Bestie 9.

24. january 2012 at 15:41 | Eve* |  Bestie

MÁM kocovinu jak prase. Asi jsem včera neměla tolik pít.

Hned po tom, co se probudím, zjistím, že mi v noci bylo asi trochu blbě a tak jsem zvracela. Tak trochu na koberec a tak trochu na poštář, takže jsem asi vážně tak trochu nechutná. Kam se jen poděla ta dáma se seriózním vystupováním, která ještě před měsícem a půl cestovala po světě?


Doplazím se do koupelny a po cestě hodím poblité povlečení do koše se špinavým prádlem. Kdybych nemusela do nemocnice kvůli dohodnutí termínu potratu, asi by mě z postele nikdo nedostal. Takhle na sebe pouštím proud střídavě horké a ledové vody a doufám, že se mi mozek vrátí zpátky do hlavy. Nejde to však tak rychle, jak bych potřebovala, a tak se při vylézání ze sprchy na mokré podlaze lehce rozplácnu. Lehce hodně. Vlastně poprvé v životě udělám provaz až úplně dolů, a bolí to. Au, to bolí!

Chci se zvednout, ale jaksi to nejde. Pokouším se nějakým pohybem dát nohy k sobě, ale protože jednu mám uvíznutou mezi topením a vanou a tu druhou pod skříňkou, je to poněkud problém. Mohla bych zavolat o pomoc, ale když si nevezmete kalhotky, nechcete, aby vás úchylný padesátiletý chlap z vedlejšího bytu zachraňoval z nedobrovolného gymnastického čísla.

Osahám se a zdá se, že nemám nic zlomeného, ani vykloubeného, čemuž se upřímně podivím. Jen prostě nemám sílu se zvednout. Pátrám po záchytném bodě, ale nic mě nenapadá. Navíc mě šíleně začne bolet hlava, kocovina nabrala plné obrátky. Do prdelééé!

Normálně bych si v tuhle chvíli už měla brát prášek proti nevolnosti a zapíjet ho kafem, abych se obrazně postavila na nohy, ale právě na ty nohy se teď nemůžu postavit ani ve skutečnosti, jak trpím. Ironie.

Sedím na zemi a přemýšlím, co s tím. Po pěti minutách se mi v mysli začne rýsovat nápad. Pokud obětuju některé kousky svojí kosmetiky, které mám ukryté ve skříňce a hlavně postavené na ní, mohla bych se z toho při troše dobré vůle a štěstí dostat. Jen musím skříňku srazit na zem. Pár vteřin nad tím dumám, ale nakonec je mi moje tělo milejší. Vezmu ručník, obtočím ho okolo nožičky skříně a trhnu.

K zemi padá moje sbírka parfémů, sype se značkový pudr, praská víčko od rtěnky Maybelline... Kastrofa, ale moje noha se uvolní a pomalu se sune k té druhé. Zvedám se z kaluže voňavek, co se rozbily. Musím se přidržet umyvadla, jinak by mi na té spoušti podjela chodidla a provaz bych si zopakovala. Zadívám se na kosmetiku a naštěstí je toho víc v pořádku než zničeného. Padlo jen asi pět kousků, to se dá oželet.

Horší je, že rozbité parfémy mi polily holeně a jejich děsivá kombinace na mně zůstává i po druhé sprše a drhnutí lufou.
Už nemám čas se s tím párat, za pár minut musím vyrazit. Obleču se a přesprejuju se svojí aktuálně nejoblíbenější vůní, doufajíc, že přebiju ten smrad. Jakmile ale výjdu z domu, pochopím, že se mi to nepodařilo a navíc jsem ho ještě k tomu vylepšila do naprosto otřesné kombinace. Na ulici se za mnou každý otáčí, připadám si jak debil. Jsem ráda, když zalezu do auta.

Tenhle smrad ale rozhodně nevyprchá, protože jakmile vejdu do čekárny, tak i sestra, která se se mnou pokaždé normálně vybavuje, se krátce zarazí a radši jde dělat, že telefonuje. Pacientky se mnou vydrží přesně pět minut, pak mě jdou pomluvit na záchod.

Jsem v hajzlu a všechno je ještě horší, protože doktor Gers, ke kterému mě Graul poslal, se dneska podle všeho asi špatně vyspal, protože jakmile vstoupím do ordinace a podám mu svou zdravotní kartu spolu s doporučením od Graula, vyjede po mně, jestli jsem se s tou interrupcí nezbláznila. Zaskočeně na něj hledím, v jednu chvíli mám dokonce na krajíčku. V životě jsem nebyla u nepříjemnějšího doktora. Když si k tomu představím, že zrovna tenhle člověk se mi má hrabat v... vy víte kde, zvedá se mi žaludek. Kdyby bylo po mém, ukázala bych mu prostředník a vypadla, ale momentálně se nenecházím v situaci, kdy bych si mohla vyskakovat. Respektive si vyskočit můžu - na kozu.

" Takže jestli jsem rozuměl správně, trváte na co nejrychlejší interrupci," zeptá se Gers, jakmile ze mě vytáhne ruce a stáhne si gumové rukavice. Rychle si přetáhnu svetr přes zadek a pospíchám za plentu.

" Ano," zavolám.

" Máte štěstí, nejbližší volný termín je hned tento čtvrtek. Sbalte si pyžamo, toaletní potřeby, župan a papuče a nejpozději ve středu v šestnáct nula nula vás chci vidět ležet na pokoji. Osobně si vás příjdu zkontrolovat," zavelí tak pohotově, že si nestihnu ani pořádně zapnout kalhoty. Honem se doobleču se a příjdu k němu.

" Tak brzo?" podivím se upřímně.

" Vážená, pokud to hodláte dotáhnout do konce, máte nejvyšší čas," utře mě suše a podá mi jakýsi orazítkovaný papír. Nadechuju se k otázce, ale on mě předběhne: " S tímhle se hlaste ve středu na sesterně. Na shledanou," potřese mi rukou a než si uvědomím, co a jak, vyšoupne mě ven z ordinace a huláká na sestru, aby zavolala další pacientku. Tady je čas tak vzácný, že se za ztrátu drahocenných minut trestá nebo co.

S lejstrem a plnou hlavou myšlenek opuštím nemocnici a vracím se domů. Před prahem mi ale stepuje nečekaný host.
" Co ty tu děláš?" zeptám se s neskrývaným údivem a výjdu těch posledních pár schodů k němu. Tom ignoruje můj dotaz a s nečitelným výrazem, ze kterého nejde poznat, jestli mě chce zliskat, nebo mi vyznat lásku, ke mně natáhne ruku, ve které svírá nějaký přeložený papír.

" Čti," pobídne mě.

" Co to je?" Znuděně papír rozevřu a přeletím řádky očima. Těch několik klíčových slov, které zachytím mě ale přiměje si text přečíst celý. Je to nepodepsaný dopis zmiňující můj jiný stav. Podívám se do záhlaví a díky Teresině mailové adrese mi ihned docvakne, která dobrá duše list poslala a hlavně kam ho poslala. Cítím, jak se třesu. Křečovitě drtím papír v ruce a přemýšlím, co teď.

" Je to pravda?" vytrhne mě Tom ze zamyšlení. Na sucho polknu a zatnu zuby. Ta husa... Tom netrpělivě přešlápne. " Tak je to pravda?" zopakuje rázněji. Skrčím e-mail do kuličky a schovám si ji do kapsy od kabátu.

" Jo, je to pravda," přiznám. Zatloukání nemá smysl.

" To si snad děláš prdel, ne? Ty jseš těhotná?!" zahřmí a udělá ke mně krok. Poprvé za tu dobu, co ho znám, mi jeho pohled doopravdy nažene strach. Instinktivně ustoupím vzad. Všimne si toho, vytočeně mě chňapne za rameno a přitáhne si mě zpátky k sobě.

" Nech mě na pokoji!" vřísknu a vytrhnu se mu.

" Nenechám. Můžeš mi laskavě říct, kdy ses mi tuhle drobnost hodlala oznámit? A nebo nehodlala? Odpověz!"
Nechápavě se zamračím. " A co je tobě po tom? Umíš číst mezi řádky? Je ten mail adresovaný snad tobě?" křiknu na něj a sama si i odpovím: " Není. Čekám to s Billem, tak se laskavě uklidni."

" Tak na to zapomeň," drapne mě pro změnu za zápěstí. " Myslíš si, že jsem takovej vůl, abych si nedal jedna a jedna dohromady? Já vím, že jseš těhotná se mnou. Schválně jsem si to počítal, to byla ta první věc, co jsem udělal, a sedí to."

" Hrabe ti?"

" Udělalas to schválně, co?" probodne mě nenávistně,

" Jsi blázen..."

" Do prdele, přestaň ze mě dělat debila a připusť to!"

" Není co!" rozhodím rukama.

" Hergot, nezapírej to, Mandy," zavrčí výhružně. " Buď ráda, že to ta tvoje starostlivá kamarádka poslala na adresu kapely a že jsem se dozvěděl sám," řekne mi odměřeně.

" Ty pitomče, ty nejseš otec!"

" Kecáš!"

" Nekecám! Zapomněls na to, že jsem vdaná za Billa?" přeptám se sarkasticky a provokativně mu před očima zakroužím svým snubním prstýnkem. Povytáhne koutky v ironickém úsměšku.

" Nesnaž se. Vím, že nejsi další paní Kaulitzová," popíchne mě. Tón, kterým to řekne, způsobí, že se mi krev v žilách začne ohřívat. Musím zhluboka dýchat, abych na něj neskočila a neroztřískala mu palici o schody.

" Jdi do prdele." Otočím se ke dveřím, vyhrabu v kabelce klíče a spěšně odemknu. Tom se kupodivu odmlčí, to může znamenat jen jedno - přemýšlí, čím víc by mě ponížil. Ozve se přesně v momentě, kdy se chystám vstoupit a prásknout dveřmi.

" Pomůžu ti se toho zbavit."

Ustrnu v půli pohybu. " Cože?" obrátím se na něj netečně. " To je vtip?"

" Máš to snad v úmyslu, ne?" opáčí s naprosto vážným vzezřením.

" Jak se mi hodláš pomoct?" zeptám se po chvilce uvažování věcně a obezřetně zúžím oči do tenkých škvírek.

" Zaplatím to a zařídím, abys měla nejlepší péči. Aby se nic... neposralo."

" Och, jak velkorysé," zapitvořím se.

" Mluvím úplně vážně."

" Proč bys to dělal?" nechápu.

" Protože jsem hodnej?"

Unikne mi pohrdlivé odfrknutí. " To určitě. Není to spíš proto, že se bojíš, že by to mohlo vyplavat na povrch? No jasně, ty
jseš podělanej z Mandy, protože by s tebou vytřela dlážku." Strnule se zašklebí.

" Mohla bys do toho přestat plést ostatní lidi? Tohle je jenom o nás," vynadá mi.

" Není."

" Je," hádá se.

" Jsi ženatý a tím pádem se to dotýká taky tvojí ženy."

" Nech toho, sakra. Kdo tě naboural; byl jsem to já, nebo ona?"

" Asi sis do těch rastů zapletl i kus mozku, protože jinak nevím, proč nejseš schopnej pochopit, žes mě nenaboural ty, ale
Bill. Říkám ti to už potřetí a naposledy, počtvrté to opakovat nemíním."

" Je roztomilý, jak sis to pěkně rychle spočítala, ale nejseš jediná, komu ve škole šla matika. Já ti počtvrté opakuju, že ti nevěřím a jsem si stoprocentně jistej, že je to moje," opáčí sebevědomě. Pochopím, že to nemá cenu. Nebudu se s ním přít, protože je zkrátka umanutý a převrátí každé moje slovo.

" Víš co, Tome? Jdi se bodnout," přeju si.

" Moje nabídka pořád platí. No tak, mysli prakticky a ber, dokud nabízím."

" Mně je ale tvoje nabídka ukradená, tak se sbal a vypadni!" vybuchnu nanovo. Ale nedá mi to a přece jenom se nad jeho nabídkou zamyslím, a to mě naštve ještě víc. Ovládá mě a nutí mě přemýšlet, vkrádá se mi hluboko pod kůži. Převracím myšlenku na jeho pomoc tam a zpátky, kolem dokola, zvažuju všechna pro a proti. Najednou, aniž bych s tím přestala, se zaslechnu, jak ze mě vyklouzne souhlasné "tak dobře". Tom spokojeně zkroutí rty, bylo mu to jasné už na začátku. Opět je po jeho. Je mi proti srsti, s jakou jednoduchostí nakládá s mým a potažmo i životem svého potenciálního člena rodina, ale kývám na všechno, co říká. Domluvíme se na podrobnostech a bez zbytečného zevlování se rozloučíme. Moje nálada se pohybuje pod bodem mrazu.

Náhlý hluk nás ale přinutí znovu se zastavit. V přízemí prásknou dveře a ozve se tlumený rozhovor. Cizí konverzace mě za normálních okolností neberou, ale tohle ani zdaleka není obyčejná rozmluva dvou lidí. Dvojice má celkem grády.

Toma ani trochu neinterestují, akorát se otráveně ušklíbne a svižně seběhne schody. Asi spěchá.

Já jsem pořád na stejném místě a dumám, jestli ten jemný ženský hlas linoucí se zezdola náhodou odněkud neznám. Ostře svému společníkovi odsekává, vypadá to, že řeší něčí nevěru. Zatímco holka z toho moc stres nemá, kluk se může zbláznit.
Přejdu ke schodišti a nahnu se přes zábradlí, abych jim líp rozuměla. V tu ránu uvidím nápadně hezkou holku s hustou blond kšticí, jak živě argumentuje s vysokým brunetem. Proboha... Zmocní se mě slabost, cítím, jak ztrácím barvu, blednu.

Rychle se vydám po schodišti dolů, ale hned v prvním mezipatře se zarazím. Tohle přece není moje věc!

" Tome!" zavolám ve snaze ušetřit ho té bolesti, ale už je pozdě. Šel jim přímo do rány. Stojím jak přimražená a s bušícím srdcem čekám, co příjde.

O několik vteřin později se jindy tichý panelák díky těm třem otřese v základech.

V příštím díle:
  • "Tys mě vyděsila."
  • "S čím? Bille, co je? Jseš divnej."
  • "Kde se v tobě bere ten klid? Copak s tebou to nic nedělá?! Ty už ho nemiluješ?
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 28. april 2012 at 0:20 | React

Já nemám slov, šíleně se bojím, co bude v dalším díle, protože oni se pořád jenom štěkaj. Mandy pije....:-( nevím, nevím, jak tohle dopadne...:-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement