Bestie 12.

2. february 2012 at 15:18 | Eve* |  Bestie

MOJE představy o smrti byly všelijaké, ale že bude tak bolestivá, to mě opravdu nikdy nenapadlo. Myslela jsem, že všechno utrpení zůstává na zemi a umíráme s čistým štítem, ale očividně jsem se mýlila.

Připadám si jak stokrát zmlácená boxerem, politá kyselinou, sražená vlakem a to všechno zaráz. Bolí mě úplně každičká částečka těla. Je to tak strašné, že ani nemůžu otevřít oči a podívat se, jak to tu vypadá. Tlačí mě na prsou, nohy mám jak přikované a hlavu mi snad někdo drtí ve svěráku. Jediné, co je mi poskytnuto, je sluch. Kolem mě se ozývá zvláštní bzučení, pípání a kapání a pěkně mi to leze na nervy. Jestli je tohle doopravdy smrt, moc jsem si nepolepšila. Když už nic jiného, život mě aspoň tolik fyzicky nebolel.


To mě přinutí ohlédnout se zpátky. Pokusím se si vybavit, jak jsem vlastně umřela, ale všechno splývá v husté mlze. Pamatuju si jen, že se mnou byl Tom a prosil mě, abych neodcházela. Zdá se, že jsem to nebyla já, kdo odešel, ale on.

Postupem času jako by bolest o jednu tisícinu polevila, obr na mých očích se nadzvedl a dovolil mi prozřít. Nejdřív mi to vadí, protože už jsem si na slepotu docela zvykla, ale nakonec mi to nedá a přece jen víčka odlepím. Třeba si to jen namlouvám a já jsem pořád naživu. Smrt nemůže být tak příšerná.

Podle postele a celkového vybavení pokoje mi dojde, že jsem na konec své čáry života ještě nepřišla. Ani chcípnout neumím. Jsem asi v nemocnici a ležím na pěkně nepohodlné posteli. Ono protivné bzučení a pípání je taky skutečné; vychází z bedny, na kterou jsem skrz kapačku napojená. Nejradši bych monitor shodila na zem, ale moje zdevastované tělo mi to nedovolí.

Uběhne dalších pár desítek minut, možná je to i hodina. Ještě pořád si trápím mozek, snažím se rozpomenout, proč jsme se s Tomem vybourali, ale marně. Ať se namáhám jakkoliv, prostě nejsem schopná si to spojit. Taky si připadám, jako bych něco ztratila, ale nemůžu zjistit, jestli je to jen nesmyslný pocit, nebo fakt. Na mysli mám tolik otázek a odpověď žádnou. Únavou se mi klíží oči, tak znovu usínám.

Když se zase proberu, vkrádá se do pokoje tenký žlutý proužek světla z chodby. Na stole pod oknem stojí kovová várnice, která tu před tím nebyla. Podle toho, jak se z ní kouří, si tipnu, že je v ní čerstvý horký čaj. Hned bych se napila, ale stůl je dobré dva metry ode mě. Určitě tu někdo byl a když nezavřel, vrátí se, musím prostě počkat. Nasucho polknu a nespokojeně se zavrtím. Z toho, jak jsem přeležená, mě všechno bolí.

" Aspoň na chvilku, sestři," ozve se zničeho nic tlumeně z chodby.

" Na to zapomeňte! Sám máte být na pokoji. Co tu vlastně děláte? Kdyby vás tu viděl primář, nadělal by z nás čtyři malé do školky," opáčí prvnímu hlasu druhý, ženský, káravě.

" Neuvidí, a i kdyby, vysvětlím mu to. Slibuju," nenechá se iniciátor odbít.

" Už jsem řekla."

" No tak, chci se na ni jen podívat. Nic jiného v tom není."

" Tak dobře teda," svolí sestra po chvilce ticha a rozevře dveře od pokoje o něco víc, aby mohli oba vstoupit. Rychle zavřu oči a dělám, že spím. " Ale jen na dvě minuty," stanoví autoritativně.

" Deset," vypálí člověk šeptem. Jeho hlas je mi strašně povědomý, ale kvůli tomu, že šeptá, ho nemůžu správně zařadit.

" Zbláznil jste se?!" vyhrkne sestra.

" Tak osm."

" Ne. Říkám dvě."

" Sedm."

" Pět. A už nechci slyšet ani slovo," rozhodne. Osoba potěšeně poděkuje, zdá se být spokojená, vysmlouvala si se mnou tři minuty navíc. Zajímalo by mě, kdo to je, že je mu moje přítomnost tak vzácná. Sestra ještě moment stojí u monitoru, na který jsem napojená a potom nás nechá osamotě.

Moje návštěva ztěžka vydechne a přisune si židli k mojí posteli. Vezmě mě jemně za bolavou ruku a uhladí mi vlasy na polštáři. Dotyk našich dlaní způsobí, že mi srdce poskočí až do krku. Mozek se mi rozběhne na dvojité obrátky. Netrpělivě čekám, až dotyčný začne mluvit, abych si svoji domněnku potvrdila.

Jenomže on mlčí. Sedí a mlčí. Cítím na sobě jeho upřený pohled, vím, že se na mě dívá, ale to je všechno. Mohly minout už tak dvě minuty a on neudělal nic jiného, než že se posadil a vzal mě za ruku. Jistě, podle něj nevnímám a netuším, že tu je, ale něco říct by snad mohl. Jaký to má jinak smysl?

" Čas uplynul," vtrhne dovnitř znovu sestra.

Aniž by jí odpověděl, pustí mě a opatrně mi ruku složí zpátky podél těla. Slyším, jak se zvedá a uklízí židli na svoje místo.

" Pospěšte si, prosím vás. Primář šel jenom do automatu na kafe," popožene ho nervózně.

" Už jdu." V tu chvíli těsně u sebe ucítím jeho vůni. Je to vůně, kterou bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Mrtvá i živá. Tak přece byl můj odhad správný, je to on. Je tady se mnou, to je neuvěřitelné. Samotnou radostí mi vyhrknou slzy.

Tom se ke mně sehne a krátce přistikne svoje dokonalé rty na ty moje. Nelíbá mě, prostě mě jen letmo líbne a odtáhne se. Ještě jednou mě pohladí a rychle odejde. Sestra chce jít s ním, ale já ji polohlasně zastavím.

" Vy jste vzhůru?" podiví se upřímně a zvědavě ke mně přejde. Takhle zblízka si ji konečně můžu prohlédnout. Je o něco vyšší než já, ale zato silnější. Je zhruba ve věku mojí mámy, má černé vlasy na ramena a zajímavé fialovošedé oči, které jako by člověka hladily.

" Byl to opravdu on?" zeptám se, ignorujíc její předešlý dotaz.

" Nevím, koho myslíte pod označením on?" opáčí, zatímco mě opatrně bere do náruče a naklepává mi povadlý polštář. " Bolí vás něco, slečno Hakenová?"

" Úplně všechno."

" To se spraví. Měla byste odpočívat, zbytečně se nevysilujte mluvením."

" Nejdřív mi řekněte, jestli to byl vážně on? Tom?" jsem neodbytná.

Sestra kývne. " Thomas Kaulitz. Přivezli vás sem společně. Vybourali jste se," zjinformuje mě.

" Já vím," překvapím ji. " pamatuju si to. Je v pořádku?"

" Pan Kaulitz měl větší štěstí, než vy. Má jenom zlomenou ruku a lehký otřes mozku, nemusíte se bát, brzy ho propustíme. Vy jste dopadla podstatně hůř," sdělí mi soucitně.

" Je to se mnou zlé?" stáhnu obočí. Sestra uhne pohledem.

" Promiňte, já vám informace podávat nesmím. Počkejte do zítřka, staví se za vámi pan primář a všechno vám vysvětlí. Teď se pokuste spát," zabalí mě do deky jak nemluvně.
" Počkejte ještě, prosím," chytnu ji za lem uniformy. " Ještě jednu otázku."

" Ptejte se."

" Proč Tom přišel?"

Nevypadá to, že bych ji tím nějak zaskočila. Sedne si mi na okraj postele a věnuje mi vševědoucí úsměv. " Chodí sem od té doby, co je schopný vstát z lůžka. Celý čas, co jste spala, na vás mluvil, jenom dneska, jako by tušil, že o něm víte, byl zticha. Hrozně si vyčítá, co se vám stalo a moc ho to mrzí. Pohádal se kvůli tomu i s jeho bratrem, který mu váš stav dává za vinu. Myslím, že vás naše slavná dvojčata mají ráda víc, než si vůbec dokážete představit." Nadechne se.

Zůstanu na ni hledět jak opařená. Sestra mě konejší, abych si z toho nic nedělala, ale copak to jde? Podařilo se mi skoro nemožná věc, otřásla jsem neotřesitelným vztahem těch dvou, a mám být v klidu? Navíc, jde být v pohodě, když za mnou Tom údajně každý den chodí?

" Spěte, musíte se šetřit, jste po náročné operaci. Zítra se budou zdát věci jasnější," vytrhne mě sestra ze zamyšlení moudře.

" To doufám."

" Nepotřebujete už nic?" přeptá se profesionálně.

" Ne, děkuju. Dobrou."

" Dobrou noc."

Zkouším si vzít její radu o odpočinku k srdci, ale nemůžu usnout a rozhodně to není kvůli té bolesti. Ta se díky tomu, co jsem se dozvěděla, stala obyčejnou kulisou v pozadí. Nevím, jak dlouho jsem odtrhnutá od reality, ale očividně je to dost dlouho na to, aby se udály tyhle změny. Ani nepotřebuju být při vědomí, abych si je připsala na svoji černou listinu katastrof, paráda. Tady bude ještě pořádně dusno.

Obrátím hlavu na druhou stranu a zavřu oči.

Náhle se mi ale samy od sebe rozšíří hrůzou. Pochopím, proč jsem se před tím cítila tak divně.

Vždyť já jsem byla těhotná!

V příštím díle:

  • " Myslete na pana Kaulitze."
  • " Co chceš, abych řekla? O čem si chceš povídat?"
  • " Já chci odpověď!"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 báři báři | Web | 4. february 2012 at 13:39 | React

Kdy bude další díl? :)a bude zveřejněn stejně i na http://tokiohotel-fanfiction.blog.cz? :)

2 Eve* Eve* | 4. february 2012 at 13:49 | React

[1]: Třináctý díl bude nejdřív zveřejněný na tokiohotel-fanfiction, teprve potom tady. Pošlu ho ještě dneska, ale nevím, kdy se k němu holky dostanou. :)

3 báři báři | Web | 4. february 2012 at 16:48 | React

[2]: Paráda. Už se nemůžu dočkat :D... :)

4 Christine Christine | Email | Web | 28. april 2012 at 0:32 | React

:-(:-( NO tak to nevim, jak to zamává s její osobností..:-( Ale moc dobré to pro ní asi nebude....:-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement