25 dní s panem Arogantním 13. Jablečné koláčky a kocovina 3/5

8. june 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
překlad: Eve*

Chvíli v klidu žvýkal, na očích měl nasazené černé sluneční brýle. Po pár vteřinách poposedl a zamračil se. " Teď vážně, co se s tebou děje?"

" Perfektní," zasmála jsem se suše a obrátila oči v sloup. " Nic se neděje."

" Kecáš," prsknul podrážděně a požvýkal další sousto. " Trápíš mě."

Vyprskla jsem smíchy a opřela se o násadu mopu. " Já trápím tebe?" protočila jsem oči. " Nic ti nedělám."


" Právě," souhlasil. " Nic neděláš, ani neříkáš," ulomil kus sušenky a hlasitě ji zchroupal. " To se mi nelíbí."

S povzdechem jsem se k němu otočila zády a dál pracovala. " Tak promiň."

Pokračoval až po nějaké době. Zvuk kousání protrhl vzduch. " Takže ses včera bavila, huh?"

" Trochu."

" Oh, já vím, že jo," zašklebil se. " Obvzlášť s tím teploušem, se kterým jsi pila."

Odfrkla jsem si a ucítila úlevu, že si něco pamatoval. " Překvapuje mě, že si vůbec na něco vzpomínáš."

" Je těžké zapomenout na kluka, co má na sobě rozepnutou košili," zaksichtil se znechuceně. " Měl jsem za to, že máš určité hranice."

" Byl v naprostém pořádku, Tome," odsekla jsem a založila si ruku v bok. " To si pamatuješ jenom jeho?"

Pokrčil rameny a lehl si do polštářů. " Pamatuju si všechno před tím," odpověděl a usmál se. " Hlavně tu blondýnu. Měla super tělo." Obrátila jsem panenky, žárlila jsem, ale nepřiznala si to. Mluvil dál: " Ale potom, okno."

" To je úleva," řekla jsem sarkasticky a vydrhla poslední zbytky stopy po jeho propité noci.

" Divil jsem se, že se s tebou vůbec někdo bavil," rýpl si rozzlobeně. " Ale pak jsem si všiml jeho-" zasmál se. " A pochopil jsem."

Ostře jsem se na něj otočila. " Skončils?"

" Máš nervy?" utahoval si ze mě a odložil krabici s keksy stranou. " Říkám jenom pravdu-"

" Chceš vědět, jaká je pravda, Tome?" zakypěla jsem. " Pravdou je, že ses po vypití celé láhve skotské málem upil k smrti a sám ses vydal domů. Tohle je pravda."

Přikývl, dokonce i trochu vypadal, že si svoje činy uvědomuje, trhnul rameny a napil se koly. " I takové věci se stávají."

Z téměř nepochopitelného vzteku jsem zamrkala. Je normální? Zavrtěla jsem hlavou a udělal k němu krok. " I to se stává?" zopakovala jsem se svraštěným obočím. " I to se stává, nejsi blbej, Tome? Vždyť jsi včera mohl umřít - to se stává? Jsi normální?"

Pousmál se a zvedl ke mně hlavu. " Takže ti nejsem volný."

Smích, kterým jsem se usmála, mi narazil do stěny krku a tvrdě protrhl vzduch kolem nás. " Z toho, jak mi nejsi volný, bys klidně mohl vypadnout z okna," řekla jsem a krátký pocit převahy se rozplynul při pohledu na jeho úšklebek. " Nenávidím tě a na tom nikdy nic nezmění-" Byla jsem žena činu, vztek ve mně úplně doutnal. " -Bála jsem se jenom o chudáka tvého bráchu. Skoro kvůli tobě dostal infarkt, Tome. Znamená to pro tebe vůbec něco?" odfrkla jsem si a otočila se. " Samozřejmě, že ne. Jsi sobecký bastard, proč by tě měly zajímat city druhých?"

Zavrčel a nejistě se postavil, přičemž se trochu zakymácel. " Zavři klapačku," přikázal mi studeně po cestě ke mně. Stála jsem na místě a dívala se na něj, rozhodnutá necouvnout. " Nevíš, ale doopravdy o mně nic nevíš, tak buď, sakra, zticha."

Znovu jsem se zasmála a zaradovala se, jaký účinek na něj moje slova mají. " Naštval ses, Tome?"

Vše bylo při starém - to bylo jisté. Myslela jsem, že se mezi nám rozestoupí aspoň zem, ale panovalo mezi námi jenom horko-studené dusno.

Pořád jsme se nesnášeli.

Koutkem oka jsem se podívala na objekt, který upoutal mou pozornost. Byla to černá krabice položená vedle kávovaru. Když mi došlo, co to je, opadl mi úsměv. Tom si všiml mého pohledu a podíval se taky.

" Oh," zamumlal a uvolnil se. " Tohle jsem ti chtěl dát."

Škubla jsem hlavou. " Co že jsi?"

Úšklíbl se, obrátil oči v sloup a založil si ruce na prsou. " Nejsem moc velkej fanda těch sraček. Jsou to ty vstupenky, vem si je.

Znovu jsem se podívala na krabičku, kterou jsem měla před pár týdny - byla to ta, kterou jsem chtěla dát Coleovi k našemi šestiměsíčnímu výročí. Tatáž, kterou jsem Tomovi rozbila jeho úžasný automobil. Povzdychla jsem si a zavrtěla nad tou věcí hlavou.

" Ne, můžeš si je nechat."

Překvapeně vykulil oči. Přeskočil pohledem z krabičky na mě; ze mě na krabičku - očividně byl zmatený. " Mám si je nechat? Mají místenky do první řady."

" Já vím, kupovala jsem je," přikývla jsem. " Už je nechci. Nech si je."

Svraštil obočí a pokusil se mi ve tváři vyčíst důvod, potom pokl a olízl si rty. " Nerozumím," řekl obezřetně. " Dáváš mi jenom tak svoje vstupenky na basket? V čem je háček?"

Odložila jsem mop a naštvaně vydechla. " Žádnej není," odpověděla jsem chladně. " Už je nepotřebuju, to je všechno."

Opřel se o linku a vytáhl obočí. " Pořád nerozumím."

" Nech to plavat," odsekla jsem, znovu popadla mop a zuřivě se do něj opřela. " Udělej si výlet. Jsou tvoje."

Chytil rukojeť, aby mi zabránil dalšímu vytírání. Podíval se na mě. " Lidi se nevzdávají takových věcí jen tak," řekl pomalu. " Vysvětli mi, proč mi je dáváš."

Zafuněla jsem a zaklonila hlavu. Nemínil to nechat jen tak. " Fajn," prskla jsem. " Chtěla jsem někomu darovat. Jenomže k tomu nedošlo, takže už nejsou potřeba."

" Kdo by se něčeho takového vzdal?" zeptal se nechápavě a koukl se na krabičku na lince. " Nedají se skoro sehnat."

" Já vím," zamumlala jsem, aniž bych se na něj podívala. " Věř mi, že to vím."

" Tak proč teda?"

Vzdychla jsem a polkla knedlík, který se mi mezitím vytvořil v krku. " O nic nejde, jasné?" zavřela jsem oči. " Nejde o… nikoho."

" Nekrm mě takovými nesmysly," odsekl s rukou na mopu. " Nenechám tě, dokud mi to neřekneš. Mám celý den."

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se podělám o něco tak osobním s někým, koho tak nenávidím.

Aniž bych se mu koukla do tváře, zamumlala jsem. " Byly pro mého bývalého."

Odmlčel se.

" Tvého koho?"

Zkusila jsem mu vytrhnout mop, abych ten nepříjemný pocit na něco přenesla. Dodala jsem si odvahy, vyhledala pohledem ten jeho, ve kterém se zračil úžas. " Mého bývalého. Vidíš, řekla jsem ti to, můžeme s tím teď už přestat?"

Úžas nepolevil, naopak, jako by se rozšířil. " Bý... bývalého?" zopakoval. " Mělas přítele?"

Obrátila jsem panenky. " Já vím. Překvapivé, překvapivé. Jo, měla jsem přítele."

" Chtěla jsem dát tyhle... svému klukovi... tyhle vstupenky na basketbal," vykoktal.

" Jo," zamumlala jsem s nosem zapíchlým do parket. " K šestiměsíčnímu výročí. Slavili jsme ten večer, co jsem ti zdemolovala auto."

Zamrkal, polkl a já poznala, že má potíže s tím si to urovnat. Podíval se na mě a trochu se zamračil. " Kdy... teda-"

" Kdy jsme se rozešli?" doplnila jsem ho. Neodpověděl, jenom pokrčil rameny. " Tehdy, když jsme se poznali."

Vyvalil oči do velikosti tenisáků. " Počkej, rozešli jste se na vaše výročí?" uteklo mu.

" Jo," kývla jsem a vyhrkly mi slzy, které jsem se tak snažila udržet. Nemohla jsem kvůli Coleovi brečet tady - před Tomem. " Dal mi kopačky při večeři. A potom jsem potkala tebe."

Ustoupil vzad, šokovaný mým sdělením. " Proto jsi-"

" Zahodila tu krabičku a rozbila ti auto?" dodala jsem sarkasticky s kyselým úsměvem. " Jo."

" Páni," vyjelo z něj po chvíli. Nabral vzduch nosem a přikývl. " … Páni."

Zatahala jsem za mop a on ho konečně pustil. Jenomže zůstal zkoprněle stát, a to i přesto, že jsem znovu začala drhnout dlážku. Cítila jsem na sobě jeho spalující pohled, byla jsem rudá rozpaky a nevěřícností, že jsem mu doopravdy vyprávěla o Coleovi a klidně dál pokračovala v práci.

" Proč se s tebou rozešel?"

Překvapeně jsem se na něj koukla a kupodivu v jeho očích neviděla obvyklou zlost, ani nechuť - upřímně se o to zajímal. " To je jedno," řekla jsem s povzdechem. " Není to důležité."

" Zajímá mě to," potvrdil. " Jak někdo může ukončit vztah na den výročí?"

" Nevím. Prostě to udělal."

Zadržel dech. " Byl v tom někdo jiný?"

Zafuněla jsem a zavrtěla hlavou. " Nebudu se s tebou o tom bavit, Tome."

" Ne, vážně, chci to vyřešit," odpověděl srdečně. " Chci vědět proč..." odmlčel se. " Je to gay?"

Přestala jsem kolem sebe máchat mopem a krátce se zasmála. " Ne, fakt není teplej."

" Kolikrát jste to spolu dělali?"

Nevěřícně jsem se na něj obrátila, vyrazil mi tím dech. " Co prosím?"
 

1 person judged this article.

Poll

Další přeložené povídky?

Ano 59% (526)
Ne 41% (366)

Comments

1 Andrea Andrea | Email | Web | 8. june 2012 at 20:27 | React

To je tak napínavé!

2 M. M. | 8. june 2012 at 21:00 | React

tak to je moc :D prej:"Kolikrát jste to spolu dělali?" :D
mazeec :D

3 báři báři | Web | 9. june 2012 at 14:06 | React

To je blb. :D Na takové věci se přece neptá, ne? :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement