Bestiáři 1. Mandy

5. may 2012 at 21:00 | Eve* |  Bestiáři
Vy mě za ty odmlky musíte fakt nesnášet, co? :D Já se vám ale vůbec nedivím, protože i sama bych si za to věčné přepisování a upravování dala po hubě. Já zkrátka musím mít vždycky všechno dokonalý, jinak nejede vlak. Taky vás předem upozorňuju, že jedeme z kopce hned od začátku a doufám, že jsem nikoho moc nezklamala. Jestli jo, tak se vážně omlouvám.

Těším se na vaše názory a připomínky!^^


listopad

" Mám rakovinu."

Mandy byla připojená k hadičce s intravenózní výživou, když mi to řekla. V nemocniční posteli vypadala drobnější, než kdykoliv před tím. Takhle bez make-upu měla tmavé kruhy pod očima a nepřizeně našedlou pleť. Pevně jsem zavřela oči a přála si, abych tu nebyla. Přála jsem si být kdekoliv, než tady.

" Ne," řekla jsem. " děláš si srandu."

" Tentokrát ne," namítla. " mám rakovinu a--"

Okamžitě jsem začala kroutit hlavou. To není možné. Nemůže to být pravda.

Nechtěla jsem s tím mít nic společného. Nadávala jsem si, že jsem neodjela hned po tom, co jsem ji sem dovezla. Mohla mě napadnout, že vykašlávání krve je něco vážnějšího. Co jsem si, sakra, myslela? Nechtěla jsem, aby mi ještě něco vysvětlovala, nechtěla jsem slyšet už ani slovo.

" A proč mi to říkáš? Co po mně chceš?" zeptala jsem se útočně.

" Já-"

" Ne, ne, ne, počkej! Víš co?" skočila jsem jí do toho a zašklebila se. " Já to vlastně nechci vědět. Ne, buď ticho a-a," zadrhla jsem se. " prostě mlč."

" Nemůžu. Já potřebuju pomoc."

" To jo, to potřebuješ," přitakala jsem. " Ale jestli sis nevšimla, tak já nejsem doktor, ani žádnej šarlatán, takže-"

" Chci pomoc od tebe."

Buch-buch, buch-buch, buch-stop.

Zůstala jsem na ni zaraženě civět. Na chvilku se mi z toho dokonce zamotala hlava. Musela jsem se opřít o židli, abych udržela rovnováhu.

" Cože?" zeptala jsem se nechápavě. " Proč já?!"

" Jseš jedinej člověk, kterej mě nebude litovat," řekla a odkašlala si. Při tom zvuku jsem sebou škubla a vzpomněla si, jak se mi zkrvavená svíjela v autě. Udělalo se mi z toho zle. Už jsem chápala, proč se se mnou z ničeho nic chtěla sejít. A došlo mi, že to celou dobu plánovala. Proto teď byla tak krotká, musí jí zbývat tak málo času, že nemá sílu se se mnou hádat. Když jsem se na to dívala takhle, zapadalo to do sebe. A přesto se všechno rozpadalo.

Už nikdy si nenajde žádného kluka a nepochová svoje dítě. Už nikdy se znovu neprovdá a neprojde se po mole. Už nikdy neuvidí svoji sestru, ani rodiče. Představa, že má o tohle všechno přijít tak brzy, se mi zdála neúnosná. Neměla jsem ji ráda, ve skutečnosti jsem ji bytostně nesnášela, ale... nebylo to fér. Nebylo fér, že v jednadvaceti umírá. Nebylo fér, že po mně chce, abych s ní dožívala její poslední měsíce. To prostě nebylo fér. Nic z toho nebylo fér!

" Ví o tom Tom?" zeptala jsem se a srdce se mi sevřelo zvláštním tlakem.

" Ne."

" Proč mu to neřekneš?"

Když neodpovídala, cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Věděla jsem, že je vyčerpaná, ale nemohla jsem si pomoct. " Ty nechceš, aby si tě takhle pamatoval, že jo? Chceš, aby tě měl zafixovanou jako tu nádhernou holku s hustýma vlasama, krásným obličejem a perfektním tělem."

" Kéž by," ušklíbla se a otočila hlavu na stranu, pryč ode mě.

" V tomhle já nepojedu," řekla jsem a složila si ruce na prsou.

Mandy chvíli mlčela a když potom promluvila, její zlova zněla bojovně: " Je mi dvacet jedna, rozvádím se a mám nevyléčitelnou rakovinu. Už pět měsíců se zaživa rozkládám. Ty nevíš, jaké to je, se ráno česat a vytahovat z kartáče stovky vlasů. Nevíš, jak to bolí, když ti žaludek probodává tisíc pohyblivých jehel. Do prdele, ty nemáš šajnu, jaké to je, jít k doktorovi a odcházet s malejma brožurkama a seznamem webovek, který jsou užitečný tak leda akorát na referát! To jseš doopravdy taková svině?" zakašlala.

Cítila jsem, jak se ve mně něco pohnulo, jak první kamínky padající z kopce, než příjde lavina. Z chodby jsem slyšela dvě sestry, které procházely kolem. Na stropě bzučely zářivky a vrhaly na zdi namodralý odstín. Kapačka rychle odkapávala. Byly to běžné věci z nemocnice, ale na tomhle nic běžného nebylo. Jako bych měla v krku velký lepkavý knedlík a nemohla ho polknout, protože se pořád zvětšoval.

" Je mi to líto."

" To mně taky." Svěsila hlavu a zakašlala tak, že jí zaškubalo v ramenou. Byla bledá a vypadala ospale. Napadlo mě, že bych ji nejspíš měla nechat odpočinout si, ale nemohla jsem přimět nohy, aby se rozpohybovaly.

" Pořád to bolí?" zajímala jsem se.

Nepatrně pokrčila rameny. " Už je to lepší."

Přikývla jsem a snažila se nemyslet na zhoubné buňky, které ji zevnitř napadají. Bylo to zvláštní, ale já ji opravdu litovala.

" Kdys to zjistila?"

" V březnu," odpověděla a znovu se odmlčela.

Ucítila jsem, jak mi v kabelce vibruje mobil, někdo mi volal, ale ignorovala jsem to. Přestala jsem se opírat o židli a přišla k ní blíž.

" Co bude dál?"

" Co myslíš?" opáčila.

" Budeš muset zůstat v nemocnici?"

To byla otázka, na kterou jsem se celou dobu bála zeptat. Představovala jsem si, že odsud už nikdy neodejde. Že stráví zbytek života v tomhle nemocničním pokoji, který je nasáklý desinfekcí a obklepený sestrami, které nejsou nic víc, než cizí lidé. Já jsem se přirozeně do okruhu jejích nejbližších nepočítala, ale-

" Ne," řekla. " Za pár dní budu doma. Aspoň doufám."

" A co potom? Až tě pustí?"

Zamyslela se. " Asi dofotím kalendář pro FHM, hodí to trochu peněz a ty teď budou potřeba..."

Netrpělivě jsem přešlápla. " Já myslím, jak do toho pasuju já?"

Neodpověděla hned; nadzvedla se a podívala se mi do očí. Její pronikavý pohled mi byl nepříjemný, celé tělo mě z něj jako by svědilo, ale vydržela jsem to.

" Jak jsem řekla, nechci, aby to ještě někdo věděl, jen ty a já," zamumlala.

" Ale tak to přece nemůže být věčně," namítla jsem.

" Může. Věděla jsem, že to jednou příjde, táta měl rakovinu taky. A kdyby bylo nejhůř, s nemocnicí je spojený hospic."

Vyvalila jsem oči. " Hospic?" Tam jsem si ji ani nedovedla představit.

" Není to tak špatný. Už jsem tam byla."

" Kdy?"

" Před týdnem nebo dvěma. Budou tam pro mě mít místo, když to budu potřebovat."

Další věc, ze které na mě šly mrákoty. Mluvila o tom tak smířeně, že jsem nemohla uvěřit, že přede mnou leží vážně ta Mandy. Mandy, pro kterou ani to nejlepší z nejlepšího nikdy nebylo dostačující. Vážně to byla ona, kdo teď mluvil o žití v hospicu? Bylo mi na zvracení, žaludek se mi úplně bouřil.

" Ale radši bys byla doma, ne?"

" To taky budu."

Nasucho jsem pokla. " Mám...?"

Tváří jí přeběhl stín. Zdálo se, že ví, na co narážím. " Dám ti vědět."
 

1 person judged this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 6. may 2012 at 10:19 | React

No páni!!! Tohle opravdu jede z kopečka, že nám skřípou kolečka!!!! To jsem ani nečekala!!! Když v prologu bylo, že kašlala, tak jsem si myslela, že má tuberkulózu nebo něco takového, když kašlala krev, ale že to bude až takovéhle, jsem si nemyslela... No páni!!!! Tohle je opravdu hodně dobrý začátek!!! A jaksi jsem Mandy neměla ráda, když v předchozí řadě byla s Tomem a vlastně znemožnila rozvíjení dalšího vztahu... NO ale teď je mi jí opravdu líto..:-( JSem hrozně zvědavá na pokračování!!!! :) Snad bude co nevidět!!! :)Už se moc těším..:) Opravdu to začíná hodně dobře...:)

2 báři báři | Web | 6. may 2012 at 11:54 | React

Wau. To je opravdu spád hned ze začátku. Ale ani nevím, jestli by mi jí bylo líto. Spíš lituju Mandy "2", že se o ni teď bude muset starat, vlastně nechtěně. No, určitě jsem zvědavá, co vymyslíš do další kapitoly. A klidně si na ni počkám dlouho, protože věřím, že to bude stát za to :) Ale snad tu bude co nejdřív :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement