Bestiář 15.

11. november 2011 at 15:11 | Eve* |  Bestiář


ODTRHNU se od velkého okna, kterým jsem se dívala do korun stromů. Svleču si trenčkot a posadím se na jednu z několika židlí u stolu. Zadívám se před sebe a potom mě napadne, že bych nejspíš měla vyhodit žvýkačku. Najdu v kabelce balíček s papírovými kapesníky, jeden si vytáhnu a žvýkačku do něj zabalím. Kapesník pak zasunu do boční kapsy kabelky a pohodlně se usadím.


Potom konečně vejde. V levé ruce drží hrnek s kafem, ve pravé nese nějakou černou složku, diář a mobil.

" Dobrý den. Omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho čekat," přivítá mě a bokem šťouchne do dveří, aby se zavřely.

" To je v pořádku."

Obejde stůl a zastaví se u židle vedle té mojí. " Nabídli vám kávu, čaj?" zeptá se.

" Ano, ano, mám vodu," přikývnu a ukážu na sklenku přede mnou. Položí všecky věci na stůl a napřáhne ke mně ruku.

" Děkuju vám, že jste přišla."

" Díky, že jste mě pozvala," opáčím a potřesu si s ní.

" Takže ještě tohle..." vypne si mobil " tak. A teď už snad budeme mít klid. Vezmu to stručně. Víme o vás už delší dobu, vaše CV je vynikající."

Potěšeně pokývám bradou: " Děkuji."

" Kontaktovali jsme vás, proto že hledáme pro jednu nadnárodní korporaci člověka do pozice Head of marketing central an Eastern Europe... A vzhledem k vašemu jazykovému vybavení," nasadí si brýle. " a vzhledem k vaší orientaci na poli mezinárodního marketingu... Jen tak pro jistotu," podívá se do jakéhosi papíru. " zda-li jsou naše informace správné," doplní s nádechem. " Angličtina, španělština, ruština... a čínština?" zvedne ke mně zvědavě pohled.

" Ano," přikývnu okamžitě. " studovala jsem synologii."

" Výborně," usměje se. " Tedy, vzhledem k tomu, co jsem již řekla, si myslíme, že jste vhodnou kandidátkou," řekne potom.

Roztáhnu pusu do úsměvu.

" Ale než přejdu k detailům jako je náplň práce a plat, musím vás upozornit, že tato pozice předpokládá, že budete trávit týden v měsíci v Londýně a zbývající část budete cestovat po evropských a v budoucnu i asijských teritoriích. Čili zde není žádný prostor pro-"

" Pro soukromý život," skočím jí do toho uvědoměle.

" A nejenom to," sklopí pohled k papírům. " smlouva, který vybraný kandidát podepíše, ho bude zavazovat, že po uplynutí zkušební lhůty neopustí společnost po dobu pěti let. Abych si byla jistá, že si opravdu rozumíme, musím vám položit jednu osobní otázku." Neodpovím, a tak pokračuje. " Jste velice mladá, je vám dvacet jedna let. Jste svobodná, bezdětná. Za pět let vám bude dvacet šest..."

" Já vám úplně rozumím," ujistím ji. " Těhotná nejsem, děti nemám. Zatím... tedy spíš, abych byla přesná, děti z osobních důvodů neplánuju vůbec, rodinu v tuto chvíli také ne. Tak já si myslím, že můžeme plynule přejít k náplni práce. K platu, dalším podrobnostem," pobídnu ji, protože mi tohle téma není ani trochu příjemné.

" Výborně."

Pohovor dál jede jak po másle, skoro se až divím, že jsem se dostala za tak krátkou dobu tak daleko. Přece jenom čtyři týdny jsou jako čtyři dny, když vezmeme v potaz, o čem se tu bavíme. Ale zdá se, že jsem to dokázala, splnila jsem si sen, ta mezinárodní práce je moje. Aspoň něco mi vyšlo. Ve svojí staré práci jsem podala výpověď hned ten den, co mi Fuchsová zavolala. Nejspíš bych to udělala, i kdybych tenhle flek nezískala. Musím teď zkrátka z Berlína pryč. Ne na trvalo, nechci mít pocit, že od toho, co se mi přihodilo utíkám, ale prostě tak.

Od našeho posledního rozhovoru jsem se s ním potkala jen jednou na chodbě na schodech, když jsem se vracela z práce. Řekla bych, že se dokonale ignorujeme. Možná je to tak lepší. Mandy jsem už neviděla a myslím, že je to dobře. K čemu přisypávat sůl do otevřených ran?


Vpadnu do kavárny a rozhlédnu se po osazenstvu stolů. Teresa mě zaregistruje dřív a udělá přesně to, co ze srdce nesnáším - zvedne ruku a upozorní na sebe mohutným zamáváním. Většina hostů se na mě otočí a prolustruje mě pohledem. Potichu zaskřípu zuby a vydám se ke stolu za Teresou.

" Idiote, víš, že to nenávidím," zavrčím namísto pozdravu a rozepnu si kabát.

" Jinak by sis mě nevšimla," brání se Terka a jen co to dořekne, nahne se ke mně přes stůl: " Tak co? Doufám, žes to neudělala!"

Než ji svou odpovědí stačím zklamat, objeví se u nás servírka. Objednám si dvojku červeného a počkám, než holka v bílé zástěrce zase odfrčí za pultík.

" Mám to," řeknu jenom. Teresa popotáhne obočí.

" Co přesně?"

" Tu práci přece," vysvětlím jí s úsměvem. Zůstane na mě zaskočeně civět.

" Tys tam fakt šla?" přeptá se pro jistotu, i když odpověď je jí jasná jak facka.

" Jo."

" Zbláznila ses?!" vykřikne šokovaně. Osazenstvo kavárny se na nás obrátí podruhé. Tentokrát si toho ale už nevšímám.

" Je to to nejlepší, co mě za poslední tři roky potkalo," odvětím přesvědčeně. " Kdybych to nepřijala, skončím kdo ví kde."

" Já ti řeknu, kde bys skončila," třískne rozčileně do stolu. Čekám, co z ní vypadne. " Tady bys skončila!" nepřekvapí mě. " S kamarádama a rodinou jako každej normální člověk! Pěkně doma a ne kdesi v prdeli po světě!"

Vzdychnu. " Je to můj sen, Teres."

" Já mám snů a ani jeden se mi nesplnil... Na jak dlouho ses tomu upsala?" zamračí se.

" Na pět let."

" Na pět let?!" zopakuje, jako by špatně slyšela.

" Jo," potvrdím.

" Víš, co se za pět let může všecko stát?" vyvalí na mě oči.

" Zestárnu?" trhnu ledabyle rameny.

" Jo. Ale taky klidně nějakej maskovanej vygumovanej kretén shodí bombu na město, kde akorát budeš, mě srazí po cestě z obchodu kamión, tvýho tátu znovu klepne pepka," vypočítává sarkasticky. " Ale to ho klepne i tak, až se to dozví. Ty vole, pět let. Ona se klidně vzdá těch nejlepších roků v životě a jenom kvůli práci," pleskne se nad mou "demencí" do čele.

" Taťka s mámou už to ví," převezu ji.

" Radostí určitě skákali tři metry vysoko, že?"

" Ach jo, Teres, neznechucuj mi to i ty. Myslela jsem, že ty mě pochopíš. Nechtěj, abych se naštvala a schválně zůstávala na cestách celej rok a domů jezdila jenom na Vánoce a to ještě jestli vůbec," poprosím ji a odmlčím se, protože přede mě servírka postaví moje víno. Poděkuju a vyhledám očima ty Teresiny. Zračí se v nich smutek, ale taky pochopení, za což jsem ráda.

" Pořád ho miluješ?" přepadne mě otázkou. Smutně se usměju.

" Sama víš, že nejde udělat takhle," lusknu jí před nosem " a být zase v pohodě jak před tím. Kéž by to šlo. Jo, miluju ho, moc ho miluju. Vlastně, svým způsobem možná víc, než Daniela," přiznám se zahanbeně.

" Děláš si srandu?" žasne Teresa.

" Právě že ne."

" Uvědomuješ si, co mi tu vykládáš?" zamrká. " Váš vztah s Danem byl jedinečný, nenapodobitelný a všichni, co jsme vás znali, jsme vám ho záviděli. Mandy, ty moc dobře víš, že Tom se Danielovi absolutně nemůže nikdy vyrovnat. V ničem," schválně dá důraz na poslední část.

" Máš pravdu, to nemůže," připustím.

" Tak vidíš."

" Daniel byl prostě úžasnej," usměju se při vzpomínce na zesnulého snoubence. " Chtěl si mě vzít, i když věděl, že to dítě nebylo jeho. Vím, že to věděl, poznala jsem to na něm, ale i přesto nás oba miloval. Dan byl nejlepší člověk, kterého jsem kdy znala, ale Tom..."

" Je hajzl," doplní mě Teresa opovržlivě.

" Jo, to je, ale-"

" A zasloužil by pár pořádných přes držku," skočí mi do řeči znovu. Nahnu se a plácnu ji přes rameno.

" Necháš mě to domluvit, nebo si to přešteš v mých myšlenkách, paní vševědoucí?" zaironizuju si.
" Omlouvám se, ale mé čtení myšlenek dneska nefunguje. Pokračuj."

" Děkuju. Chci říct, že Dana jsem milovala, ale Toma zbožňuju víc, než cokoliv. I když mě zranil a nechal. Nemám mu to za zlé. Do lásky nevstoupíš, do lásky spadneš. Spadli jsme do ní, ale každej trochu jinak, no."

" Už jsem viděla hodně zamilovaných lidí, ale tohle je..." nemůže najít pravá slova.

" Odporný, spalující, hnisající?" pomůžu jí.

" Přesně."

Pokrčím rameny.

" Ach jo, Mandy, zasloužíš si víc, než je on," položí svou ruku na tu moji.

" Já vím," zamumlám do vína.

" Třeba si někoho najdeš na těch svých pracovních cestách, co budeš mít," zavtipkuje.

" To pochybuju," odfrknu s úsměvem.

" Víš, je dobře, že se i tak pořád směješ," změní téma.

" Slyšelas už někdy o přetvařování? Uvnitř pláčeš a na povrchu se usmíváš. Je to dobrý, když seš na veřejnosti. Zkus to taky někdy," mrknu na ni.

" Jsi blázen," rozesměje se.

" No jo, jasně. Musím už jít. Přijede ke mně máma, už dva měsíce mě otravuje s tím, že se chce podívat, jak bydlím," obrátím oči v sloup.

" Máš pěknej byt," pochválí mi Teresa.

" Já to vím, ale řekni to jí. Nechala jsem jí klíče pod rohožkou, takže se mi tam touhle dobou už určitě dávno přehrabuje a dělá pořádky v šuplíkách. Pojď, nebo ji budu muset zabít."

" Pamatuj, jednu hlavu usekneš, druhá naroste," filozofuje.

" Mojí matce by nenarostla jedna, ale rovnou tři," ušklíbnu se. " Tak pohni, jsem tu autem, hodím tě," nabídnu se a vytáhnu si peněženku. Obleču si kabát a počkám, než totéž udělá i Teresa a jdeme ke kase zaplatit.

Odvezu ji domů, kde odmítnu pozvání na kafe a obrátím se zpátky k centru. Schválně jedu co nejpomaleji to jde, vůbec mě to do bytu netáhne. Je sice fakt, že pravděpodobnost, že bych se s Tomem potkala je menší, než kdybych se stala prezidentkou, ale i tak. Jedu sice tempem, že by mě v pohodě předběhl i hlemýžď, ale i přesto už za necelou půlhodinu vjíždím k nám do ulice.

Všimnu si, že mámin červený Volkswagen tu doopravdy stojí. Otráveně vydechnu a vecpu se na místo hned vedle. Natěšená, že si konečně budu moct zout ty obrovské podpatky, pro které jsem se rozhodla kvůli lepšímu prvnímu dojmu, přejdu na chodník a v momentě, kdy se chystám si klíčem otevřít, zaslechnu zvuk přijíždějícího motoru. Zaseknu se v půli pohybu. Můj pohled k sobě nepřiláká samotný černý Cadillac Escalade, jako spíš jeho posádka. Auto zaparkuje pět míst od mého Volva a vystoupí z něj nejdřív Tom a hned nato vždy dokonale upravená Mandy.

Ježišikriste, proletí mi okamžitě hlavou, to oblečení...

Hrkne ve mně jak ve starých hodinách. Ani jeden mě zatím naštěstí nezaregistroval. Bože, vypadá to, jako by... Oči mi automaticky sklouznou na jejich levačky.

Panebože. Cítím, jak blednu.

Stříbrné kroužky, který zdobí jejich prsteníčky ve mně vyvolají reakci podobnou zásahu proudem. Ještě dvě vteřiny se na ně dívám a pak rychle vtrhnu do domu. S bušícím srdcem přiletím domů, kde na mě už čeká máma.

" Mandy, no konečně!" zavolá na mě odkudsi z hlubin bytu.

Aniž bych mukla, proběhnu chodbou a zamknu se v ložnici. Třesoucíma se rukama vysypu obsah kabelky na postel a najdu v hromadě šminek, bordelu a dalších kravin mobil. Vykolejeně vyťukám Billovo číslo.

" Mandy, jsi tam?" zaklepe mi mamka na dveře.

" Potřebuju si nutně zavolat, mami, počkej chvíli," odbydu ji a polohlasně hermafroditnímu Kaulitzovi vyhrožuju, aby to raději zvedl, pokud je mu život milý.

" No?" ozve ve sluchátku konečně Billův hlas.

" Bille!"

" Mandy?"

" Bille!"

" Mandy, ahoj! Co je?" uchechtne se, protože mu rozhovor příjde vtipný. Mně by za normálních okolností přišel taky.

" On si ji vzal!" vykřiknu zděšeně a odhrnu záclonu, abych se na ty dva dole mohla podívat.

Na druhém konci se rozhostí ticho.

" Řekni mi, že to není pravda."

Tom akorát proplétá prsty s těmi Mandinými a sklání se k polibku. I když má na nohách deseticentimetrové jehly, je pořád o dobrých deset centimetrů menší, než on. Oba dva se usmívají a vypadají jako nejšťastnější pár na světě. Lesklé věcičky na jejich prostředníčcích mi bijí do očí až odtamtud.

" Jseš tam?!"

" Jo."

" Bille, že se s ní neoženil?!" zeptám se se slzami na krajíčku.

Zase ticho.

" Tak řekni už něco, kurva!" vyštěknu nervózně.

" Mandy, co se děje?" dožaduje se mamka zpoza dveří.

" Dej mi pokoj, mami. Bille, no tak. Jseš jeho brácha, musíš o tom něco vědět," vzlyknu.

" Mandy, uklidni se, neplač. Přijedu za tebou, tohle se nedá řešit po telefonu. Hned jsem tam," řekne.

" Ne! Řekni mi to teď hned! Vzal si ji, nebo ne? Prosím tě, Bille, já tě prosím," žadoním. Slyším, jak si povzdychne. Připravím se na nejhorší.

" Jo, vzal."

" Panebože," zašeptám neslyšně a hovor típnu.

Podlomí se kolena a cítím, jak klesám k zemi. Dopadnu na koberec a nepřítomně se zadívám do zdi. Mobil se mi rozvibruje v ruce, ale nemám sílu ani chuť se pohnout. Je mi jasné, kdo volá.

Oženil se, oženil se, oženil se, oženil...

Můj Tom dobrovolně vstoupil do manželství.

Takhle to nemělo dopadnout, takhle to napsané nebylo. Já přece nemůžu mít tak katastrofální osud.

Oženil se, oženil se, oženil...

" Mandy, je tu nějaký Bill. Prý je to naléhavé. Co se stalo?" zaslechnu vzdáleně mámin hlas.

" Jdi pryč, mami. Oba jděte do hajzlu."

Konec

 

1 person judged this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 23:18 | React

Tak tohle bylo opravdu hodně drsné....:-( To bych plakala taky...:-( no a málem jsem slzu uronila...:-( Tohle se nemělo stát... takhl to být nemělo...:-(
A normálně se musím svěřit, že ten začátek mi přišel jako ze soukromých pastí, jak dávali na NOVĚ, kde hrála Wilhelmová a Vaculík, neví jak se  ta epizoda jmenovala, ale snad byla jedna z prvních. Vetřelec? nevím, to bych kecala..:-) Tak ten rozhovor, jak se ucházela o to místo, tak mi připadal rozhodně stejný...:-);-) (nevadí mi to, jenom konstatuji):-)

2 Eve* Eve* | Web | 27. april 2012 at 23:19 | React

[1]: Jo, bylo to z toho. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement