle jsem sklopila zrak k zemi, abych mu zabránila všimnout si jakýchkoliv pocitů. Byl překvapený, že tu jsem - donesla jsem mu prádlo, aniž bych mu dala dopředu vědět. Jenomže já se těch pitomých hadrů chtěla rychle zbavit; když ležely vedle mojí skříně, přinášely jen kupu bolestivých vzpomínek a připomínaly mi, jak jejich majitelem opovrhuju.


Aniž bych zvedla pohled, položila jsem tašku na zem. Mlčky mě sledoval. " Tvoje věci," špitla jsem.

" Čisté?" V jeho hlase byla nedůvěra - nevěřil, že bych dodržela smlouvu i po jeho odporné noční akci u mě doma.

" Jo."

Neodpověděl, ale koutkem oka jsem si všimla, že se pohnul. Uhnul na stranu, čímž mi uvolnil cenu a já si v tu chvíli nepřála nic jiného, že mu hodit bágl na hlavu, otočit se a pelášit pryč.

Váhavě jsem udělala pár kroků kupředu a s taškou na lopatce vešla dovnitř. Zavřel za mnou a v dostatečné vzdálenosti mě minul. Podívala jsem se na něj a zjistila, že měl na sobě černé volné kalhoty a bílé tričko. Ruce měl podél boků, rysy tvrdé a výraz studený.

" Mohla bys to i schovat?"

Vyvalila jsem na něj oči. Vzhledem k tomu, že to na mě jako obvykle nevyštěknul, ale normálně promluvil, znělo to jak laskavá žádost. Zamrkala jsem a kývla.

" Skříň, nebo komoda?" zeptala jsem se.

Ohlédl se přes rameno do ložnice a potom zpátky na mě. Tvářil se pořád stejně mile.

" Oboje," řekl. " Uh, ty, um - spodky do komody a - košile do skříně."

Kývla jsem a obešla ho, přičemž jsem nechala tašku s žuchnutím sjet na koberec k nohám. Nadechla jsem se nosem a na chvilku se zarazila a potom jsem se sehla k jejímu zipu. Vytáhla jsem první kus oblečení - temně rudé tričko s dlouhým rukávem - a postavila se na rozklepané nohy. Otevřela jsem šuplík na komodě a vložila do něj úhledně poskládané tričko. Když jsem se vracela k tašce, ucítila jsem na sobě jeho oči.

" Kam jsi v noci šla?" protrhnul ticho v místnosti. Roztřásly se mi prsty. Fakt, že měl takovou drzost, aby to vytáhl, mě naštval.

Zatla jsem zuby a zamířila s riflemi ke skříni. Popadla jsem ramínko, prostrčila jím rifle a pověsila ho na tyč. Nadechla jsem se a klidně odpověděla: " Ke kamarádovi."

" Oh."

Sehla jsem se k tašce pro další, tentokrát šedé tričko a znovu vysunula šuplík komody. Nepřestával mě pozorovat.

" No... co," ozval se zas. " Budeš ke mně studená jak psí čumák?"

Mlčela jsem. Plnila jsem si svou práci, vytahovala, skládala a vkládala. A znovu, složit, odložit. Složit, schovat.


Odložila jsem nátělník a otevřela jednu z horních zásuvek. Slyšela jsem za sebou ostrý nádech, znělo to, jako by mě varoval, abych to nedělala, ale kašlala jsem na něj. Rychle jsem šuplík vysunula a ušklíbla se. Měla jsem za to, že tam schovává kousky růžových, modrých a žlutých voňavých papírků, ale jakmile jsem šuplík otevřela docela, vyvalila jsem oči.

Neměl tam žádné papírky, ne, místo nich jsem zírala na dřevěné dno.

Komoda byla prázdná.

Zamžikala jsem, najednou neschopná racionálního myšlení nebo pochopení, o co tu jde.

Tomova komoda byla prázdná.

Zbláznila jsem se?

Opatrně jsem se obrátila na druhou komodu, tu, ve které shromažďoval čísla těch holek, kterým se ještě někdy hodlal ozvat, ale ta zela prázdnotou taky.

Ustoupila jsem a přeskočila očima z jednoho kusu nábytku na druhý.

Přiblížil se ke mně, cítila jsem za sebou teplo jeho těla. Ani jeden jsme se nepohli, dokud tiše nevydechl.

" Vyhodil jsem je," zamumlal nevídale mile.

Zavřela jsem oči.

Bože, prosila jsem ho v duchu. Bože, prosím, pomoz mi. Nevím, co si počít.

Když jsem oči zase otevřela, vzpomněla jsem si na to, jak stál uprostřed našeho obýváku, na Paiginy hlasité stény. Na to, co mi provedl.

Střelbitě jsem se otočila a stoicky kolem něj prosvištěla. Dávala jsem si přitom pozor, abych se ho nedotkla. Vytáhla jsem z tašky další kalhoty a pověsila je k ostatním.

" Nic neřekneš?"

" Co chceš, abych řekla?" opáčila jsem studeně. " Čekáš, že tě poplácám po zádech, žes ta čísla vyhodil? Chceš po mně zlatou hvězdu?" polkla jsem. " Bude to pro tebe něco znamenat?"

Chvíli stál na místě a oči měl kalné vzteky, přesně tak, jak jsem ho znala. Zúžil je do malých skulinek a zavrtěl hlavou. " Od včerejška jsi jenom další děvka."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 báři báři | Web | 15. july 2012 at 22:00 | React

Tak to nechápu, na co Tom zase myslí. Že vyhodí čísla a je na ni milý, tím nespraví fakt, že se vyspal s tou její protivnou spolubydlící. Bože, mě je Anny tak líto. Ta si to teda ani trochu nezasloužila.. A taky se těším na další díl! :D :)

2 Nikisek Nikisek | 16. july 2012 at 14:26 | React

Ahojky, nejdřív, bych se chtěla poklonit Tvému překladatelskému umu... Doopravdy mě  od tebe přeložené povídky baví číst. :) Hlavně tato, ale tuhle už mám dočteno, nemohla jsem to vydržet.:) nádhera, díky. Jinak jsem se Tě chtěla zeptat, jestli nevíš něco o pokračovaní této povídky. Nevím na jaké stránce jsem to četla, ale autorka psala, že udělá pokračování. A mě se ji nedaří nikde najít. :)

3 Eve* Eve* | Email | Web | 16. july 2012 at 15:02 | React

[2]:Tak já bych ti chtěla v první řadě poděkovat za pěknou pochvalu a co se druhé řady týče: tu heyepic píše, jsou zveřejněné už čtyři díly a já ji hodlám překládat, ale mám těch překladů teď dost. Navíc nejsem pořád doma, i když jsou prázdniny, pracuju. Ale neboj se, že by se to tu neobjevilo. ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement