Bestiář 2.

6. november 2011 at 17:00 | Eve* |  Bestiář

OD incidentu na chodbě ho nepotkám. Uběhne deset dní, ve kterých se mi podaří jakž takž dokončit stěhování těch nejnutnějších věcí.

O Tomovi není vidu ani slechu, nekonají se žádné večírky, nikdo nikoho nevyhazuje z bytu a nikdo po sobě neřve. Pokoušela jsem se vyšťourat, kam se tak najednou poděl, ale naši ostatní sousedi jsou prudce "informovaní". I od hluchoněmích bych se toho dozvěděla víc. Usoudím, že asi odjel někam s kapelou a dál se v tom nepitvám. Něco mi ale říká, že naše další setkání bude podobného rázu jako to první. Je mi jasné, že Tom rozhodně nebude žádný výkvět slušnosti a vychovanosti. Chvilkami z něj jde jako by i strach, jenomže ta jeho andělská tvářička jeho záporné vlastnosti dokonale maskuje.


Mám hodně práce, takže se stěhuju pomalejc, než bych chtěla. Vybavanej mám teprve obývák a kuchyň, ložnice s pracovnou je na tom hůř. Včera jsem si v Ikei vybrala novou postel, usoudila jsem, že když už mám začínat odznova, tak pořádně. Ze svýho starýho pokoje doma jsem se rozhodla jenom skříň a počítačovej stůl.

Seberu poslední papíry ze stolu a odmítnu Moničino pozvání přidat se k ostatním v baru. Omluvím se, že určitě někdy jindy, že ke mně má přijít IT technik kvůli přípojce k Internetu a vyběhnu z kanceláře. Páteční odpoledne je samozřejmě jako stvořené pro zácpy, takže do bytu dorazím se třičtvrtě hodinovým zpožděním.

Vousáč s ošuntělou kabelou přes rameno na mě už čeká a netrpělivě si podupává nohou. Příjemnej je už od pohledu.

" Slečno, pokud si dobře pamatuju, tak se řeklo..." spustí na mě pedantsky, ale já mu skočím do řeči.

" Pardon, pardon, ve městě byla zácpa. Zkoušela jsem to objet, ale spíš jsem si uškodila, nemohla jsem se vymotat. Pátek je strašnej," omlouvám se a zvu ho dál. " Promiňte ten svinčík, ale stěhuju se." Ajťák pokýve hlavou a zeptá se, kde mám počítač. Zavedu ho do obýváku k notebooku.

Za hodinu a půl se s ním loučím a mezi dveřma mu strkám peníze. Když vypadne, obleču si bundu a rozhodnu se sjet do obchodu pro něco k jídlu.

Venku se ale moje plány razantně změní. Do očí mě uhodí pohled na totálně rozmlácený zadní nárazník na mém Volvu. Zatočí se mi z toho hlava. Proboha, moje nové Volvo!, zhrozím se. Kterej...?! Nenapadá mě žádné slušné slovo, kterým bych mohla vyjádřit svůj vztek. Vytočeně trhnu hlavou a málem se o mě pokoušejí mrákoty nanovo.

" To je tvoje?" zeptá se Tom jako by nic a kývne bradou k autu.

Nejsem schopná slova, jeho suverénní tón mě odrovnává. Ježiši, viděli jsme se jenom dvakrát v životě a on už mi stihnul zahrát divadýlko na chodbě a teď dokonce i sešrotovat káru. Tohle přece nemůže být možné.

Cítím, jak mnou projede vztek a usadí se mi v žaludku. Podívám se na nárazník a přestávám cítit prsty, jak je pevně zatínám do pěstí.

" Promiň, mělas někam namířeno?" ozve se zas. S vražedným výrazem se na něj otočím. To ho očividně pobaví, protože se pousměje a sám si odpoví: " Asi jo, co? Sorry, fakt jsem nechtěl. Zlobí mě brzdy, budu si muset dát vyměnit brzdový destičky."

Co to blábolí? Je normální? Jaký destičky? Přimhouřím oči do úzkých štěrbinek a odolávám nutkání mu vrazit takovou, aby si k těm svým brzdovým destičkám nedal seřídit i ten svůj roztomilej ksicht. Asi shledá, že mě nenamíchnul dostatečně podle svých představ, protože se pokusí o vtípek.

" Neboj, zaplatím ti opravu." Podívám se na něj pohledem ještě horším, než před tím. " A nebo nechceš?" zvedne černé obočí.

" Zaplatit opravu?!" dokopu se konečně k řeči. Podívá se na mě, jak kdybych byla přinejmenším malomocná.

" Peněz mám víc, než dost," mávne lhostejně rukou a určitě si myslí, kdoví jak není velkorysej. Jasně, ty kreténe, seš hotovej prezident Armády spásy!

Obejde Volvo kolem dokola a nasadí všemu korunu, když řekne, že se přes kapsu ani moc neplácne. Zalapu po dechu jak ryba na suchu a nakráčím k němu blíž. Zapíchnu mu ukazovák do zelené flanelky a na moment ucítím něco jako ránu proudem. Všimne se toho, protože se provokativně usměje: " Ale, ale..."

" Hele, ty... hvězdo," spustím kysele. " Sice mi není jasný, jak to děláš, ale kdykoliv o tobě slyším a nebo tě vidím, je to něco vyjímečnýho."

" Já jsem přece celej vyjímečnej," odvětí frajersky.

" Nabourals mi auto, uvědomuješ si to vůbec?" zeptám se, ohromená jeho sebevědomím sahajícím výš než do oblak. " Co se řehtáš?!" prsknu vytočeně, když si všimnu, že je mu moje rozčilování směšné. Vidím z něj rudě. Zamávat mi před očima červenou vlaječkou, naberu ji jak býk. Dlaně mě svrbí, ale on si tu klidně postává, dělá si ze mě srandu a ještě uráží moje auto. Kde to vlastně jsem? Nejsem si tak docela jistá. Namyšlenec jeden. Vybavím si brunetu, se kterou se onehdy na chodbě hádal a zalituju toho, že mu jednu nenatáhla. To já být na jejím místě, má z každé strany aspoň dvě.

" Odvezu ti auto do servisu a všecko potřebný sám zařídím," nabídne pak smířlivě.

" To tak," utnu ho okamžitě. Nesvěřila bych svoje auto ani vlastní matce, natož tak jemu. Ještě by mi ho po cestě mohl shodil někam do škarpy, pch, celá žhavá. Co já vím, co je to zač. Vyšinutě vypadá dost.

" Budu řídit, jo?" angažuje se dál, jako bych nic neřekla. Bez dovolení si otevře dveře od řidiče a užuž se cpe za volant.

" Co to děláš? Hned odtamtud vypadni, slyšíš?" vykřiknu, když se vzpamatuju.

" Proč? Co je zas?" zeptá se a vypadá doopravdy nechápavě. Napadne mě, jestli si na idiota jenom hraje, a nebo je jím doopravdy. Vždyť na první pohled působí v celku inteligentně! Jak je možné, že někoho tak dementního miluje půlka pubertální generace světa? To už se všichni fakt zbláznili? Tak brzo? " Tak co bude? Nemám na tebe celej den," přeruší tok mých myšlenek otráveně.

" Vystup," procedím skrz zuby. Moje trpělivost zdárně došla do cíle.

" Co?"

" Vypadni!" zopakuju mu rázněji, abych měla jistotu, že to opravdu pochopil. Chvíli se na mě dívá a potom mi milostivě vyhoví. Vytáhne si z kapsy u riflí peněženku, která jen tak tak drží zavřená, vezme mě za zápěstí a netaktně mi vtiskne do dlaně čtyři pět set eurové bankovky! Proboha! Už jen při pomyšlení na tu ohromnou částku, se mi zatmí před očima. Ne, on prostě nemůže být normální. Který člověk u sebe nosí v hotovosti tolik peněz? Tom do peněženky ani nemrknul, když je vytahoval. Představím si, jak asi může vypadat interiér jeho bytu... Zlaté kliky? To, do prdele, minimálně.

" Přijď, kdyby to bylo málo. Kde mě najdeš, víš," odbyde mě s úšklebkem.

Stojím na místě jak přimražená, nejsem schopná slova. Projde kolem mě ke svému Cadillacu a nemůže nenastoupit bez toho, aniž by si neodpustil poznámku. O tom, že to bude nějaká perla jsem přesvědčená.

" Nemám rád drobný, tak ať se mi jich nevrátí moc."

" Co si o sobě myslíš, ty namyšlenej..." V poslední chvilce se zarazím. Chci ho urazit, chci mu roztrhat ty jeho zavšivený prachy a hodit mu je na palici, ale jaksi nemůžu.

" Ty namyšlenej co?" zeptá se zvědavě.

" Seš namyšlenej hajzl," doplním svou původní myšlenku, ale jakmile mi dojde, že jsem to dopravdy vyslovila, ztuhnu. Tom nevypadá, že by se to nějak dotklo. Spíš naopak. Věnuje mi líbezný úsměv.

" To bez pochyby jsem," připustí. " ale holky po celým světě mě milujou i tak. Viď?"

Tak to už je přespříliš, pomyslím si. S jasným úmyslem udělám krok k tomu jeho tanku - vlepit mu facku, že mu hlava poskočí. Co je mi po tom, že je známej? Ať si tu svou slávu strčí do prdele.

Pálí mu to rychle. Pozná, co mám v plánu a tak dupne na plyn. Motor zařve, pneumatiky se roztočí a za okamžik je to jediné, co po něm zůstane, jen oblak šedého smradlavého dýmu.


V příštím díle:

  • " Vypadá to dost zbědovale. S čím jste se srazila, s kombajnem?"
  • " Já si nedělám srandu!"
  • " Můžeš být ráda, že ti chtěl pomoct..."
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 21:50 | React

No páni!!!!!!  On je opravdu takový hodně nevyzpytatelný...:-) Asi bych reagovala stejně jako Mandy..:-D jdu honem na další!:-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement