Bestie 2.

12. november 2011 at 9:41 | Eve* |  Bestie

NORMÁLNĚ přes den nepiju - vlastně přes den nepiju vůbec a večer se to snažím omezovat, ale zatím mi to moc nejde -, ale dneska je den, kdy musím udělat vyjímku.

Zruším si schůzku s Teresou, zavolám jí, že je mi zle a musím si lehnout. Teresa se naštěstí nevyptává. Zle mi, když pominu duševní nemoc, není ani trochu. Jdu do svého oblíbeného baru v centru; není zas tak dobrý, ale je daleko od všech známých, takže nehrozí, že by mě někdo nachytal. Ještě tu nikdo není, jen Patrick, barman.


" Nazdar, krásko. Copak si dáš?" Určitě je rád, že se nemusí nudit čekáním na první zákazníky a může s někým pokecat. Po tom, jak dopadl můj vztah s Tomem se se mnou chtěl vyspat, ale já to odmítla, tak mě má ještě radši, a i přesto je to docela dobrý kamarád a nemusíme se před sebou stydět.

" Dám si velkou stříbrnou tequilu, ale fakt velkou," objednám si hned z kraje těžký kalibr.

" Tak to bude vážné, co?"

" Jo, je to vážné, tak nalejvej." Usadím se na židli a z misky před sebou si nasypu do pusy hrst oříšků. Dneska seru i na dietu.

" Tak tady to je," postaví přede mě Patrick sklenku. Okamžitě ji do sebe obrátím. " Co tě žere, že si jdeš vylejt hlavu už v poledne?" vyzvídá. Je milý, ale rozhodně se mu nehodlám svěřovat, protože by to jako každý správný barman hned rozkecal dál.

" To neřeš a rovnou mi připrav další." Rick na mě nedoráží, pokýve hlavou a dá se do práce.

Otevřou se dveře a do baru vtrhne skupinka mladých polských turistů. Jsou očividně v náladě, protože na sebe pořvávají. Neumím polsky a tak mi to příjde jako pokřiky z historických filmů. Nevšímám si jich, jsou to takoví ti mladí idioti, kteří si občas chtějí dokázat, že jim patří svět. Patrick aspoň nemá čas mě otravovat.

Raději přemýšlím nad tím, co mi ráno řekla šéfová a jak mě elegantně odsunula na druhou kolej. Díky svým menším depresím, co jsem si odnesla ze známosti s Tomem a na které jsem si jen tak mimochodem už dávno sehnala prášky, mi nařídila měsíc povinné dovolené. Nevím, odkud se to dozvěděla, od doktora určitě ne, ale povedlo se jí mi tím sebrat nejen dech, ale taky několik lukrativních zakázek, za které jsem plánovala shrábnout slušné peníze. Odpor nebyl možný, všechnu mou práci už totiž předala kolegům. Vsadím se, že to ta megera chtěla udělat už dlouho, naše vzájemné sympatie jsou téměr hmatatelné, a tohle jí jen přihrálo do noty.

Nejsem si jistá, co budu se vším tím volnem dělat. Taky si musím vymyslet něco, co řeknu mamce, Billovi a Terese, proč jsem doma. Pravda v tomhle případě absolutně nepadá v úvahu - máma by mi vyčetla, že jsem si depresi uhnala kvůli práci a můžu si za ni sama, Teresa by mě litovala a Bill by mě prokoukl. Zprvu by ztropil scénu a potom by běžel za Tomem a všechno by mu vpálil do ksichtu. Umím si představit, jak by Tom reagoval - zalykal by se smíchy. Ne, další ponížení dřív jak za deset let zažít nehodlám.

Pomalu popíjím a cpu se oříšky. Cítím, jak mi tequila leze do hlavy. Pak se za mnou objeví jeden z těch Poláků. Cosi mi zamumlá a položí mi ruku na zadek. To neměl dělat. Díky alkoholu se prudce a rychle otočím a stejně tak rychle a prudce mu dám pěstí do obličeje. Takovou ránu nečeká, zakymácí se a složí na zem. Padne na záda a praští se do hlavy.

Hluk v baru okamžitě utichne. Polák se nehýbe, dokonce se zdá, že ani nedýchá. Aniž bych se o něj zajímala, vrátím se ke svojí rozepité skleničce a snažím se tvářit tak, že je mi úplně volný, ale ruce a nohy se mi třesou. Možná jsem ho zabila... To už by byla dneska poslední kapka.

" Ty vole, Mandy!" Patrick je první, kdo se vzpamatuje. Přiběhne ke klukovi a vezme ho za hlavu. Krev neteče, ještě že tak. Poslechne si, jestli dýchá. Zřejmě nic neslyší, protože si ho přitáhne blíž u uchu.

" Přežil to?" zeptám se lhostejně, ale uvnitř se modlím, aby ano. Nevím, jak se modlí, a tak si vymýšlím. Jestli mě Bůh slyší, tak se mi buď směje, anebo zuří a posílá na mě blesky.

" Jo, zdá se, že jo..." odpoví Patrick.

" Fajn. Počkej, co to je?"

" Co jako?" Všichni se zaposloucháme do ticha a podíváme na kluka na krovkách. Chrápe. On spí. Normálně jsem ho uspala! Když mi to Patrick říká, uleví se mi. Dokonce se na chvilku usměju, ale dál dělám, že se mě to nedotýká.

Ostatní Poláci se seběhnou okolo kamaráda a pomáhají mu položit se na sedačku. Jsou docela zticha a rozhodně se neodváží na mě promluvit. Mám rázem pověst skutečného drsňáka, protože další skupinka Poláků je už u dveří informována, tak na mě obdivně koukají. Nic ironičtějšího se mi za poslední měsíce nestalo. Možná bych se cítila i dobře, kdybych ovšem nezačínala být opilá.

" Ještě jednu a zavolej mi taxíka. Musím jet do postele," už skoro nemůžu mluvit. Potřebovala jsem si pořádně vylít mozek, ožrat se a to se mi podařilo na jedničku. Mám za sebou desátý panák a neovládám tělo.

" Měla bys jít domů už teď, jinak to blbě dopadne," klade mi na srdce Rick. Snaží se mě vyhodit, podnik se mu plní a já mu odháním zákazníky. Asi je i poznat, že se mi chce trochu blinkat. Nekontroluju se, jsem opilá a nevadí mi, že je to na mně vidět. Události posledních týdnů na mě dolehly.

Rozevřou se dveře a dovnitř se vhrne Bill s Tomem a nějakými dalšími dvěma kluky. Zbytek jejich kapely to ale není. Hned si mě všimnou. Jejich reakce jsou ale naprosto odlišné. Zatímco Bill po mně vrhne napůl překvapený a napůl namíchnutý pohled, Tom se na okamžik zastaví. Přemýšlí, jestli nemá změnit lokál. Dojde mu, že by to musel vysvětlovat a to by bylo ještě horší. Tihle dva totiž neví, kdo jsem.

Taky ho zaregistruju a sedím kvůli tomu úplně ztuhlá. Takže nejdřív jeho divná manželka, pak povinná dovolená a nakonec on. Miluju Berlín!

Musím vypadnout, aby si nemyslel, že jsem nalitá kvůli němu. Na druhou stranu se mi nechce zase tak rychle vyklízet pozici a to hned ze dvou důvodů. Jednak by to mu mohlo udělat radost, namyšlený je na to dost a jednak si ho chci trochu prohlédnout. Neviděla jsem ho už přes měsíc. Vypadá pokaždé tak úžasně, že se mi z té jeho dokonalosti chce brečet. Vybavím si Mandy a zacloumá mnou vztek. Jak to ta mrcha dělá, že je z ní pořád tolik podělaný?!

" Mandy?"

" Bil-le?" Ani jsem si nezaznamenala, že se vstal a přešel ke mně, jak usilovně lustruju jeho bratra.

" Co to tu děláš?" zeptá se přísně. Místo odpovědi ho chytím za flígr od košile a přitáhnu si ho k sobě.

" Musíš mě zachránit," pošeptám mu do ucha a políbím ho. Je to trochu zvláštní, protože naposledy k něčemu takovému došlo před hodně dlouhou dobou a to, když jsme byli oba ve stejném stavu - na šrot.

Bill se kupodivu vůbec nebrání, ba naopak mě i obejme. Asi taky hezky líbá, ale já nelíbám skoro vůbec, mám od alkoholu absolutně znecitlivělé rty a ztuhlý jazyk.

" Musíme pomalu ke dveřím, abych mohla zmizet," mumlám mezi polibky.

" Já odsud nemůžu odejít..." cuká se.

" Za dvě minuty jseš zpátky. Kruci, dělej," strčím do něj jemně, ale zároveň tak, abych zdůraznila naléhavost situace.

" Fajn."

Pomůže mi na nohy, podá mi kabelku a lehce mě z boku podepře. Pomalu se v Billově objetí sunu k východu. Nemůžu dělat prudké pohyby, ztratila bych rovnováhu. Cítím na sobě Tomův pohled a mám dobrý pocit, že jednou jsem podělala taky já jeho. Bill se jeho směru radši vyhýbá.

Na ulici mi zavolá taxíka a počká, než přijede. Uklidí mě na zadní sedadlo a plánuje se vrátit. Jsem tak opilá, že ho chytnu za pásek u riflí a vtáhnu ho k sobě. Nějakou dobu se brání, hořekuje, že se musí vrátit do baru za ostatními, ale když ho ani potom nenechám, vytáhne si z kapsy mobil a komusi volá. Pokouším se ještě o líbání, ale většinou to končí tak, že mi hlava spadne na jeho rameno. Možná bych usnula, kdyby se mi tolik nechtělo zvracet. Napadne mě, že bych mu řekla o dovolené, ale pak to zamítnu.

Cesta je nějaká krátká, možná jsem na chvilku i usnula, a když dostanu chuť ho zase políbit, musím vystupovat. Pomůže mi ven a já se opřu o zeď, jak se nemůžu trefit do zámku.

" Můžeš mi..." blekotám, ale asi mi není rozumět. Pochopí a otevře, vláčí mě po schodech a zapírá se o stěny, aby mě dokázal udržet bez pádu. Jde se mnou a galantně mě podpírá. Představím si na jeho místě Toma a vybuchnu smíchy. Deset velkých tequil teda umí člověku podlomit kolena. Odemkne mi byt, strčí mě na chodbu a zmizí. Stojím tam mezi dveřmi a natahuju po něm ruce jak batole. Asi bych chytla depku, že mě odmítl, ale chce se mi zvracet. Zabouchnu za sebou a vletím na záchod.

Místo dávení ale začnu brečet. Jsem blbá, tlustá, ošklivá kráva, o kterou nikdo nestojí. Tom je hajzl, co je ženatý s noční můrou každé holky, ale já ho i přesto pořád k zbláznění miluju.

Spadnu na zem. Ležím na dlažbě v koupelně a nemůžu se hnout. Vleže se zouvám a svlékám, jak had se dostávám z jednotlivých kousků oblečení. Jde to dost blbě, koprní mi tělo. Nechci ale usnout už tady. Najednou se mi chce zase. Bliju a to mi nejspíš zachrání život před otravou. Tequila chutná při zvracení stejně jako při pití, už si ji asi dlouho nedám. Chci se postavit, ale nohy mě neposlouchají. Opět padám a zvracím. Lehnu si na kobereček pod umyvadlem a čekám, třeba budu ještě pokračovat.

Dávím. To už bude naposledy, nikdy to není víc, jak třikrát.

Po čtyřech se plazím do ložnice. Neodlíčená a neumytá se zkouším dostat do postele. Potřebuju usnout, protože je mi strašně špatně. Proč jsem si kupovala tak vysokou postel, když se na ni tak blbě leze? Zabalím se do povlečení, zavírají se mi oči, usínám.

Ne, musím běžet.

Nestíhám to, tak zvracím na koberec. Ani mi to nepříjde nechutné, tak příšerně mi je. Uvědomuju si, že to budu muset čistit, ale to bude až zítra a to je za dlouho.

V příštím díle:

  • " Musíme si promluvit."
  • " Nepovídej.."
  • " Mělas na ruce prstýnek a protože viděl předtím i ten můj, tak si dal dohromady, že..."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 23:39 | React

Možná by neměla svoje problémy utápět v alkoholu...:-( Ale jinak to vypadá hodně dobře!!! :-) Páni těším se na další díl...:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement