Bestiář 5.

11. november 2011 at 14:58 | Eve* |  Bestiář

ROZBĚHNU za ním. Zbývá mi posledních zhruba deset schodů, tak je vezmu po dvou a... Aúúúú!

Ve třičtvrtině schodiště, když už jsem skoro nahoře, mi na dlažbě sklouzne noha a rozplácnu se na schodech.

Skutálím se jak hruška, švihnu se do hlavy a narazím si loket.

Chvilku mi trvá, než se vzpamatuju, posbírám rozházené končetiny a postavím se na nohy. V tom se s výkřikem zhroutím zpátky. Bolest, která mi projede kotníkem, mi nažene do očí slzy. Taky mě cosi zaštípe v nose. Přejedu si po obličeji rukou a na prstech mi ulpí trocha krve. Ježiši.


" Tome!" vřísknu a dotknu se zraněného kotníku. Vztek mě jako mávnutím kouzelného proutku přejde.

Je u mě během několika vteřin. Sjede mě pohledem a spráskne ruce nad konečným dojmem.

" Mein Gott! Proč lížeš dlážku?" vyvalí na mě oči v hraném údivu.

" Protože mi chutná!" odseknu. Vidět, že neztrácí svou tvář za žádných okolností. On by si snad dělal srandu, i kdyby mě sejmul vlak.

" Aha. Chceš pomoct?" zeptá se idiotsky.

" Pokud by ses moc nenadřel," odpovím ironicky. Vyhrne si rukávy k loktům a skloní se ke mně. Jednu ruku mi položí kolem ramen, druhou mě vezme pod koleny a já mu tak spadnu do náruče. Všimnu si, že se mi pohledem vyhýbá a kroutí nos ze strany na stranu. " Je ti špatně?"

" Nesnáším krev. Smrdí po soli a korozi. Hnus," ušklíbne se. Pokusím se nějaký pach zachytit, ale necítím nic, než jeho vůni. Je hrozně příjemná. Co nejvíc nenápadně se na něj namáčknu. Ramenem se dotýkám jeho prsou a rukou krku. Buď to ani nepostřehne nebo je mu to jedno, protože na sobě nedá nic znát. Tím líp. Musela bych se na místě propadnout hanbou, kdyby zase vyrukoval s nějakou světáckou poznámkou.

Donese mě až k sobě do obýváku, kde mě položí na černou koženou sedačku, do které se kvůli její měkkosti málem propadnu, a s tím, že zkusí najít v kuchyni něco zmrzlého, mě nechá v pokoji samotnou.

Neodolám a rozhlédnu se dokola.

Má to nádherné a ve velkém stylu, přesně jak se na něj hodí. Jenom se zlatými klikami jsem se sekla. Vedle gauče, na kterém sedím je ještě jeden ten samý otočený kolmo, před sebou mám malý stolek s poloprázdnou flaškou Metaxy. Stěnu s televizí má natřenou na rudě červenou. Visí na ní tři poličky se zabudovaným osvětlením, pod nimi na skříňce stojí plazmovka s DVDčkem a tuctem dalších volovin. Vedle okna je menší knihovna. Obývák má sice menší, než já, ale i tak je mnohem, mnohem lepší. Jak pak by taky ne?

Vrátí se zpátky s mraženou zeleninou zabalenou do utěrky a přistrčí mi ji. Rozpačitě poděkuju a opatrně si zeleninu přiložím k noze.

" S tím nosem by se taky mělo něco udělat."

" Já vím, že vypadám otřesně, ale mohl by ses na to se teď, prosím tě, vykašlat? Nemám v úmyslu tě svádět," řeknu mu na to.

Složí se na gauč vedle mě a přehodí si ruku přes opěradlo. Rty má mírně pootevřené. Začne mě sledovat, čímž mě znervózní a mně se rozklepou ruce. Sakra! Samozřejmě mu to neujde.

" To je tak roztomilý, když je holka nervózní," usmívá se.

" Nerozčiluj mě, nebo tě utopím v tom akváriu, ve kterým nemáš rybičky," varuju ho a snažím se, aby můj hlas zněl co nejvíc odpudivě.

" Víš, že ironie je z psychologickýho hlediska projev nejistoty a strachu?" zeptá se vesele, ignorujíc moji předešlou výhružku.

" Nejspíš ses minul povoláním. Měl ses místo toho brnkání na kytáru dát na psychologa. Ne, to fakt nevím," zamumlám, aniž bych odtrhla oči od nohy.

" Myslíš si, že nevím, proč jsi vzala zrovna tenhle byt?"

" Ne, to nevíš," odpovím sebejistě.

" Kvůli mně. Ale mě nesbalíš." Co to mele?

" Nějak moc si věříš, ne?" podívám se na něj konečně. Tváří se docela normálně. To, co ale vypouští z pusy, normální není ani trochu.

" Ty by sis nevěřila, kdybys byla já?" odpoví mi otázkou. Trhnu rameny. Pravda, něco na tom je. Je to pěknej a sexy kluk, je o něj zájem, to všechny ty holky z něj udělaly to, čím je. Je to vlastně chudák. Miluje ho každá, ale zároveň žádná. Temná stránka slávy.

" Měla bych jít," promluvím po pár sekundách a začnu se zvedat. Chytne mě za loket a silou mě strhne zpátky. " Au, co děláš?"

" Pokud si dobře pamatuju, tak nemáš klíče," připomene mi klidně.

" To není tvůj problém. Uhni," odbydu ho.

" Nenechám tě sedět na schodech, když máš kotník v hajzlu a ještě vypadáš, jak kdybys vylezla z ringu."

" Taktnost ti fakt nechybí," zapitvořím se.

" Zavezu tě do špitálu," vyrukuje z další bláznivinou.

Na moment na něj zůstanu civět. Proč se najednou tak stará? Že by ho tížilo špatný svědomí? Ts, o tom silně pochybuju. Tak co tím teda sleduje?

Vezme mě zase do náruče. Okamžitě sebou škubnu.

" Nikam nepůjdu! Pusť mě, nešahej na mě!"

" Nebuď jak malá. Já ti chci pomoct," přemlouvá mě konejšivě.

" Pusť mě!" vřísknu rozčíleně.

" Seš si jistá?" přeptá se s úsměvem.

" Jo!"

" No tak dobře teda," pokrčí rameny. Povolí sevření a postaví mě na nohy. Samozřejmě že se na nich kvůli zraněném kotníku neudržím, s bolestným výkřikem se skácím na gauč. Vrhnu po něm nevraživý pohled. Tváří se jak největší svatoušek.

V náhlém pohnutí mysli se napřáhnu k facce. Je však rychlejší a včas uhne na stranu, takže mi ruka naprázdno proletí vzduchem. Dorazí mě, když se provokativně rozchechtá.

" Jsi normální? Vždyť bys mi urazila hlavu."

" Přesně to jsem měla v úmyslu!"

" Nebo by sis k tomu nosu a noze spíš mohla připsat ještě zlomený zápěstí. Neblbni, prosím tě, bude to vypadat, jak kdybych tě tu týral," utahuje si ze mě.

" Co jsem ti udělala, že seš na mě takovej?" vzdychnu zkrouhle.

" Jakej takovej?"

" Seš fakt tak debilní, nebo to jenom hraješ? Ah, au." Chytím se za nos, protože mě v něm cosi nepříjemně píchlo. Tomovy ruce ke mně okamžitě vystřelí a drapnou mě za ty moje.

" Nedrbej si do toho, nebo ti znovu poteče... No jasně, co jsem říkal? Ježišikriste, fuj," zabrblá a oklepe se.

Cítím, že mi doopravdy znovu teče krev. Nedbám na jeho rady a výhružky a nos si držím. Přinese mi krabici s papírovými kapesníčky a snad dvacet mi jich hned vnutí. Přiložím si je k nozdrám a zakloním hlavu dozadu. Svět se se mnou zatočí.

" Ah, oh, au. Ježiši."

" Vidím, že popis ti vážně jde," ušklíbá se.

" Drž hubu. Nebejt tebe, tak jsem celá. Můžeš mi říct, čemu se zase směješ?"

" No, to je tak směšný, když si uvědomím, že seš první holka, která se za mnou rozběhla a rozbila se na schodech."

" Já se budu smát ještě víc, až tě srazí kamión s přívěsem."

" Dobře, dobře. Tak se hned nerozčiluj. Pojď, odvezu tě do tý nemocnice," pobídne mě znovu a tentokrát mi nabídne první ruku. Usoudím, že doktora vážně potřebuju a ignorujíc jeho ruku se sama zvednu. " To si myslíš, že jsem prašivej nebo co, že se mě nedotkneš?" namíchne se nanovo.

" Ty se divíš, že na tebe nechci šahat? Přinášíš neštěstí. Hele, kdybych padala, tak-"

" Zařvu: pozor, padá strom!"

Hajzl!

V příštím díle:

  • " Dostaneš kopanec typu Superman a poletíš."
  • " Zavři klapačku a poslouchej mě."
  • " Tak už mi tu facku vrať, dělej!"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 22:08 | React

Páni oni dva do sebe opravdu jenom pořád rýpají...:-D ačkoli je chudinka Mandy zraněná, tak já normálně se tomu musím smát, jak Tom působí arogantně...:-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement