Bestiář 4.

6. november 2011 at 17:03 | Eve* |  Bestiář

OVĚNČENÁ aspoň tuctem tašek výjdu z Tesca a vydám se na zastávku. Příjdu akorát včas, autobus právě přichrochtá a vyplivne ze svých útrob pár znuděných teenagerů a uštvaných lidí. Koupím si jízdenku a zaberu si dvojsedačku někde vprostřed. Je mi příšerné horko, nejradši bych se vyslíkla do spodního prádla a na ostatní se vykašlala, ale moje vychování mi to nedovolí. Skoro půl hodiny se tím pádem potím doslova jak prase a jakmile si ke mně přisedne jakási starší korpulentní dáma, kvůli jejímu parfému lapám taky po dechu. Celou cestu autobusem a pak i domů si v duchu opakuju jednu jedinou prosbu: já chci svoje auto. Zjišťuju, že jsem bez něj docela nahraná. Od té doby, co si vozím zadek ve Volvu jsem strašně zpohodlněla.


Dojdu před dům, kde si z kabelky vytáhnu klíče. Mimoděk se koutkem oka taky podívám, jestli je Tom doma. Je. Jeho naleštěný Cadillac je zaparkovaný asi pět metrů ode mě a jako by se mi vysmíval. Stejně jako jeho povedený majitel.

Po tom, co jsem našla lístek s omluvou, jsem asi dva dny trucovala a opakovala si, že s někým tak namachrovaným, se zahazovat nebudu. Ale třetí den jsem se vzbudila s dobrou náladou a řekla si, že když se mi omluvil, byť ne ústně, nemám důvod na něj vymýšlet žádná woodoo a podobné praktiky.

Jenomže když jsme se potom potkali na schodech, ani se neobtěžoval zvednout hlavu od země, natož tak něco říct nebo snad dokonce pozdravit. Rozhodla jsem se teda přistoupit na jeho pravidla a ignorovat ho stejně, jak to dělá on mně.

Už mám svazek v ruce, když v tom ale kolem projede jakási dodávka a dlouze zatroubí. Leknu se, klíče mi vyklouznou a odletí kus ode mě. Cinknou o nějaký kov a pak.... zapadnou do kanálu!

" No to si ze mě děláš prdel!" vyděsím se a dupnu si. To snad není pravda!

Švihnu s nákupem o zem, kleknu si k deklu od kanálu a malou škvírkou se podívám, jestli se na něm náhodou klíče nezasekly.

Nezasekly. Štěstí si dneska sedlo asi na někoho jinýho. Sletěly přímo do těch splašků.

Co teď? Mobil mám vybitej a náhradní klíče leží ve stole v ložnici. Kromě Toma v baráku nikoho neznám a na něj rozhodně zvonit nehodlám. Co bych mu asi tak vykládala? Že jsem se lekla projíždějícího auta a klíče mi kvůli tomu spadly do kanálu? Aha, tak to teda v žádném případě. Jako bych ho viděla stát před sebou i s tím jeho do nebe sahasajícím egem. Co dokázal, pomineme-li brknání na kytaru? Co mu dává právo se tak povyšovat?

Složím se na schodech před vchodem a schovám si hlavu do dlaní. Proč já?

Na druhou stranu, proč ne, že? Na někoho to padnout musí, náhoda je blbec.

Sedím tam přes čtyřicet minut a pak se věci pohnou do další fáze. Z domu totiž výjde hlavní aktér mých myšlenek. Protože jsem otočená zády, nejdřív ho nespozoruju. Využije toho, sehne se mi k uchu a svůdně mi pošeptá:

" Zazvonit jsi klidně mohla, já bych tě tu samotnou nenechal."

S trhnutím se otočím. Stojí přímo za mnou a tváří se potěšeně. Jasně, má radost z mojí reakce.

Musím pořádně zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí, on snad i po dvacítce ještě pořád roste. Sjedu ho pohledem. Má na sobě tmavě modré vyšisované rifle, bílé tričko a na něm černobílou károvanou košili. Sakra, jak je možný, že mu to tak děsně sluší i když jde jenom vyhodit odpadky? Kde je spravedlnost?

" Pokračuj v cestě a drž hubu, nemám náladu," řeknu na půl pusy a snažím se nedát najevo, jak moc jsem překvapená. On se mnou zase mluví?

" Ale, to není možný."

" Co jako?" Nevím, jestli nevěří tomu, že nemám náladu obecně, anebo na něj. No, ono to vlastně výjde nastejno...

" Na mě musí mít náladu každej." Zase ten jeho namachrovanej pohled. Kretén, co si o sobě myslí? " Jenom to vyhodím a hned příjdu," mele.

" Běž si, kam chceš." Proč se s ním vybavuju, když je tak sebestředný? Nenávidím takové lidi, nikdy jsem se s nimi ani nepozdravila, tak proč na něj jsem už vyplýtvala tolik slov, které se daly využít jinak a rozhodně líp?

Doopravdy jde jen k popelnicím, za půl minuty je zpátky. Postaví se přede mě a napřáhne ke mně ruku. Užuž ho za ni chci chytit a nechat se vytáhnout na nohy, ale všimnu si, že mi podal levačku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nebyl pravák. Takhle mi jen strčil pod nos svoje luxusní bílé hodinky, které má na zápěstí. Už je to tady, zase se mi vysmívá a povyšuje se. Nejradši bych mu na ně plivla.

" No tak, co je?" optá se, když se nemám k pohybu. Vzpomenu si na to, jak mi Bill říkal, že nesnáší, když není po jeho a schválně se zvednu sama. Nechá ruku klesnout a ješitnost v jeho obličeji se vystřídá se šklebem. Jo, přesně to jsem chtěla.

" Co se mračíš?" zeptám se, jako bych tu změnu nepostřehla.

" Co tu tak dlouho dřepíš?" oplatí mi a malinko přivře oči.

" Dlouho?"

" Viděl jsem tě," pohodí hlavou kamsi ke svým oknům.

" Sleduješ mě?" Tentokrát jsem to já, kdo přivírá oči. Myslím to ale úplně jinak, než on. Mlčky zavrtí hlavou. Ou. Teď řekne něco v tom smyslu, že nevidí důvod sledovat obyčejnou sousedku, když může mít jakoukoliv holku, na kterou si ukáže, a bude vymalováno.

" Nemáš klíče, co?" překvapí mě otázkou. Sakra, snad neviděl, jak mi zapadly?!

Mlčím.

" Můžeš jít ke mně, jestli chceš," nabídne se s úsměvem.

Nechápavě zvednu obočí, další vtip?

Rozesměje se. " Bože, ty se ksichtíš..."

" Moje ksichty ti můžou bejt ukradený," odseknu.

" Však taky že jsou," utře mě a v tu chvíli si připadám jak debil. Jak kdybych polívku jedla rukama a čaj si míchala hajzl-štětkou. " Nedělej uraženou a pojď, bude chcát," pobídne mě a otevře klíčem. Zvednu pohled k obloze, nevidím jediný mráček. Co to..? Zaslechnu, jak se u dveří potichu chechtá. Už zase. Už, zase, už zase!

" Jdi se bodnout," poradím mu a založím si ruce na prsou.

" Co ti je zas?" Vsadila bych se, že přitom protočil oči. Hlavně se nenechat vyprovokovat, hlavně se nenechat vyprovokovat. No jo, jenomže co mám dělat, když už vyprovokovaná dávno jsem?

" Buď zticha."

" Co-"

" Všechna slova jsi už vyplýtval na pitomostech," utnu ho. Probodne mě pohledem. Se postav třeba na rasty, blbečku.

" Pojď!" přikáže mi a rozevře dveře dokořán, abych mohla projít.

Zůstanu na něj hledět jak praštěná pytlem. Co si to dovoluje? Já nejsem žádná pipka, která si z něj sedne na zadek! Počkat... proč bere moje tašky? A hlavně, kam s nimi jde?

" Nech to bejt!" zakřičím za ním a jen tak tak stihnu proletět dveřmi, které za sebou nechal záměrně nezajištěné.

V příštím díle:
  • " Je ti špatně?"
  • " Myslíš si, že nevím, proč jsi vzala zrovna tenhle byt?"
  • " Seš fakt tak debilní nebo to jenom hraješ?"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 22:00 | React

Jejda, každý díl je opravdu jenom lepší a lepší...:-):-D Mandy je opravdu taková rázná, že ona se prostě snaží, aby působila nepřístupně... ale...?:-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement