Bestie 15.

24. february 2012 at 19:22 | Eve* |  Bestie


PŘÁLA bych vám vidět Billův výraz těsně před tím, než za sebou práskne dveřmi. Je to směsice tolika věcí naráz, že se sama divím, jak je mohl vměstnat do jednoho pohledu. Zračí se v něm pohrdání, smutek, lítost, strach, vztek, zklamání. Podívám se mu do očí a ustrhnu. Má to v nich napsané úplně přesně: až ti zase zlomí srdce, už za mnou nechoď. Vybrala sis svůj osud.


Zkouším volat jeho jméno, nechci, aby takhle odcházel, ale nereaguje.

Primář odejde pár vteřin po Billovi. Trochu zmateně se po mně s Tomem ohlédne, ale nic neříká. Rozloučí se a nechá nás osamotě.

" Věděl jsem, že mě nenecháš jít," spustí Tom hned po tom, co se ujistí, že nás nikdo nemůže slyšet. Vypadá teď úplně jinak. V očích mu rozrušeně jiskří a rty se mu vykrojují do širokého úsměvu. Jeho chování mě překvapí tak, že zpočátku nejsem schopná mluvit.

Zruší vzdálenost, která nás dělí, a postaví se sotva třicet centimetrů ode mě.

" Chci ti něco ukázat." Šáhne si do náprsní kapsy na červeno-bílé flanelky a vytáhne z ní jakousi přeloženou obálku.

" Co to je?"

" Něco, co změní celou tuhle posranou situaci," zatváří se tajemně a obálku mi podstrčí. Doporučeně: Advokátní kancelář Berlín, přečtu si v levém horním rohu. Němě pozvednu obočí. " Otevři to," pobídne mě.

Ne že by mě jeho pošta přitahovala, ale ze zvědavosti ho poslechnu a dopis rozbalím. Přeletím obsah papíru očima a zastavím se na prvním odstavci. Žalobce Thomas Kaulitz, narozen dne 1. 9. 1989, trvalým bytem Unter den Lipen 655, Berlín. Žalovaná Mandy Grace Kaulitz, narozena dne 21. 3. 1990, trvalým bytem...

Srdce mi začne bít silněji. " Co... to má...?"

" Čti dál."

Rozpačitě přeskočím na další odstavec: Návrh na rozvod manželství, nesporný, smluvný rozvod.

Obleje mě horko. Na sucho polknu a jdu ještě níž. Pár manželství uzavřel po tří a půl leté známosti. Již krátce od počátku manželství vykazovalo známky nefunkčnosti. Povahové, zájmové a pracovní nesoulady, které se postupem času zvětšovaly.

Víc vědět nepotřebuju. Zatmí se mi před očima. Křečovitě ten cár papíru svírám v ruce a marně se pokouším najít ztracenou řeč.

" Je konec," oznámí mi Tom stručně.

Zaraženě pozvednu dopis vzhůru a zamávám mu jím před nosem. " Tys podal žádost o rozvod? Ty se rozvádíš?!" vyjeknu.

Tom mi položí svou teplou dlaň na rameno a pronikavě se na mě zadívá. Jeho dotyk mě i přes látku košile pálí.

" Tobě to nedošlo?" zamumlá a zlehka mi přejede palcem po rozžhavené líci.

" Co?" brebtnu.

" Já chci být s tebou, Mandy."

Uteče mi překvapený vzdech. Nevěřícně se na něj zahledím, ale než se ke mně stihne přiblížit, vzpamatuju se a odstrčím ho od sebe.

" Ne, nechceš," prohlásím chladně.

" Já vím, že je to po tom všem, co se stalo, těžko k uvěření, ale prosím tě, věř mi. Nikdy v životě jsem nebyl upřímnější."

" To má být jako nějaký důvod? Vyznání?" ušklíbnu se. " Proč bych ti to měla věřit? Dej mi jeden rozumný důvod, proč bych měla?"

" Já-"

Nenechám ho domluvit: " Po tom, co jsi se mnou celou dobu zacházel jak s onucí a nestaral ses, jak mi je? Když jsem kvůli tobě potratila a ještě jsi mě málem zabil? To zní trochu jak klišé, viď?"

Nevydrží můj přísný pohled a radši uhne tím svým k oknu. Provinile skloní bradu k zemi. " Mrzí mě to," zamumlá.

" To mě taky, ale čas nevrátím."

" Miluju tě," vyzná se mi vážně.

" Ty nevíš, co znamená milovat," řeknu nekompromisně a odfrknu si. " Ty znáš jenom význam toho trápit a vyžívat se v cizím neštěstí."

" Já že neumím milovat?" trhne sebou dotčeně.

Zavrtím hlavou.

" Řeknu ti, jak vnímám slovo milovat."

" Šetři si dech."

" Milovat znamená myslet na toho druhého, i když víš, že on má v hlavě někoho jiného. Milovat znamená odpouštět, i když tě to bolí. Milovat je umění poslouchat. Milovat je podpora v každé situaci, věrnost, víra. Milovat znamená strčit ruku do ohně za druhého. Milovat je zbožňovat bez ohledu na vlastnosti, záporné nebo kladné. Milovat je dát tomu druhému to nejlepší, co můžeme," odvykládá ignorujíc moji poznámku a přezíravě se na mě koukne: " Pořád si myslíš, že neznám význam lásky?"

Zamračím se. " Můžeš mi tu přednést třeba tři sta takovýchhle hňupovin, co se našrotíš z netu, ale tím to hasne. Já ti na ně neskočím, protože sis je sprostě vygooglil a nechápeš, co je za nimi skryté."

" Ocenil bych, kdybys ze mě nedělala blbce," zakaboní se.

" To zdatně zvládáš ty sám," neodpustím si.

Naštvaně vypustí vzduch nosem. " Víš, co si myslím?" prskne.

" No schválně."

" Ty ses prostě rozhodla, že nechceš být milovaná. Dobrovolně ses lásky vzdala. Odstrkuješ od sebe kohokoliv, kdo by tě mohl mít víc, než jen rád, protože se bojíš! Bojíš se zklamání, nevěříš, že na tobě někomu záleží. Ty se bojíš sama sebe. Vytvořila sis kolem sebe jakousi pomyslnou bublinu a uvěznila ses v ní, abys nemusela čelit nástrahám vztahů. Myslím, že tě to dokonce i baví," napřímí mi do obličeje zapáleně ukazovák.

Jeho slova na mě mají podobný účinek jak studená sprcha.

" Já vím, že jsem spoustu věcí posral, ale snažím se je napravit. Podal jsem žádost o rozvod a chci být s tebou, chci ti pomoct, ale sám na to nestačím," kroutí hlavou.

Konečně se seberu: " Tak ti děkuju za pěknou analýzu, ale dovol, abych podotkla, že nestojím o ničí pomoc a už vůbec ne o tu tvoji."

" Ach jo," povzdychne si. " Proč jsi tak... zapšklá?"

" Co že jsem?!" zeptám se s výhružně přivřenými víčky.

" Proč mi taky neřekneš: Tome, taky k tobě ještě něco cítím a těžko se s tím vyrovnávám? Proč mi neřekneš pravdu, všecko může být jednodušší. Můžeme-"

" Být spolu? Tos myslel?" skočím mu do toho.

" Přesně tak. Vždycky jsi tu byla ty."

To už se neudržím: " Tak proč jsi mě, do prdele, vyměnil za ni?! Proč ses oženil s ní, když jsem tu byla já?! Nedošlo ti, že jsem od samého začátku toužila být na jejím místě?" vybuchnu.

" Naivně jsem si myslel, že ji miluju," odpoví neochotně.

" Aspoň nelži!" okřiknu ho. " Myslíš si, že nevím, že jsi zažádal o rozvod jenom proto, že tě podvádí?"

" To není pravda!" vrátí mi stejným tónem a vytočeně bouchne pěstí do čela postele, jen kov zařinčí. " Tisíckrát jsem držel v roce mobil, že ti zavolám. Tisíckrát jsem v noci stál před tvým bytem a přemýšlel, jestli mám zazvonit. Přinejmenším milionkrát jsem se na tebe vyptával Billa, ale nechtěl se o tobě bavit. Můžeš mi teda laskavě říct, co jsem měl dělat?!" rozhodí rukama.

" Měl jsi mi to říct!" prsknu popuzeně.

" Říkám ti to teď!"

" Teď už je pozdě."

Rázem se přestane ohánět a na chvíli jako by zkamení. Vzrušení vystřídá cosi jako strach, dokonce i lehce zbledne. Stojí s pažemi volně podél těla, z jedné strany na něj zvenčí dosahují sluneční paprsky. Musí to být nepříjemné, protože mu slunce září přímo do tváře, ale nedá to na sobě znát.

" To..." ozve se potom, ale přeskočí mu hlas, takže zase ztichne.

" Jsou věci, na které jenom promiň prostě nestačí."

" Ty... už mě... nechceš?" vysouká ze sebe a já se zarazím nad tím, jak divně ta slova znějí, seřazená takhle za sebou. Nechtít ho...

" Ne."

Nastane dlouhá pauza, ve které se snažím urovnat si myšlenky. Tom na mě zírá a nic nechápe. Statečně mu pohled oplácím a dávám si záležet na tom, aby v něm nebyly žádné stopy lítosti. Zkoumá mi oči, jako by zkoušel najít známky toho, že to, co jsem právě vyslovila, nemyslím vážně.

" Tak to abych asi šel," řekne přiomráčeně a začne si zapínat bundu. Nedaří se mu to, nemůže se trefit jezdcem na zip. Ještě párkrát to zkusí, ale když se mu to i nadále nedaří, polohlasně zakleje a nechá zip zipem.

" Tome," oslovím ho ostýchavě.

" Počkej," otočí se na mě. " Poslouchej. Já vím, že jsem to všecko posral. Hodně jsem toho pohnojil. Skrýval jsem před tebou svou osobnost a minulost, ale není to takhle pokaždé? Nevybíráme si svoje partnery na základě minulosti!"

" Jenomže někdy nejsou okolnosti ideální," pokrčím rameny.

" Nedělej to, Mandy. Copak ti nestačí, že tě prosím? Co ještě chceš? Abych si kleknul?" zeptá se tónem, jako by to hodlal fakt udělat. Vůbec ho nepoznávám. Kam se poděl ten sebestředný Tom, který mi naboural auto a vyřešil to pěti sty eury?!

" Ne."

" Tak co? Já vím, že mě taky miluješ," chytne mě za zápěstí.

" O to tu nejde."

" Tak o co?" doráží.

" Tome, já ti jednoduše nevěřím. Bojím se, že když ti dovolím vejít mi do života, budu to jenom já, kdo do našeho vztahu bude přinášet. Možná mě miluješ, ale ne tak, jak já tebe a... takhle já to prostě nechci," zavrtím hlavou.

" Miluju tě," zopakuje naléhavě. " Já vím, co si je člověk schopný navykládat, když se jedná o vztahy. Jenže já si nic nevymýšlím! Aspoň ne, pokud jde o tebe. Ne, co se týká toho, co k tobě cítím. Já už fakt nevím, jak bych tě přesvědčil. Ty si myslíš, že jsem naštvaný na Mandy, ale tak to není. Pro mě nejsi záchranný člun."

" A co pro tebe jsem? Jak mě vidíš?"

" Vidím tě takovou, jaká jsi," natáhne se, aby mě pohladil po vlasech. Vyhnu se mu, ale nevšímá si toho. " Nejsi vyrovnaná se svým tělem, s tím, kým ses stala. Moc toho o tobě nevím, ale je mi jasné, že nejsi šťastná a uvnitř se schovává někdo, kdo čeká, až ho pustíš ven. Jsi neklidná, rozrušená, zraněná. Mám na tom svůj podíl, já vím, ale chci tě přesně takovou, jaká jsi. Se vším."

" A podle tebe bys mě mohl dát do pořádku?" zajímám se.

" Ne," přizná. " ale myslím si, že kdybys byla moje, kdybys byla vážně se mnou, přestal bych se tak nenávidět. Zvykl jsem si na to, ale už to tak nechci. Chci žít normální život jak ostatní lidi. Normální život s tebou," dodá.

" Proč se tak nenávidíš?" svraštím překvapeně obočí.

" Proč se lidé nenávidí?" opáčí řečnicky a trhne rameny.

Užuž se chystám podotknout, že mi zase zatajuje detaily, když v tom se mu rozezvoní mobil. Podle toho, jakou má volající výdrž, si dám dohromady, kdo ho asi shání. Ta mrcha si umí vybrat dokonce i správný moment...

" Mandy?"

" Hm," zamručí.

" Tak..."

Střelí po mně očima.

" … hodně štěstí," doplním a vydoluju ze sebe něco, co se má vzdáleně podobat úsměvu. Spíš z toho ale výjde pěkný škleb.

Zmáčkne mi předloktí takovou silou, až mě to zabolí." Ne! Udělám, co chceš, slyšíš!"

" Chci, abys mě pustil a," musím několikrát zamrkat, protože mám slzy na krajíčku. " na ten rozvod se vykašlal."

" Na to zapomeň! Chci tebe," ucedí.

Pomalu se mu vykroutím.

Mobil se odmlčí.

" Mandy, no tak."

" Nepros, nehodí se to k tobě. Je po všem, Tome."

Stisk maličko povolí, až mi nakonec uvolní ruku úplně. Předkloní se a přitiskne mi rozechvělé rty na čelo. Nechám ho. Využije té blízkosti a začne mě líbat po celém obličeji. To už se netrpělivě zavrtím.

" Počkám, dokud nezměníš názor," pošeptá mi.

Na to už neodpovím.

Pokorně ustoupí od postele, nasadí si kapuci a bez otáčení odejde jak z pokoje, tak i mně ze života.

Konec

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 28. april 2012 at 0:48 | React

Tohle bylo opravdu hodně smutné...:-( Nádherný konec! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement