Bestie 10.

24. january 2012 at 15:44 | Eve* |  Bestie

ZVUK zvonku se bytem roznese přesně v okamžik, kdy se skloním nad vanu a sprchou si namočím vlasy. V první chvíli se rozhodnu osobu za dveřmi ignorovat, s nikým domluvená nejsem, takže je to určitě pošťačka nebo kraviny vnucující reklama. Plácnu si na vlasy šampón a nechám ho bohatě napěnit.

Člověk zazvoní ještě jednou a podtrhne svou přítomnost naléhavým zaklepáním. Tiše zakleju. Zastavím vodu a nahnu se z koupelny do chodby.


" Je otevřeno!"

Do bytu po menší odmlce vstoupí Bill. Přepadne mě lehký pocit zklamání, z nějakého neznámého důvodu jsem doufala, že to třeba bude Tom. Jsem pitomá, proč by po tom, co se dozvěděl, že je mu Mandy nevěrná, chodil zrovna za mnou?

Překvapí mě, když si všimnu, že je Bill nenalíčený a vůbec celkově neupravený. Takhle přírodního jsem ho už pěkně dlouho nezažila. Vlastně naposledy to bylo po té naší neslavné akci s Teresou, kdy mi doblil půlku koupelny a mně trvalo skoro dva dny, než jsem dala byt do původního stavu.

Jakmile mě uvidí, s mokrou a našampónovou hlavou, zarazí se a rozkoktá: " Promiň, nevědě jsem-"

Zastavím ho vztyčeným ukazováčkem. " Počkej chvilku, jenom si to doumyju. Jdi do obýváku, hned jsem u tebe," máchnu paží do hlubin bytu a zavřu se v koupelně. Všude kolem jsem za tu krátkou dobu stačila nakapat. Rychle si spláchnu vlasy, vysuším je ručníkem a zabalím do turbanu. Ještě se sehnu, abych trochu vytřela dlážku, jinak bych se na ní beztak později natáhla jak minule, a výjdu ven.

" Tys mě vyděsila," svěří se mi Bill, jakmile vstoupím do obýváku. Usadil se na gauči a zapnul si televizi, aby si ukrátil čekání.

" Proč?" podivím se.

" Celý dva dny mi nezvedáš telefon. Já už jsem si taky představoval bůh ví co," vytkne mi.

" Mám vymlácenou baterku a nemůžu najít nabíječku. Nejspíš jsem ji někam založila, klasika," mávnu lhostejně rukou, takové věci u mě nejsou novinkou.

" Aha. Měla bys ji najít," poradí mi dobrácky. Vezmu jeho radu na vědomí protočením panenek a přejdu do kuchyňské části.

" Co si dáš?"

" Kolu."

" Máš štěstí, včera jsem byla nakupovat," podotknu. Vytáhnu z ledničky dvoulitrovku Coca Coly a naliju mu do sklenky. Sobě postavím na čaj a mezitím, co se voda vaří, vrátím se zpátky k němu. Podám mu pití a sednu si do křesla naproti.

" Dík," napije se.

" Co jsi chtěl, že jsi mě tak urputně sháněl?" zeptám se zvědavě. " Vůbec, proč ses nezastavil osobně, když jsem nezvedala telefon?"

" Měl jsem plné ruce práce," povzdechne si.

" S čím? Bille, co je? Jseš divnej," svraštím obočí.

Odloží kolu na stolek a vážně se mi zadívá do očí. " Nevíš, kde je Tom?"

" Cože?"

" Od pondělka o něm nikdo nic neví," vysvětlí zachmuřeně a vypadá přitom, jako by se měl každou chvilkou rozbrečet. Jindy hezké čokoládové oči má teď zarudlé. Hluboká vráska uprostřed čela svědčí o tom, že si o svoje dvojče dělá starosti.

" Jak to, že o něm nikdo neví?" zabrebtám zaskočeně.

" V pondělí ráno jsme měli autogramiádu v KaDeWe a pak se někam vytratil, prý si musí něco zařídit. Od tý doby o něm nevíme. Aspoň milionkrát jsem mu volal, ale má to vypnutý. Proto když jsem se nemohl dovolat ani tobě, napadlo mě, že jste spolu..."

" Jo, v pondělí jsem ho viděla, to jo, ale rozhodně nevím, kam se poděl," zavrtím hlavou. Jen, co to dořeknu, Bill mi křečovitě stikne zápěstí:

" Tys ho viděla? Kde?!" vyjekne.

" No, potkali jsme se tady na chodbě na schodech a..." Na poslední moment zbytek věty spolknu a odmlčím se. Nemůžu mu říct, co jsme s Tomem řešili. Nemám právo vyprávět mu o Tomově soukromém životě, i když jsou rodina. Nechci se montovat do věcí, které se mě netýkají. Nedivila bych se, kdyby za jeho náhlým zmizením byla právě Mandy a on si touhle dobou někde v hospodě vylíval mozek.

Bill na mě zírá a netrpělivě čeká, co ze mě vypadne. Teprve teď chápu to jejich bratrské pouto, o kterém mi celou dobu vykládá - bez svého bratra je jen poloviční. Chybí mu půlka srdce, z očí se mu vytratila ona pověstná jiskra. I když se o Toma taky najednou neskutečně bojím, nahlas ani neceknu. Billův strach je oproti tomu mého totiž milionkrát větší, a to i přesto, že já Toma miluju každou částicí svého těla.

" Mandy, co všechno o něm víš? Pověz mi to, prosím, nebo se z toho zblázním," zažadoní Bill a probodne mě zoufalým pohledem.

" Vím jen to, co už jsem ti řekla. Potkali jsme se na schodech a jako vždycky jsme se chytli. U nás nic převratného," pokrčím rameny. Vlastně ani tolik nelžu.

Billa svou odpovědí však nenadchnu, spíš naopak. Schová se obličej do dlaní a popotáhne. Za normálních okolností bych nad tím ohrnula odpudivě ret, nesnáším plačící chlapy, ale tohle je jiná situace.

Vstanu a přisednu si k němu. Několikrát mu jemně přejedu dlaní po hubených zádech a opřu si mu bradu o rameno.

" Třeba jenom zbytečně plašíme. Tom je dospělej, ví, co dělá," konejším ho.

" Kde se v tobě bere ten klid? Copak s tebou to nic nedělá?! Ty už ho nemiluješ?" oboří se na mě.

Zůstanu na něj nechápavě civět.

"Ježišmarja, promiň, já... já jsem to tak nemyslel. Jasně, že se tě to dotýká," zamumlá omluvně a obejme mě. Zaboří mi nos do prohlubně pod klíční kostí a párkrát se přerývavě nadechne. Sklopím víčka k rukám a nervózně propletu prsty v pěst.

" Ty myslíš, že se mu něco mohlo..." polknu. " no, stát?"

" Nevím," zašeptá a naštvaně se plácne do stehna: " Kdybych aspoň tušil, kam mohl jít. Nikdy se u nás nic podobnýho
nestalo."

" To jo. Tom je tvrdej jak žula," prohodím zamyšleně. " Volals Mandy?"

Přikývne.

" To bylo to první, co jsem udělal, ale bylo to zbytečný. Fotí někde v Itálii, v Miláně, se mi zdá. Neměl jsem koule jí to říct, miluje ho stejně, jak on ji."

" Přirozeně," ucedím. Jasně, že ho miluje stejně... Tse, to určitě. Tak, aby to Bill nepostřehl, znechuceně se nad tou blonďatou Afroditou ušklíbnu. Rozbije svému muži svět napadrť a aniž by se jím zabývala, klidně si odleží do Milána. Beztak za dalšími milenci, potvora. " To věřím. Proč ji strašit, když si nejsme jistí, že."

" Jo."

Musím pěkně pevně zatnou zuby, aby mi od úst neuniklo pohrdlivé odfrknutí. Ach jo, Bille, kdybys věděl, co nevíš. Láska, kterou všichni pokládáte za osudovou a naprosto neotřesitelnou, se rozpadla a Toma, toho drsňáka, položila na lopatky a podle všeho i donutila zbaběle utéct před krutou realitou. Jo, Tome, realita je krutá.

Postavím se k oknu. Zadívám se dolů na osvětlenou ulici, na místo, kde vždycky Tom parkoval se svým Cadillacem a v duchu ze sebe vydoluju něco, co se vzdáleně podobá modlitbě. Prosím, jen ať je živý a zdravý. Ztrátu dalšího milovaného člověka bych už asi neunesla.

V příštím díle:
  • " Musíš s tím tak třískat?"
  • " Ne, je mi to příjemný."
  • " Mandy, slyšíš mě? Nesmíš spát. Prosím, odpověz..."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 28. april 2012 at 0:24 | React

TOm se ztratil????:-O To není dobré!!!:-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement