Bestie 13.

15. february 2012 at 18:04 | Eve* |  Bestie

JEDNOU jsem v knížce od Kurta Vonneguta četla, že základním pravidlem dobrého románu je udělat hlavní postavě to nejhorší, co jde, protože teprve pak příběh nabere pořádné grády. Tak to se mi stalo.

Samu sebe jsem za necelé dva měsíce dostala do tolika katastrofických situací - od neplánovaného početí přes skoroznásilnění expřítelem až po pěkně drsnou bouračku. Takže jestli vás můj příběh doteď nezaujal, možná se tak stane v následujících dnech. A pokud ani potom ne, beru nejsilnější provaz, co seženu a jdu se pohoupat na nejbližší strom a tenhle sloupek se vyšplhá na přední příčky nejčtenějších knih mrtvých autorů.


Sestra si nade mnou povzdychne:

" Ach jo, zase nic?"

" Nemám hlad," odbydu ji a odvrátím hlavu na druhou stranu. Nacpi si tu plpu do chřtánu, zapřeju si v duchu, ale moje přání se mi samozřejmě nesplní. Tác s obědem se nevypaří a nezmizí ani sestra, která mi svou přítomností značně leze na nervy. Chci být se svými chmurami sama, chci se zavrtat pod peřinu a pořádně si užít mizérie.

" Když si nedáte ani jedno sousto, tak to na vás řeknu," popichuje mě.

Lhostejně trhnu rameny.

" No tak, celý den jste nic neměla. Musíte jíst. Já vím, že je to těžké, ale svět se přece nezbořil. Život musí jít dál," položí mi dlaň na tu moji a povzbudivě mi ji stiskne. Ze rtů se mi vydere pohrdlivé odfrknutí.

" Máte pravdu," otočím se na ni. Její fialovošedé oči se o mě naivně opřou. " svět se nezboří, když se něco takového přihodí, protože takové věci k životu prostě někdy patří-"

" Tak vidíte," utne mě.

" …jenomže když se vám to stane už podruhé, už toho zkrátka máte plný zuby a být na světě vás jednoduše nebaví, chápete? Takže mi laskavě dejte pokoj a běžte si po svých," dokončím původní myšlenku a nedobytně si překřížím ruce na prsou.

" Myslete na pana Kaulitze."

Zmínka o tom hajzlovi mě rozpálí doběla. " Seru na něj! Kvůli němu se mi tohle všechno děje. Proč bych na něj měla brát ohledy? Proč je nebere on na mě?!" vyštěknu popuzeně.

Sestra na mě udiveně zamrká.

" Tomu šmejdovi jsem totálně ukradená. Je ženatý, tak co by se o mně staral? Si myslí, že mi navěší bulíky na nos a bude se mnou orat, ale já vám něco řeknu," odmlčím se, protože se potřebuju nadechnout. " Nebude. Sice ho miluju a udělala bych pro něj první poslední, všechno bych byla překousla, ale to, že má takovou drzost a leze za mnou i po tom, co zapříčinil už můj druhý potrat v pořadí a hraje si tu na nejhodnějšího chlapa pod sluncem, tak za to bych ho, milá sestro, nejradši pověsila za koule do průvanu," zakončím zadýchaně. Hruď se mi vzteky zvedá a klesá. Tep cítím až ve spáncích.

" Mluví z vás hněv," odkašle si sestra ve snaze zakrýt ohromení.

" Jo, to je fakt," dám jí zapravdu.

" Musíte zas najít ztracený klid, pocit bezpečí a smysl života. V tom vám může pomoct jen láska."

Sprásknu ruce. " To určitě! Nechci, vřelé díky. Bože, ty to vidíš," zvednu pohled ke stropu.

" Nevezmeš jméno boží nadarmo," odvětí sestra s úsměvem. Nevěřícně se na ni zadívám a když mi dojde, že si nedělá srandu, ironicky jí zatleskám.

" Vy na něj snad věříte?" ušklíbnu se a posměšně se zeptám: " Kde byl, když jsem málem umřela? Na tohle odpověď nemáte, co? Já vám řeknu, kde byl. V prd-"

Na poslední moment se zarazím a nadávku spolknu. V pokoji se totiž náhle objeví Bill s obrovskou kyticí růží v rukách. Tak ten mi tu teď opravdu chyběl.

Stojí na prahu a zmateně si nás měří. Sestra je jeho zjevem víc než zaskočená - zírá na něj s pootevřenou pusou. Už ho sice párkrát potkala, ale jak je vidno, unešená je jím neustále. Ale nedivím se jí, takových kluků, jako je on, za jejích mladých let určitě moc nebylo.

" Dobrý den," pozdraví Bill vychovaně a nejistě udělá krok dovnitř.

" Podívejte, kdo přišel!" zvolá sestra, jakmile se probere z transu, a zářivě se na mě zazubí.

" Úžasné," zaculím se a jenom, co se otočí zády, vyměním úsměv za otrávený úšklebek. Bill si mého výrazu všimne, ale dělá jako by nic a dál poslouchá sestřino štěbetání o růžích, které pořád drží v ruce. Po několika vteřinách ho to nejspíš přestane bavit, protože jí pugét vrazí do náruče a skloní k ní bradu:

" Mohla byste je dát do někam vázy?"

" Jistěže. To by byla škoda, kdyby taková nádhera hned uschla," přikývne tázaná a tím nás nechá o samotě přesně tak, jak Bill plánoval. Počká, než se za ní zavřou dveře a přejde mi k posteli.

" Jak ti je?" optá se neoriginálně.

" Už mi bylo i líp," přiznám.

" Bolí tě něco?"

" Tak devadesát pět procent těla."

" To je mi líto," řekne.

" Dík."

Konec konverzace.

Zapře se o čelo postele a utkví na mě očima. Ublíženě mě propaluje. Už se o tom dozvěděl, ví, že jsme spolu čekali dítě, o které jsem díky Tomovi přišla. Má na jazyku spoustu otázek, ale neví, kterou položit jako první. Okatě jeho dilemu přehlížím a zkouším radši najít přetrženou nit, ale po nějaké době mi to začne lézt na nervy.

" Bille-"

" Mandy-"

Tak tohle nevyšlo. Oběma nám připadne situace komická, tak se nervózně uchechtneme.

Solidárně mě pobídne, abych to dořekla, ale už se mi nechce.

" Já nevím," povzdychne si. " Nevím, proč jsem přišel. O co se tu snažíme?" podívá se na mě.

Tázavě zvednu obočí. " Stojíme tu, smějeme se, povídáme si, ale ani jeden vlastně nic neříká."

" Co chceš, abych řekla? O čem si chceš povídat?" zeptám se, i když je mi to vcelku jasné.

" Proč jsi mi to neřekla?" zavrtí nechápavě hlavou.

Víš, to se blbě vysvětluje...

" Proč jsi mi to neřekla?" pokračuje, když se mu nedostává odpovědi. " To jsem si opravdu nezasloužil o tom vědět?"

Nevydržím jeho přímý pohled, tak sklopím víčka k dece.

" Mohla jsi mi to říct, mohlas mi dát šanci tě přesvědčit. Nemyslíš si, že jsem na to měl právo?" vyčte mi. Aniž bych promluvila, přikývnutím mu dám za pravdu.

" Měla jsem k tomu důvody," řeknu na obranu.

" Jaké?" vypálí střelbitě.

Pokrčím rameny.

" To o mně máš fakt tak špatné mínění, že jsi mi to nemohla prostě říct?" naštve se. " Proč?!"

" Protože jsem k tomu měla svoje důvody."

" Jaké? Já chci odpověď. Jaké?!" doráží.

" Prostě jsem nemohla!"

" Já chci odpověď!"

" Protože," překřičím ho. " jenom zvuk tvého hlasu by změnil moje rozhodnutí," vysypu ze sebe jedním dechem a roztřeseně si přejedu dlaní po tváři.

Bill na mě zůstane přesně podle očekávání zaraženě hledět.

" Tohle jsi chtěl slyšet? Proto jsi sem přišel?" rozkřiknu se na něj. " Ty si myslíš, že ty jsi tu ten ukřivděný a já ta bestie, co to má jednoduchý? Víš, každičký den samoty je jako prokletý maraton a já nevím, jak se z něj dostat ven. Tom je s Mandy, s Teresou nemluvím, rodiče jsou daleko a ty si na mě uděláš čas jednou za měsíc. Byla jsem sama a neměla jsem ponětí, co dělám!" rozhodím rukama.

Zaraženost v Billově obličeji pozvolna vystřídá lítost.

" Neplánovala jsem to. Nevěděla jsem, že se mi to stane. Opravdu si myslíš, že jsem to nezvažovala? Opravdu si myslíš, že jsem chtěla, abys mě viděl takhle?" zlomí se mi hlas.

Bill se narovná a rychle ke mně přejde. Přitáhne si mě na prsa a pevně mě obejme. Poprvé ucítím, jakou má sílu. Zaboří mi nos do vlasů a pohoupá nás ze strany na stranu.

" Neměla jsem na výběr," zakuňkám.

" Já vím," řekne tiše a popotáhne.

" Je mi to vážně hrozně líto," ozve se z ničeho nic ode dveří ochraptěle.

Srdce mi v ten moment přestane bít.

V příštím díle:

  • " Učím ji kotrmelec. Co si myslíš, že dělám?"
  • " Sakra, dones jí ten zasranej čaj!"
  • " Ty tu zůstaň."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 28. april 2012 at 0:36 | React

Chudák, konečně to nějak ze sebe dostala...:-) ale co se mi hodně líbí je, že Tom tam seděl každý den, jakmile mohl chodit...:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement