Bestiáři 2. Carolina

11. may 2012 at 21:00 | Eve* |  Bestiáři
Nemůžu si pomoct, ale tenhle díl mi připadá jak nehorázná sračka a bojím se, že bude ještě hůř. :D No, uvidím, co se mi podaří vymyslet dál. Snad vás to nakopne k většímu počtu čtenářů. :)


Chvilku nato Mandy usnula. Odešla jsem z pokoje a zamířila do bufetu.

Procházela jsem chodbami jak omámená. Bylo skoro devět večer, ale pohotovostní oddělení bylo rušné jako vždycky. Míjela jsem pokoje, z nichž většina měla otevřené dveře, takže jsem mohla vidět plačící dítě s jeho vystrašenými rodiči a holku jen o pár let starší, než jsem já, která zvracela a nemohla přestat. Kolem pobíhaly sestry a sem tam prošel i nějaký doktor. Překvapilo mě, že může být tolika lidem tak pozdě v noci špatně.

Propletla jsem se čekárnou ke dveřím, které vedly do velké haly a do bufetu. Když se za mnou dveře zavřely, hluk utichl. Slyšela jsem jenom klapot svých bot. Bylo mi zle; tohle bylo místo, kam přicházeli nemocní, tady umírali a teď tu byl někdo, koho jsem znala.

Než jsem dorazila do kantýny, nemohla jsem ani polknout. Promnula jsem si pálící oči a postavila se před pult. Koupila jsem si čokoladové sušenky a vodu a sedla si ke stolu nejblíž ke dveřím. V rohu stály čtyři sestry a popíjely kafe z automatu. Byl to běžný obrázek z nemocnice, ale přece to bylo jiné.

I když to Mandy přímo neřekla, věděla jsem, že nečeká, že bude žít dlouho. Zkoušela jsem si představit, jak to bude vypadat, až tu jednou nebude - ale to, co jsem si přála od samého začátku, mě teď nedokázalo těšit. Myslela jsem na všechno, čím jsem si kvůli ní prošla, ale stejně jsem se z toho rozbrečela a podobně jak ta zvracející holka jsem to nemohla zastavit.


Jakmile jsem se po pár minutách uklidnila, aniž bych si všímala vyjevených sester, vydala jsem se k výtahu. Už jsem u něj skoro byla, když v tom se otevřely dveře od chirurgie a objevila se přede mnou povědomá postava.

Carolina.

Zpanikařila jsem a rychle nevěděla, co dělat.

Zatím o mně nevěděla. Šla se skloněnou hlavou a působila znaveně. Popotáhla a utřela si nos do rukávu. Potom zvedla hlavu, aby si odhrnula vlasy z obličeje, a v tom se její pohled potkal s mým.

Okamžitě jsem uviděla její červené ubrečené oči a poznala, že se to dozvěděla. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči.

" Mandy, co tu děláš? Jsi v pohodě?"

Skoro jsem ji neslyšela, ale došlo mi, že mluví se mnou. Vzhlédla jsem a zakroutila hlavou. Tvářila se mile a myslím, že se snad i trochu usmívala, ale podle jejích shrbených ramenou a křečovitého sevření prstů jsem pochopila, že je zdrcená.

" Je mi to líto."

Tváří jí přeběhlo překvapení a krátce nato uvědomění. " Dík," hlesla.

" Jak ti je?"

" Jak myslíš, že mi je?" opáčila špičatě. " Právě jsem se dozvěděla, že moje ségra umírá a že se nedožije Velikonoc."
Stáhla jsem se. " Promiň. Umím si představit, jak je to pro tebe těžký."

Zhluboka se nadechla a přikývla. " Ne, já se omlouvám. Jsem ti vděčná, žes ji sem přivezla. Kdybys tam nebyla, kdo ví, jak by to dopadlo. Jsi... hodná. Vím, jak to vy dvě mezi sebou máte a-"

" To je přece samozřejmost," řekla jsem automaticky.

Usmála se a ztěžka si povzdychla. Bylo mi jí tak líto, že jsem na chvilku ucítila její bolest. Chtěla jsem udělat něco, abych tuhle noční můru zaplašila. Vrátit hodiny zpátky tam, kde bylo všechno v pořádku.

" Jdeš si s ní promluvit?" zeptala jsem se.

Carolina se podívala na prosklené dveře s gigantickým nápisem ARO. " Nevím, jestli mě bude chtít vidět."

Svraštila jsem obočí. " Proč by nechtěla?"

Pokrčila rameny. " Nedokážu si jinak vysvětlit, proč mi to tak dlouho tajila. Proč jsem se to musela dovědět teprve až když skončila v nemocnici a i tak jenom od doktora."

Snažila jsem se si moc nevšímat jejího utrápeného výrazu a vypadat normálně, neotřeseně. " Asi ti to chtěla říct, až na to bude připravená. Podle mě se toho bojí, víc, než si je schopná připustit."

" Vy jste o tom spolu mluvily?"

Přešlápla jsem a zkousla si ret. " Jo," přiznala jsem nakonec. " Věděla, že to příjde, ale nechtěla, aby to někdo zjistil. Řekla mi to jenom proto, že jsem byla u toho."

Carolina se na mě pár vteřin dívala, přemýšlela. Chytila se za spánky a jemně si je začala mnout. Zavřela oči a soustřeně dýchala, zkoušela se zklidnit.

" To je jedno. Stejně to nic nemění," odfrkla, když stáhla ruce zase dolů.

" Ale změnilo to všechno," oponovala jsem jí.

Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Polkla a koukla se mi do očí. Ty její byly stejně pronikavé jak Mandiny. Okamžitě jsem si vybavila její pohled, když jsem stála u ní v pokoji a ošila se.

" Co s tím teď mám-máme... celá rodina dělat?" vysoukala ze sebe zoufale.

" Nejsem si jistá, jestli něco můžeš udělat," řekla jsem upřímně.

" Ale já o ni mám strach. Je to moje sestra," vzlykla. " A ona..."

" Já vím," přikývla jsem chápavě. " A i když to neřekne, tak i ona má strach."

Carolina se trhaně nadechla a stiskla si hřbet nosu ve snaze potlačit slzy. Prohrábla si husté vlasy a znovu zvážněla. " Neříkej to Tomovi."

Zarazila jsem se. Při zvuku jeho jména jsem na hrudi ucítila zvláštní tlak; podobný jako když mi Mandy řekla o svém stavu. Jenom při samotném pomyšlení na něj mi došel dech a vyschlo mi v puse.

" Aspoň ne teď," pokračovala Carolina bezelstně. " Bude lepší, když si to necháme pro sebe. Jsem si jistá, že to tak Mandy chce."

Na sucho jsem polkla a přikývla.

Radši bych si vyřízla jazyk, než to udělala.
 

2 people judged this article.

Comments

1 báři báři | Web | 12. may 2012 at 15:51 | React

Hm, tak jsem zvědavá, jestli se tahle nová postava ještě nějak projeví. :) Těším se na další díl, snad bude co nejdřív. :)

2 Christine Christine | Email | Web | 13. may 2012 at 10:09 | React

No jsem hodne zvedava, jak se bude povidka dal vyvijet...:) tesim se na dalsi dil...:):)

3 Dee Dee | Web | 13. may 2012 at 21:58 | React

Woow takový dramatický..:-) Mandy je svině, ale tohle si fakt nezasloužila..:-( doufám, že příště už tam bude Tom :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement