February 2012

Bestie - epilog

28. february 2012 at 15:00 | Eve* |  Bestie

"S každým nadechnutím, s každičkým tlouknutí srdce cítím,
jak mi pulsuješ v žilách a udržuješ mě tak naživu."

Berlín, červen

ZAČÁTKEM června, tři týdny po Tomově poslední návštěvě, se ve dveřích mého pokoje objeví Teresa s Billem odbarveným na blond.

Bestie 15.

24. february 2012 at 19:22 | Eve* |  Bestie


PŘÁLA bych vám vidět Billův výraz těsně před tím, než za sebou práskne dveřmi. Je to směsice tolika věcí naráz, že se sama divím, jak je mohl vměstnat do jednoho pohledu. Zračí se v něm pohrdání, smutek, lítost, strach, vztek, zklamání. Podívám se mu do očí a ustrhnu. Má to v nich napsané úplně přesně: až ti zase zlomí srdce, už za mnou nechoď. Vybrala sis svůj osud.

Bestie 14.

20. february 2012 at 20:36 | Eve* |  Bestie

NEJDE přesně popsat, co se mi honí hlavu, co v tu chvíli cítím. Jak se cítím. Jestli se mi srdce před několika sekundami zastavilo, tak teď mi div neprorazí hrudní koš. Bolestivě do něj tluče, což způsobuje, že mi nepříjemně hučí v uších. Připadá mi, že dostanu infarkt a nebo aspoň omdlím. Přistihnu se, že otevírám pusu a marně lapu po dechu. Proboha, já nemůžu dýchat!


Bestie 13.

15. february 2012 at 18:04 | Eve* |  Bestie

JEDNOU jsem v knížce od Kurta Vonneguta četla, že základním pravidlem dobrého románu je udělat hlavní postavě to nejhorší, co jde, protože teprve pak příběh nabere pořádné grády. Tak to se mi stalo.

Samu sebe jsem za necelé dva měsíce dostala do tolika katastrofických situací - od neplánovaného početí přes skoroznásilnění expřítelem až po pěkně drsnou bouračku. Takže jestli vás můj příběh doteď nezaujal, možná se tak stane v následujících dnech. A pokud ani potom ne, beru nejsilnější provaz, co seženu a jdu se pohoupat na nejbližší strom a tenhle sloupek se vyšplhá na přední příčky nejčtenějších knih mrtvých autorů.

Pokračování Bestiáře a Bestie - Bestiáři!

7. february 2012 at 17:39 | Eve* |  Bannery
Těšíte se? :) :D


Bestie 12.

2. february 2012 at 15:18 | Eve* |  Bestie

MOJE představy o smrti byly všelijaké, ale že bude tak bolestivá, to mě opravdu nikdy nenapadlo. Myslela jsem, že všechno utrpení zůstává na zemi a umíráme s čistým štítem, ale očividně jsem se mýlila.

Připadám si jak stokrát zmlácená boxerem, politá kyselinou, sražená vlakem a to všechno zaráz. Bolí mě úplně každičká částečka těla. Je to tak strašné, že ani nemůžu otevřít oči a podívat se, jak to tu vypadá. Tlačí mě na prsou, nohy mám jak přikované a hlavu mi snad někdo drtí ve svěráku. Jediné, co je mi poskytnuto, je sluch. Kolem mě se ozývá zvláštní bzučení, pípání a kapání a pěkně mi to leze na nervy. Jestli je tohle doopravdy smrt, moc jsem si nepolepšila. Když už nic jiného, život mě aspoň tolik fyzicky nebolel.