překlad: Eve*
Zamrkala jsem a znechuceně se na něj koukla. Oni spolu šukali a ona mi to zamlčela? Oh, bože, on, v mém - zavrtěla jsem hlavou a bolestivě polkla. " Fa... fakt?"
Dobře skrýval emoce; normálně jsem na něm vídala znechucení, odpor, vztek a tak dále - ale teď jsem neměla ponětí, co se mi honí hlavou. " Ne," řekl nakonec. " Musel jsem domů."
Proč mě, sakra, naplnila úleva? Odfrkla jsem si a pokračovala v mytí. Když jsem se napřahovala po dalším nádobí, třásla se mi ruka. " Myslela jsem, že je to jen výmluva."
" Prosím tě, chtěl jsem," protáhl. " Ale brzy ráno jsem měl s bráchou nějaké pochůzky."
Ztichla jsem. Nechtěla jsem vytahovat jeho bratra, protože vzpomínka na jeho sourozence mi připomínala incident s lakem a následně ještě horší konfrontaci na cestě domů.
" Já... máme si blízko," protrhl ticho. Mluvil klidně, jak včera, ten tón mě odzbrojil. " Chtěl jsem ti to říct, ale začala ses chovat jak kráva."
Podívala jsem se na talíř a zuřivě ho leštila. " Promiň, že jsem byla naštvaná," prskla jsem. " vůbec to nemělo dělat nic s tím, že jsem chyba lidstva."
" Měl jsem vztek," odpověděl příkře. " Nemusela jsi mluvit o mém bráchovi jako o homosexuálovi."
" Vždycky k tomu mám důvod," řekla jsem studeně a popadla další talíř.
" Podívej," povzdychl si. " Chráním ho. Je to můj nejlepší přítel. Sahals mu na věci a to - do prdele, já nevím, prostě se mi to nelíbilo."
" Nelíbilo se ti to," zopakovala jsem sarkasticky. " Vážně? Netušila jsem."
Ušklíbl se, ztmavl mu pohled a koutky mu poklesly pobouřením. " Přestaň být tak nepříjemná," zaprskal naštvaně. " Snažím se s tebou mluvit slušně."
" Nepotřebuju, abys se mnou mluvit zdvořile," odsekla jsem jedovatě. " Potřebuju, abys mi už dal, ksakru, pokoj. Oba se nesnášíme a myslím, že by bylo nejlepší, kdyby to tak navzájem zůstalo."
Mlčel, hleděl mi do očí. Oh, ano, konečně jsem ho donutila myslet? Byla jsem na sebe hrdá s úsměvem na rtech jsem pokračovala v práci.
" Děláš to špatně."
Otočila jsem se po jeho suché poznámce, ale než jsem mohla zareagovat, stál těsně u mě. Vytáhla jsem obočí. " Promiň, cože?"
Natáhl se po talíři, který jsem právě umyla, a zamával mi jím před nosem. " Vidíš? Je špinavý."
" Jsi blázen," zavrtěla jsem hlavou a zírala na neposkvrněný porcelán. " Je to bezvadné."
" Není, na okraji je špinavý," zašklebil se. V hlase už neměl tu jemnost jako před chvílí a já zapřemítala, jestli za to může to, co jsem mu řekla. To, že ho nenávidím. On to věděl, věděl to. " A talíř, co držíš?" kývl mi k rukám. " Ten není umytý taky pořádně."
Zmateně jsem zamrkala na dno talířku a pak na houbu. " Co to kecáš? Není pořádně umytý?"
" Je to, jako lehká záležitost," řekl zlomyslně. " Ale ne pro tebe."
" Jdi se vycpat," zakypěla jsem s namydlenými dlaněmi. " Umývám ti tvoje zasviněné nádobí a nestěžuju si. Buď vděčnej."
Neodpověděl. Místo toho se napřáhl a vzal za okraj talíře, co jsem právě držela. " Dej mi to," zasyčel. " Ukážu ti, jak se to dělá."
" Ne," vyštěkla jsem a pevně talíř stiskla. " Nezkoušej se mě ponižovat. To nezabere, sorry."
Podíval se na mě a zatahal za talíř. " Dej mi to," zopakoval pomalu.
Oplatila jsem pohled. " Ne."
Zatahal silněji a škubnul se mnou, čímž zapříčinil to, že jsem se polila. Odtáhla jsemm se, přičemž jsem zavanglovala jak postavička ze Starwarsů. Naše pohledy nepovolily, stále jsme se o sebe tvrdě opírali.
" Nech toho," upozornil mě a trhnul silněji, ale já se nehodlala tak lehce vzdát.
" Předveď se," odsekla jsem a užívala si ten pocit tlaku na nádobí. Zatahala jsem víc, on napruženě zafuněl.
" Fajn," prsknul a pustil ho. " Nech si ho."
Ozval se zvuk střepů stříštících se o podlahu. Rána protrhla ticho a my se pomalu podívali na zem, kde se válely střepy.
" Rozbilas mi talíř," zamumlal a koukl se na mě. " Do prdele, rozflákalas mi talíř."
" Děláš si srandu?" rozesmála jsem se. " Tys ho pustil!"
" Zvedni to," přikázal se zaťatými zuby. " Seber to a ujisti se, že na zemi nezbyde žádný střep."
" Vtipkuješ?" zamrkala jsem na něj. " Je to tvoje chyba!"
" Seber to." Jeho hlas měl nebezpečný podtón, doslova vražedně se na mě zadíval. Neposlechla jsem - nemohla jsem dopustit, aby vyhrál tak lehce. Odvážně jsem k němu přistoupila.
" Nebo co?" ušklíbla jsem se. " Zas mě přirazíš ke zdi?"
Udiveně rozšířil oči, ve tváři se mu usadil vztek. Krátce jsem mu pohlédla do obličeje a v tu chvíli ke mně přiskočil a pořádně do mě strčil. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a periferně si všimla blízkého pultu. Ucítila jsem pád, bouchla se do hlavy a dál si nic nepamatuju.
Zatmělo se mi před očima. Když jsem k sobě zase přišla, znaveně jsem zamrkala a uviděla rozmazanou postavu. Bolest mi pulsovala v temeni, krku i zádech, zasténala jsem. Pokusila jsem se zaostřit a kouknout se na něj. Pomalu ke mně přistoupil, zmocnil se mě zmatek.
" Tome?" zamumlala jsem nesrozumitelně.
Přiblížil se ke mně ještě víc - viděla jsem jeho vlasy, obličej, oči. Přimhouřila jsem oči a ohromeně se na něj podívala. Oslovila jsem ho podruhé.
Mírně jsem se zakabonila a zamžourala na něj. Prozkoumala jsem jeho inkoustově černé vlasy, které vypadaly... no, všelijak. Odtrhla jsem se od něj a našla jsem ty známé hnědé oči, které teď byly úplně jiné. Pootevřela jsem pusu a bez rozmýšlení se zeptala:
" Proč máš oční linky?"
Comments
Tak to už Tom přehnal :-((
:D ah, tak to je konec. :D Takové přetahování o talíř, to se jen tak nevidí ':D :D Jsem zvědavá, jak se k ní bude chovat Bill :D Určitě je to on, ne? :)