Bestiář 6.

11. november 2011 at 14:59 | Eve* |  Bestiář

" TA hlava se mi nějak nechce líbit," říká mi malý tlustý doktor se směšným knírkem při zkoumání mých rentgenových snímků, které jsem mu donesla (anebo spíš dovezla na vozíčku).

Tom, který stojí za mnou vyprskne smíchy. Zatnu zuby a dám mu loktem tu největší herdu do břicha, které jsem schopná. Účel splněn: bolestivě zalapá po dechu. Doktor se po nás podívá a určitě si myslí, že naše inteligence moc vysokým kvocientem neoplývá. Ts, je mi to jedno. Ty se starej o to mě zase dát do pořádku, nic jiného tě nemusí zajímat.


" Rád bych si vás tu nechal chvilku na pozorování. Tak dva dny, maximálně tři."

" Ale to já nemůžu," zakroutím okamžitě hlavou.

" Mohu vědět proč?"

" Chodím do práce a... a stěhuju se."

" Už je několik dní nastěhovaná, lže," uslyším za sebou. Ten bastard.

" Výborně. V práci vás jistě někdo zaskočí," obrátí se na mě doktor a zavolá na sestru.

Bráním se jak můžu, ale domácí léčení se mi kvůli Tomovi vyžebrat nepovede. Smete každou moji větu dřív, než ji vůbec stihnu vyslovit. Vyfasuju ohromně sexy nemocniční noční košili, papuče a zubní kartáček a za hodinu už ležím v posteli na pokoji. Alespoň, že jsem tu sama.

Tom si ke mně přisune židli a začne mě mlčky pozorovat. Tentokrát už se znervóznit nenechám, raději přemýšlím nad tím, jak ho odtud vystrnadit. Mám ho za dnešek víc, než dost.

" Zítra dopoledne bych ti mohl dovézt nějaký věci. Kosmetiku, pyžamo a tak..." nabídne se.

" Nevím, jak to uděláš, když nemám klíče," krotím jeho aktivitu.

" Ah, aha, no jo. Ty nemáš náhradní?"

" Mám."

" Super. Řekneš mi, kde je najdu?" Zvednu obočí. " Co je? Chceš se zas hádat?" zakaboní se.

" Já? Né," protáhnu. " Jenom mi nejde na mozek, proč jsi najednou tak obrátil. Víš, vážně nad tím dost uvažuju. Nic mi nedlužíš. Na opravu auta jsi mi peníze dal, do nemocnice jsi mě taky dovezl. Takže cajk, finito. Můžeš si jít po svých. Šup!"

" Právě na svých jsem."

" No tak, jdi," dělám, že jsem ho neslyšela.

" Nechci jít. Ještě chvilku zůstanu," pokřiveně se usměje.

" Dostaneš kopanec typu Superman a poletíš."

" A když ne?" vyzvídá.

" Tak Spiderman!" vyhrožuju.

" Spiderman je jeden z mých dětskejch hrdinů. Budu štěstím bez sebe, jestli mě za něj nakopneš. Ne, fakt ještě nepůjdu. Já vlastně nemám doma co dělat, víš."

" Ale, neříkej," podivím se upřímně.

" Vážně. Nevěřila bys, jak se doma nudím, když mám volno..."

" ...a toho máš poslední dobou až moc, že?" skočím mu do toho s otázkou. Nabodne mě na svoje čokoládové oči a zkřiví rty do úsměvu. Ach, Bože. " Zavolej Billovi, s tím se zabavíš raz dva," poradím mu. Znovu se usměje a zavrtí přitom hlavou ze strany na stranu.

" Chceš se mě zbavit, ale nedaří se ti to. Nemáš skill, maličká," prokoukne mě.

" Neříkej mi maličká."

" Vždyť jsi maličká."

" Kdyby sis toho nevšiml, tak dveře jsou támhle, jo," ukážu mu prstem za záda. Zasměje se hrdelním smíchem a položí dlaň na deku v místech, kde se nachází moje koleno. Ruka mě i přes látku zahřeje po celém těle. Na zádech mě ale poleje studený pot a na kůži mi naskočí husina. Prosím, jen ať si toho nevšimne, další trapas bych snad neunesla.

Vypadá to, že jsou mu moje pocity těžce ukradené. Bez varování se ke mně nahne a letmo se dotkne mých rtů.

V první chvilce mi to vůbec nedojde a nechám ho. Nelíbá nijak nenasytně, spíš opatrně a zároveň tak hezky. To mu ale dlouho nevydrží, za chvilku zapojí do líbání jazyk a neslušně mi jím v puse šmějdí. Shrne mi košili z ramen a zaboří mi nos do prsou a-

" Co to děláš? Přestaň mě znásilňovat!" odstrčím ho od sebe takovou silou, že málem sletí z židle.

" Já tebe?" zamrká.

" No snad mi nechceš namluvit, že jsem se vrhla já na tebe," vydechnu ohromeně. Ze široka se usměje.

" Přitáhla sis mě. A takys mě líbala."

Zalapu po dechu.

" Jak ti je?" zeptá se.

" Nelíbala jsem tě!"

" Myslím, že poznám rozdíl."

" To samozřejmě nepoznáš. To nebylo líbání, to byl pokud dostat tě, sakra, od sebe, ty pitomče." Potichu se rozesměje.

" Dojemné. Bránila ses až trochu přehnaně, řekl bych."

Z hluboka se nadechnu. Nemá smysl se s ním hádat, překroutil by všechno, co bych řekla.

" Myslím, že návštěvní hodiny dávno skončily," zkusím se ho znovu zbavit.

" Pro mě ne," řekne sebejistě.

" Jasně, že i pro tebe. Pro všechny! Ty tady nejsi nic lepšího, ksakru," naježím se. Nestihnu to skoro ani postřehnout a už jeho prsty drtí moje pravé zápěstí. Au! Proboha, ten má stisk! Hrabe mu? Co jsem řekla? Dívá se na mě pohledem tak nečitelným, že i když se snažím jak chci, nic z něj nejsem schopná rozpoznat. Ale ty oči... " Nech mě! Bolí to!" pokusím se mu vyškubnout, ale docílím leda toho, že si málem vykloubím ruku. Tak teď to bolí jednou tolik.

" Hele, Mandy," osloví mě.

Odvrátím od něj tvář.

" Podívej se na mě. No tak." Ucítím stisk i na druhém zápěstí.

" Okamžitě mě pusť!" vřísknu.

" Pšš, ne tak nahlas. Vždyť ti nic nedělám, co hulákáš?" tiší mě. Údivem mi spadne brada. Jemu se snad točí kolečka v hlavě pozpátku, nebo co.

Vrhnu na něj vražedný pohled a nadechnu se k mluvě, ale on mě pustí, takže nechám pusu zase sklapnout.

" Vypadni," zasyčím a jemně si třu postižená místa na rukou. S mojí srážlivostí krve to budou modřiny jak od temperek.

Dál si klidně sedí a nevypadá na to, že by se to v dohledné době chystal měnit. Začne si poklepávat nohou a dělat voloviny s piercingem a přitom mě pozoruje. Za jiných okolností bych sotva mohla mluvit, ale teď bych mu nejradši rozbila hlavu o stůl. Ten vztek, když mi naboural auto, to nebylo oproti tomuhle nic.

" Slyšels?!"

" Zavři klapačku a poslouchej mě," usadí mě drsně.

Tak a dost, uštědřím mu políček, jen to pleskne. Parchant! Zrychleně dýchám a srdce mi bije jak při běhu na patnáct set, ale ten pocit, ten je úžasný.

Potěšení mi ale vydrží jen několik sekund, dokud si neuvědomím, komu jsem facku dala. Dostanu strach. Neodvážím se pohnout, natož tak něco říct. Napadne mě, že zazvoním na sestru, ale zvonek je moc daleko. Hledíme na sebe dobře pět minut, pak už to nevydržím.

" Tak už mi tu facku vrať, dělej!"

" Nebudu mlátit holku," odfrkne si.

" Proč ne? Sklony k tomu máš prvotřídní," neodpustím si kousavou poznámku.

" Ty vůbec nic nechápeš," vysloví pečlivě a míří na mě přitom dlouhým ukazovákem.

" Ukaž mi jednoho člověka, kterej tě chápe."

" Bill," vystřelí bez rozmyšlení.

" A kromě jeho?"

" Chtělas jenom jednoho," utře mě. Zaskřípu zuby.

Do pokoje vejde doktor, který mě přijímal a nenápadně si Tomovým směrem poklepe na hodinky. " Pane Kaulitz, bude se podávat večeře."

Tom chápavě přikývne a zvedne se z židle. Uklidí ji zpátky ke stolu pod oknem a u dveří se zastaví.

" Zítra příjdu."

" Já tě vidět nechci," zamítnu okamžitě.

Bez dalších slov odejde.

Doktor se za ním otočí.

" Omluvte mě, nic mi do toho sice není, ale neměla byste na něj být tak přísná," řekne mi tónem, kterým se mluví s malými děcky.

" Omluvte mě, ale to je mezi námi," odbydu ho.

" To bez pochyby ano," dá mi zapravdu. " Víte, já jen, že pan Kaulitz vám osobně zařídil, abyste dostala ten nejlepší pokoj, co v nemocnici je. Porozmýšlejte o tom. Poroučím se."

V příštím díle:

  • " Co se ti stalo?"
  • " Buď v klidu... Trochu jsme si promluvili."
  • " Co děláš, hrabe ti?!"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 22:14 | React

NO páni, Ten Tom jde na to nějak rychle, ale tak zase jí tak trochu popletl hlavu...:-P Pokračuju ve čtení směle dál:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement