25 dní s panem Arogantním 3. Večerní jednání 2/2

23. march 2012 at 20:20 | Eve* |  25 dní s panem Arogantním
překlad: Eve*

" Jak je libo," zašklebil se a smetl si neviditelné smítko ze saka. " Buď hladová, mně je to jedno."

" Nemohli bychom konečně projednat to, proč tu jsme?" S obavami jsem sklopila pohled k mobilu. " Už je pozdě a já mám ještě práci."

" Oh, to bezpochyby," zazubil se a zahloubal v bundě. Vytáhl z ní papír a posunul mi středem stolu. Udiveně jsem popotáhla obočí.

" Co to je?"

" Otevři to."

Vzdychla jsem a pomalu papír rozevřela. Při pohledu na písmo jsem vyvalila oči a zamžikala jsem na jeho usměv. " To je... smlouva?"

" Správně," přikývl. " Popisuje, co budeš v příštím měsíci-"

" Měsíci?!" vyhrkla jsem s očima navrch hlavy. " Co myslíš tím - měsíci?"

" Tak teda dvaceti pěti dnech," trhnul ledabyle rameny. " Projednával jsem to s firmou, od které jsem auto kupoval. Škody přesahují tři tisíce-"

" Jedeš na drogách," utla jsem ho roztřeseně. " Fetuješ, protože ten malý ďolík byl maximálně... ne, ne, to nemůže..."

" Zmlkni a poslouchej mě," zasyčel zamračeně. " Škoda, jak už jsem řekl, je tři tisíce dolarů. Lak je dovážený z Itálie a je potřeba ho objednat. Je promáčklý plech..."

" Myslím, že mi bude špatně..."

" … a odpracování bude trvat zhruba dvacet pět dní," naklonil hlavu na stranu. " Takže měsíc."

" To není možné, tohle se neděje," mumlala jsem, zatímco jsem si pomalu masírovala spánky. " Ne, ne, ne..."

" Ale jo, jo, jo," napodobil mě. " Jestli se ti nechce pracovat v servisu, vždycky to můžeš zaplatit-"

" Nemůžu si dovolit ani zasranej hrnek kafe," odsekla jsem nenávistně. " Máš za to, že můžu jenom tak vysolit tři tácy? Jsi normální?"

" Nemělas mi demolovat auto," řekl stroze a pokrčil rameny. Potom kývl k cáru papíru v mých rukách. " Jsou tam určeny podmínky. Tvoje je tohle."

" K čemu přesně se upisuju?"

Usmál se. " Je to fakt jednoduché. Budeš pro mě měsíc pracovat."

" O jakou práci jde?"

" Úplně lehké věci," napil se. " Budeš mi vařit, uklízet, prát, nakupovat..." Šťastně semknul rty a zavřel oči. " Mýt mi auto..."

" Vařit?" opáčila jsem. " Oh, čeká tě hodně, hodně velké zklamání, jestli očekáváš, že ti budu vařit."

" Je to část dohody," zavrčel a vytočeně po mně blýsknul očima. " A proto mi vařit budeš."

" No fajn," prskla jsem. " Doufám, že ti chutná ovesná kaše a míchaná vajíčka, protože to jediné umím."

" Uvidíme," zakabonil se a kývnul ke smlouvě. " Podepiš to."

" Oh," zalapala jsem po dechu. " No, no! Už to chápu. Budu jako tvůj otrok, že jo?" zašklebila jsem se. " Je ti jasné, že je otroctví ve Spojených Státech trestné?"

" Chceš se bavit o zákonech?" opáčil a opřel se o lokty. Šibalsky se na mě podíval a jazykem si objel linii dolního rtu. " Není trestné náhodou i vandalství? Můj advokát by ti o tom s radostí poreferoval."

" Dobře," prskla jsem. " Podepíšu to. Máš tužku?"

Aniž by něco řekl, s úsměvem mi podal pero a já si ho od něj převzala. Spěšně jsem se podepsala a papír po něm mrštila. " Tady to máš."

Usmál se a schoval si papír do kapsy. Vytáhl si elegantní černý telefon a pomačkal pár tlačítek. " Budu potřebovat tvoje číslo..."

" Zapomeň," zavrtěla jsem hlavou. " Ne, podepsala jsem to. Číslo ti nedám."

" To je fér," zacukalo mu ve tváři a dál si něco psal. " Potom předpokládám, že jsi neustále k zastižení-"

" Ježiši!" obrátila jsem oči v sloup, neschopná věřit, do čeho jsem se to zamotala. Mám zkoušky, jiné povinnosti a taky svůj sociální život... " Dobře, dám... dám ti ho."

Aniž by mu opadl ten přiblblý úsměv, rychle si ho uložil. Pak milostivě zaplatil za ten drahý ovocný pohár a zvedl se k odchodu.

" Počkej..." promluvila jsem váhavě. Shlédl na mě. Zkousla jsem si ret. " Jak... jsi se sem dostal?"

Odfrknul si a protočil panenky. " Jak asi? Autem."

" Myslíš," zkusila jsem opatrně. " Myslíš, že bys mě mohl svézt?"

Zamyšleně se usmál. " To ale není část smlouvy."

A s tím se dal na odchod.

Panebože.

" Děláš si srandu?" zakřičela jsem za ním. Zmizel, aniž by mi věnoval pohled. Zůstala jsem u stolu jenom s ovocným pohárem. Málem jsem se zase rozkřičela, ale uklidnila jsem se.

Musím tomu hajzlovi sloužit, uvědomila jsem si nad keramickou mísou. Nabodla jsem kousek melounu a rozechvěle jsem si ho vložila do úst. Potřebovala jsem energii. Potřebovala jsem energii na deseti-mílovou cestu domů. Snědla jsem ještě pár kousků, ovoce se mi zadrhávalo v krku.

Dvacet pět dní.

Bože, pomoz mi.
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Další přeložené povídky?

Ano 59% (526)
Ne 41% (366)

Comments

1 En. En. | 23. march 2012 at 22:05 | React

Upřímně jí lituju, chudák. :D Deset kiláků bych asi nikdy nedala.. :D

2 Dee Dee | Web | 24. march 2012 at 9:11 | React

Grrrrrrr já bych mu ten pohár hodila to tý jeho držky arogantní, hajzl ani jí nemůže odvézt :-(

3 báři báři | Web | 24. march 2012 at 11:29 | React

Ah, tak já bych ho nakopala do zadku. spratek jeden! :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement