Bestiář 7.

11. november 2011 at 15:00 | Eve* |  Bestiář

CELÝ zbytek večera jsem propřemýšlela.

Po tom, co doktor odešel, jsem se rozhlédla kolem dokola. Tak tenhle luxus si užívám jenom díky Tomovi? Copak já jsem o něj stála? Sakra, vždyť po tom, co jsem tu tehdy strávila skoro měsíc by mi stačilo i obyčejný lůžko zaparkovaný u zdi na chodbě.


Na moment jsem se od Toma odpoutala a vzpomněla si na Daniela. Ruce si mi automaticky našly cestu k mému plochému břichu schovanému pod nemocniční přikrývkou a do očí se mi nahnaly slzy. Jako bych ho znovu viděla ležet před sebou. V bezvědomí a s obličejem zalitým krví. Doopravdy jsem tehdy neměla odejít místo něj já? Podle mamky a doktorů jsem se potrestala potratem, ale já vím, že tohle dostatečný trest v žádném případě nebyl. Ano, v šestém měsíci už to sice bylo dítě a tím pádem živá bytost, ale Daniel pro mě znamenal daleko víc. Záleželo mi na něm mnohem víc, než na nějakém miminu, které ani možná nebylo jeho. Kdybych si mohla vybrat mezi ním a dítětem, nerozmýšlela bych se.

Když jsem vylezla z nemocnice, zařekla jsem se, že za volant už nikdy v životě nevlezu, jenomže tátův infarkt mě k tomu přinutil. Nebýt mě, možná by mi v průběhu roku a půl umřel další blízký člověk.

No a najednou tu byl Tom. Ten arogantní a chvilkami i brutální kytarista. Násilí se mi hnusilo od dětství. Ne, že bych ho měla možnost vídat na vlastní oči, ale všechny ty hnusy ve zprávách mi stačily. Jenomže proč se mi to u Toma líbí a připadá mi to milé? Chlapi, co mlátí holky jsou podle mě zbabělci.

No jo, jenomže on žádnou nezbil. Holku tehdy na chodbě chytil za ruku a mě jen trochu pevněji stisknul. Mohl mi dát facku, sama jsem ho k tomu vybízela, ale on to neudělal, i když jsem na něm viděla, jak moc zuří. Umí se ovládat, to na něm jde poznat. Jeho přítomnost je mi příjemná a cítím se s ním v bezpečí.

Zamilovala jsem se? To snad ne. Co bych si pomohla, kdyby jo? Stačí si vzít Bravíčko a přečíst si něco z jeho milostného života. Žádnou nemá na víc, než na sex a já se mu vlastně ani nedivím. Kluk jako on nemůže mít stálou přítelkyni, není na to stavěnej. Ani povahově, ani pracovně. Nezbývá mi teda nic jiného, než si užít tenhle protekční pokojík a vždycky těch pár dnů, co je doma.

Pustili mě hned další den odpoledne. Do práce sice ještě nemůžu, ale i tak je to tisíckrát lepší, než ležet v posteli a čučet z okna, popřípadě do televize.

Vrátila jsem sestře tu prudce sexististickou košilku a papuče, kartáček na zuby jsem si mohla nechat, a objednala jsem si taxíka. Tom se nestavil, což bylo vcelku dobře, protože jsem se musela stavit v Baumaxu pro nový zámek, když jsem se tak pěkně postarala o klíče. Háček to ale má v tom, že je dneska sobota a já nejsem žádná zámečnice. Zámek mám už sice dávno koupený v kabelce, ale jak ho vyměním, to jsem nedomyslela.

Všechno nečekaně vyřeší Bill, kterého potkám před barákem. Chystá se akorát nastoupit do svého skvostného BMW, ale když si mě všimne, roztáhne pusu do úsměvu a zmáčkne dálkové ovládání na klíčkách, čímž auto zamkne. Další Kaulitz na obzoru...

" Ahoj, odkud pádíš? Jdeš nějak divně," zhodnotí můj styl chůze. Kotník mě ještě pořád trochu bolí.

" Uf, no vlastně z nemocnice," opětuju mu úsměv.

" Co se ti stalo?" zarazí se.

" Spadla jsem na schodech."

Podezíravě zvedne obočí. " Na schodech?" převalí ty slova na jazyky, jak kdyby byly sprosté.

" Já vím, že to zní jak odpověď oběti domácího násilí, ale já bydlím sama, takže mě šikanovat nemá kdo. Leda bych se shodila ze schodů já sama. A to bych neudělala, protože se na to mám až moc ráda."

" To je dobře. Víš, já jenom, jestli v tom náhodou nemá prsty moje miloučké dvojče. Minule to vypadalo, že se roznesete v zubech," zamrká na mě.

" Buď v klidu... Trochu jsme si promluvili."

" Tak to jsem rád."

" Hele, neznáš náhodou nějakýho zámečníka?" zeptám se, když si na rameni uvědomín hmotnost železného zámku, co mi leží v kabelce. Bill se na mě zmateně podívá.

" Zámečníka? To teda ne," zklame mě.

" Kruci," zamumlám.

" Proč?"

" Ále, včera mi zapadly klíče do kanálu. Co je? Čemu se směješ? Nech toho, jo, to není směšný. Nemám se jak dostat domů." Napřáhnu se a dám mu pěstí do břicha. Okamžitě se za něj chytne a mě v tu chvilku napadne, že má ve tváři víc ženských rysů, než těch mužských. I když jsou s Tomem dvojčata, Tom mi připadá mužnější. Možná to je i tou postavou - Bill je šíleně hubenej, kdežto na Tomovi nějaké ty svaly poznat jsou. Určitě je teplej, pomyslím si, když se zase napřímí a vzhlídne na mě svojí žirafí výškou. Ale co, i kdyby byl orientovaný třeba na radiátory, je to jenom jeho věc.

" Možná ti můžu pomoct," řekne pak a vezme mě kolem ramen.

" Jo, jak? Upozorňuju tě předem, že k tobě v žádným případě nepáchnu," pronesu vážně. Dotčně mi ruku z krku zase stáhne.

" Copak vypadám na to, že zvu holky k sobě jen tak?"

" Ne," odpovím a v duchu si hned dodám: to spíš kluky.

" No hele, mohl bych spíš využít toho, že jsem slavnej."

" Jo? A to jako jak? Hodláš říct vašim fanynkám?" přeptám se sarkasticky. " No, nevím, nevím. Ty holky jsou určitě šikovný a vynalézavý, ale pochybuju, že by uměly vyměnit zámek ve dveřích." Rozchechtá se a já jako bych v tu ránu před sebou viděla stát Toma. Najednou si s tou Billovou sexualitou zas tak jistá nejsem.

" Necháš mě to aspoň zkusit?" zeptá se potom.

" No prosím. Stejně nemám, co ztratit," dám mu volnou ruku.

" Děkuju, jsi hodná," zašklebí se a vytáhne si z auta mobil. Další nadupanej kousek do sbírky. Ach bože, kdy si vedle nich přestanu připadat jak socka? Na svoji Nokii jsem náležitě pyšná, ale když vidím to jeho dělo, mám chuť ji hodit do kanálu ke klíčům.

Udá se to strašně rychle. Na chvilku se zamyslím, on kamsi zavolaá, za pár minut kdosi přijede a za necelou půl hodinu už všichni tři stojíme u mě v chodbě. Bill podá nějakýmu chlápkovi v ošuntělých riflích a flanelce peníze (zase veliké love, však jako co by ne) a chlapík s úsměvem na rtech odkráčí.

Dívám se směrem, kterým odešel a cítím se, no, blbě. Otevřu peněženku a napřáhnu k Billovi ruku s padesátieurovkou.

" Co děláš, hrabe ti?!" vyletí.

" Vem si to, nebo tě zabiju," přikážu mu výhružně a bankovku mu vrazím do dlaně.

Vrátí mi ji.

" Bille..."

" Mandy," přeruší mě rázně.

" Od nikoho nechci nic zadarmo," skočím mu do řeči zas pro změnu já.

" Já mám peněz dost, nech si to," cuká se. Přivřu oči a zaskřípu zuby. Na to už došla dávno, že mají oba dva peněz na rozdávání. Napadne mě, co by dělali, kdyby peníze neměli. Vždyť oni by byli naprosto ztracení!

" Já sice nejsem nijak bohatá, ale vydržovat nepotřebuju, takže si to vem."

" Hele, za něco ty prachy dávat musím. Ber to třeba jako... ehm, no, pomoc? Co já vím, třeba. Prostě se právě rozhodl udělat dobrej skutek pro někoho, kdo ty love potřebuje víc, než já..." vysvětluje krkolomně.

" Já nejsem žádná charita!" vyjedu na něj.

" Tak jsem to nemyslel, bože," protočí panenky.

" Já jsem po tobě nic nechtěla. Klidně bych venku seděla na dešti, než aby mě někdo nazýval charitou, rozuměls? Co si, sakra, myslíš? Že když člověk není slavnej a nemá plnou prdel pubertálních fanynek, tak je nula? Peníze nejsou všechno, to už byste mohli s bráškou vědět, jsou na světě i důležitější věci," obořím se na něj.

" Mandy," vyvalí na mě překvapeně oči.

" Dej mi pokoj, hvězdo." Dan si taky nevážil hodnoty peněz. Do prdele... Vyhrknou mi slzy. Bill na mě šokovaně zírá.

" Co se stalo? Co jsem řekl?" vyzvídá jemně.

" Ty nikdy nic, bráško..." ozve se ode dveří další známý hlas. Oba se po něm otočíme.

V příštím díle:

  • " Vždyť ty si sám neumíš uvařit ani párky."
  • " Ještě slovo a rozbiju ti hlavu o schody."
  • " Chci tě šukat."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 22:21 | React

jejéj...:-( tenkonec mě rozhodil....:-( musím jít na další díl, jinak opravdu bych neusnula...:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement