Bestiář 3.

6. november 2011 at 17:01 | Eve* |  Bestiář

MOŽNÁ... že jsem si nevybrala tu nejlepší čtvrť, uvažuju v duchu, když se k večeru vracím autobusem ze servisu zpátky domů. Je mi vedro, potím se jak vrata od chlíva, autobus je přeplněnej a zasmraděnej potem a voňavkami ostatních cestujících, kde kdo do mě strká a dupe mi na nohy. Ještě tak pět minut a budu mít na nohách místu prstů placky. Ach bože, to jsem dopadla.


Do servisu jsem se doploužila za děsně dlouho. Nechtěla jsem ke všem těm starostem sbírat po silnici ještě nějaké součástky, tak jsem jela radši pomalu. Nejbližší autoservis byl od našeho domu vzdálený asi pět kilometrů. Po vyřízení všech papírů si Volvo odvezli do dílny a já musela další třičtvrtě hodinu čekat na dokumenty.

" Kdy to bude hotové?" zajímala jsem se u mechanika, který si vzal moje auto do parády. Obešel ho kolem dokola a nakonec pokrčil rameny. No super.

" Vypadá to dost zbědovale. S čím jste se srazila, s kombajnem?" Skoro.

" Soused neumí parkovat," neodpustila jsem si tak aspoň jedovatou poznámku. Vím, že pomlouvat za zády se nemá, že je to znak slabošství, ale Kaulitz mě naštval tak, že kdyby nemusel mechanik odejít, povyprávím mu celou naši roztržku.

Konečně se na zastávce vykutálím z autobusu a nadechnu se čerstvého... no, dobře, tak ne. Kdyby se čerstvost zdejšího ovzduší hodnotila na stupnici od jedné do desítky, přičemž jednička by byla nejlepší a desítky nejhorší, dala bych známku jedenáct. Fuj. Ke všemu jsem div ne na druhé straně města, vystoupila jsem zbytečně brzy. Krucinál. Číslo na berlínský taxík samozřejmě neznám, jízdní řády jsem nikdy neuměla číst, takže mi nezbývá nic jiného, než se vydat na špacír durch die Stadt. Oblečení se mi lepí na zpocené tělo, nedivila bych se, kdybych měla na zádech mokrý flek, chodidla v kozačkách mě šíleně bolí. Stáhnu si alespoň vlasy do culíku.

Zbývá mi posledních pár set metrů, když na silnici vedle mě začne přibržďovat nablýskané stříbrné BMW. Koutkem oka se podívám na řidiče a k mému překvapení tam sedí Tomova (zatím) lepší polovička.

" Ahoj, kam kráčíš?" zavolá na mě a sjede k chodníku.

" Domů," ucedím a založím si ruce na prsou. Všimne si, že nejsem naladěná na vtípky a přímo se zeptá, co je špatně. " Co je špatně? Tvůj brácha je špatnej, je to hotovej fatall error!" neudržím se.

" Tom?"

" Ne, Karel Gott asi!"

" No, tak to error je, to jo..."

" Já si, do prdele, nedělám srandu!"

" Však já taky ne, Karel je... no radši nic. Takže jste se s bráškou už seznámili," odvodí si s pousmáním. Ušklíbnu se. Mají naprosto stejné úsměvy. O smyslu pro humor nemluvě. Kdyby na sebe Bill nepatlal ty barvy a všelijaký pitomosti, jsou téměř totožní.

" Řekla bych, že až moc dobře," zkřivím obličej do neidentifikovatelné grimasy. Znám svoje ksichty, někdy se tvářím fakt příšerně. Teď je to určitě taky něco.

" Nasedni, svezu tě, ať nemusíš jít pěšky. Vypadáš... znaveně," zhodnotí mě Bill a nakloní se, aby mi otevřel dveře od místa spolujezdce.

Já ale zůstanu nehnutě stát. Další Kaulitz? Ne, děkuju. Kde je napsáno, že se nepovedl jenom jeden z bratrů? Co když jsou chybní oba dva? Jenomže Bill nevypadá na to, že by měl v hlavě nasráno jak Tom. Vlastně je mi docela sympatickej, mluví jakž takž normálně. No jo, ale něco jinýho je vypadat a chovat se...

Zřejmě mu dojde, jakým směrem se moje myšlenky ubírají, a rozchechtá se. " Neboj se, já nejsem jak Tom, já jsem spíš takovej ten hodnej trouba," řekne.

" Jo, jasně. Jak mi zaručíš, že nekecáš?"

Jestli jsem si myslela, že ho tím zaskočím, tak jsem se spletla. Spíš mě pěkně převeze, když se zeptá, jestli nechci sama řídit! Hledám na něj jak praštěná pytlem po hlavě. Nejenže jsou si podobní vzhledově, jak se zdá, pojí je ještě i to, že si oba neváží peněz a nic s nimi spojeného. Jistě, jak by mohli, když by se v prachách mohli koupat? Jeden z fleku strčí cizí osobě dva tisíce euro a druhý nepřímo nabízí svoje naleštěný fáro. Svět se nejspíš začal otáčet pozpátku, jinak si to, co se mi poslední dobou děje, vysvětlit nedokážu.

V jednu chvilku mě napadne ďábelská myšlenka, že bych Billovým BMWéčkem nabořila Tomův Cadillac a tak se mu pomstila, ale pak to zavrhnu. I když mě to šíleně láká, tahat do našich sporů Billa by bylo pod mou úroveň.

" Tak co?" vytrhne mě ze zamyšlení.

" Zkus nás někde nabořit," varuju ho a vydám se k autu.

" Pojedu, jak nejlíp dovedu," slíbí se smíchem.

Připásám se a usadím do pohodlných sedaček. Celý interiér má béžové čalounění a palubovka je vybavená dvěmi rádii s tuctem dalších zbytečností. Sakra, ti si žijou.

" Takže, pověz mi, co jste si s bráškou provedli," pobídne mě Bill, když se rozjedeme.

Kašlu na servítky. " Tvůj bratr je namyšlenej kretén."

Billa moje upřímnost pobaví. " Nikdy není dokonalej, každej máme svý mouchy," řekne.

" To nepopírám, ale on se nejspíš fakt nepovedl," stojím si za svým.

" Podle čeho soudíš?" zvážní najednou.

" Naboural mi auto a jediný, co mi na to řekl, bylo, že ho zlobí brzdové destičky. Chápeš to? Žádná omluva, nic. Celou dobu byl arogantní a nepříjemnej, choval se jak idiot, i když jsem mu nic neudělala. Chtěl mi auto odvést do opravny, ale já mu to nedovolila. Naštval se, dal mi dva tisíce a prej ať si příjdu, kdyby to bylo málo. Blbeček," ulevím si, když skončím.

" Pořád nevidím ten prolém," natočí se ke mně Bill.

" Právě jsem ti ho řekla!"

Aniž by se na mě podíval, zakroutí hlavou. " Můžeš být ráda, že ti chtěl pomoct. Asi jsi ho urazila, kdyžs to odmítla a proto se choval tak, jak se choval. Tom je hodně... no, impulzivní, když to zaobalím. Vlastně se divím, že tě neposlal do prdele a ještě ti dal na opravu, když to mohla vyřídit pojišťovna," zapřemýšlí se.

" Neměla jsem mu koneckonců za ten rozmlácenej nárazník ještě poděkovat? 'Jé, Tom Kaulitz mi naboural auto! To je super, škoda jen, že nenaboural i mě!' Takhle nějak?" zapitvořím se. Billa narážka na sex hned rozesměje. Už minimálně potřetí na něj čumím jak magor a pomalu si tak začínám i připadat.

Dojedeme před můj panelák a Bill vypne motor. Chci hned vystoupit, ale on mi položí ruku na rameno. Nechápavě se na něj kouknu.

" Co?"

" Promluvím s ním," nabídne se.

" Není třeba."

" Tom není špatnej, je jinak fajn. Akorát si užívá života a nesnáší, když není po jeho. Jestli ti to pomůže, když sešrotoval auto mně, vrátil mi klíčky a pokrčil rameny s tím, že posloužilo."

Neudržím se a vybuchnu smíchy. Když se zase uklidním, vystoupím a nahnu se otevřeným okýnkem dovnitř, abych se s ním rozloučila.

" Dík za odvoz. Měj se."

" To nestojí za řeč. Rád jsem si s tebou pokecal. Hele, a to... jak ty se vlastně jmenuješ?"

Uvědomím si, že i když jsme spolu už párkrát prohodili pár slov, oficiálně jsme se nepředstavili. Já jeho jméno sice znám, ale on to moje ne. " Mandy."

" Já jsem Bill."

" Jo, já vím," usměju se. Úsměv mi opětuje a znovu nastartuje.

" Tak zatím, Mandy," mávne mi, než odjede.

Odemknu si vchodové dveře, vystoupám schody do svého patra a když příjdu k bytu, spatřím na rohožce ležet přeložený kus papíru. Sehnu se pro něj.

Omlouvám se za to odpoledne. T.

Tak teď už nerozumím absolutně ničemu.

V příštím díle:

  • " No to si ze mě děláš prdel!"
  • " Buď zticha."
  • " Co se mračíš?"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 21:54 | React

Hej! To bylo naprosto dobré, jak se Bill snažil nějak poupravit její názor na Toma...:-) No začíná to zajímavě!!!! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement