Bestiář 14.

11. november 2011 at 15:09 | Eve* |  Bestiář

MUSÍM si v Tescu koupit něco na jídlo, pomyslím si, když se v pohodlí svého Volva a ne žádného přeplněného zasmrádlého autobusu vracím o pár hodin později ze servisu domů.

Vyhodím levý blinkr a sjedu ze silnice na parkoviště přiléhající k obchodu. Zaparkuju kousek od vchodu, ze zadního sedadla si vezmu kabelku, zamknu auto a zamířím ke košíkům. Nemíním se s tím nijak párat, prostě si vezmu, co doma už nemám a hotovo, kašlu na dlouhé nakupování. Jsem unavená jak pes a jediná věc, která mě v tuto chvíli interetuje, je moje postel. Tím spíš, když mě zítra zase čeká práce.


Naházím do košíku to nejnutnější - pečivo, dvě Mattonky, salámy, ovoce a zeleninu a nějaké ty sladkosti a zařadím se do téměř nikdy nekončící fronty na pokladnu.

Přemýšlím, ja si ukrátit čekání, a tak se rozhlídnu po lidech kolem mě. Přede mnou se jedna mladinká brunetka dohaduje se svým klukem, který je snad ještě mladší, než ona, o tom, jaká příchuť kondomů je nejlepší (samozřejmě banán), ve frontě vedle zas matka vyhrožuje svému malému synkovi, jestli nepřestane otravovat s tím Kinder vajíčkem, tak mu nekoupí ani jednu čokoládu, co si naházel do košíku, a za sebou slyším telefonovat chlápka v tmavě modrém saku. Jsou tu taky prodavači a doplňovači zboží, jejichž výrazy jsou tak nepřítomné, že si jednu chvíli myslím, jestli to náhodou nejsou nějací špatně naprogramovaní roboti.

Už jsem takřka na řadě, když si vzpomenu, že jsem zapomněla na zubní pastu a šampón. Polohlasně zakleju a neobratně se s košem vytočím nazpátek k uličkám se sortimentem. Chlap v saku se na mě laškovně usměje, zbytek lidí se na mě dívá stylem, jako by mě chtěli přinejmenším postavit ke zdi a zastřelit. Ti Berlíňani jsou opravdu příjemní, to se jim musí nechat.

Vjedu do oddělení kosmetiky a postavím se před regál s šampóny, kondicionéry, maskami na vlasy a ostatními kosmetickými přípravky a přeletím ho očima. Původně jsem plánovala prostě sebrat ten, co běžně používám a otočit to, ale když uvidím ten výběr, neodolám a i přes únavu si každý přípravek jako správná holka musím vzít do ruky a pořádně ho prozkoumat.

" Jo, byli jsme si sednout na kafi," ozve se vedle mě po chvilce holčičí hlas. Odlepím zrak od složení Head&Shoulders a krátce se zarazím. " Co? Asi za půl hodiny jsem doma..."

To je ona, probleskne mi hlavou přesně v momentě, kdy mě nápadně hezká blondýna míjí a zastavuje se asi metr ode mě. Zatímco se s kýmsi přes mobil baví, zkoumá jakýsi lak na vlasy a já mám tak možnost si ji důkladně prohlédnout.

" Ne, není zadanej... Ne, ne, říkal mi o tom. Jo. Jo, je fajn bejt zas doma. Říkala jsem si, že v Itálii zůstanu, ale tady je to zajímavější. Co? Ježiš, co to tam děláte, nerozumím ti ani slovo... Aha. Proboha, jenom to ne. Hele, je ten novej zelenej Garnier dobrej? Zkoušelas ho?"

Je to ona, je to Mandy. Tomova Mandy. Musí to být ona. Byla v Itálii? To mi Bill neřekl! Anebo řekl? Skoro nic si z toho jeho vyprávění nepamatuju. Kruci, pitomá opice!

I když nechci, musím přiznat, že je snad ještě hezčí, než na fotkách. Nedivím se, že je do ní Tom tak zblázněný, vždyť je naprosto dokonalá. Ta figura, vlasy, obličej. Nestačí mi na její popis slova. Ten make-up, decentní a přesto výrazný, oblečení, obyčejné tričko a rifle, ale způsob, jakým je nosí, dlouhé nehty, perfektní semišové kozačky se cvoky musely stát majlant. Každý sebemenší pohyb je jednoduše zamilováníhodný. Beru zpět vše, co jsem o sobě říkala před pár hodinami - jestli já mám postavu pěknou, tak ona... je prostě modelka.

" Pozval mě zítra k sobě domů, super, co? Nemůžu se dočkat, až se ho dotknu. Můj sladký Tomík, nedovedeš si představit, jak mi chyběl. Haha, kdybys ho viděla, jak se klepal, když jsem k němu přišla. Je ze mě úplně podělanej. Ostatně, to já z něj taky," odhalí v odzbrojujícím úsměvu řadu rovných bílých zubů a hodí zelený Garnier do koše. Asi shledala, že pro její vlásky dobrý je.

No jo, tvůj sladký Tomík, kdepak můj.

Naposledy si Mandy prohlídnu a vezmu první šampón, co mi příjde pod ruku. Ani mě nanapadne, abych ho četla. Jsem možná dost silná dívat se na holku, která je stokrát lepší jak já, na holku, kvůli které by se ze mě Tom nikdy neklepal nervozitou, ale na to, abych poslouchala detaily z jejich milostného života, teda ne.

Jak jsem si jen mohla myslet, že když Tom nebyl doma, byl někde s kapelou?

Jsem naivní.


Na druhou polovičku chodící dokonalosti narazím rovnou před domem. Stojí u popelnic a zrovna vyhazuje pytel s odpadky. Všimne si mě už z dálky a schválně se rozhodne na mě počkat. Tak si teda dáme druhé kolo, ušklíbnu se a vytáhnu klíčky ze zapalování. Vystoupím, vytáhnu z kufru igelitku s nákupem a aniž bych mu věnovala jediný pohled, jdu ke vchodu.

" Mandy!"

Rychle si klíčem otevřu a vejdu do chodby. Chci dveře zavřít ručně, samotným by jim to totiž trvalo dobrou minutu, ale je rychlejší. Doběhne až ke mně a strčí mezi ně nohu. Nechám dveře dveřmi a rozběhnu se do schodů. Jde hned za mnou.

" Co je ti?" volá mi za zády.

" Nic, nemám náladu, dej mi pokoj," odbydu ho a vystoupám poslední schody do svého patra. Drapne mě za loket a škubne se mnou dozadu. " Pusť mě," syknu.

" Na to zapomeň. Co ti zase drbe?" pohlédne na mě tázavě.

Pohoršeně zavrtím hlavou. " Jsi vážně surovec. Děláš tohle i Mandy? Ne, to silně pochybuju, protože na její bezchybné pokožce si nedovolí vyrůst radši ani znamínko, aby se náhodou nepokazil dojem celkové dokonalosti," řeknu a okamžitě mi dojde, že to vůbec nezní tak škodolibě, jak jsem měla v plánu, spíš závistivě. Ano, pravda, závidím jí, ale radši si ukousnu jazyk, než abych to dala někomu najevo. Obzvlášť pak Tomovi.

Moje slova i přesto padnou na ornou půdu - Tom na mě zůstane zírat div ne s otevřenou pusou a ruku mi pustí.

" Vy jste se potkaly?" zeptá se jako by nic.

" Proč jsi mi neřekl, že s ní zase jsi? Mohli jsme si tohle všecko ušetřit," odfrknu.

" Co?"

" Přestaň předstírat! Měl jsi mi to říct... anebo mi aspoň nedávat naději. Umíš si ty vůbec představit, jaké to je?!"

" K čemu by to bylo?" zašklebí se.

" K čemu by to bylo?" zopakuju po něm užasle. " Ježíšikriste, Tome, vždyť ty podvádíš nás obě! Nás všechny! Tomuhle ty říkáš láska? Chtít jednu a spát s jinou?"

" Co to kecáš? Proč bych ji měl milovat?" podívá se na mě, jako bych byla přinejmenším malomocná.

" Myslíš si, že jsem úplně blbá?" probodnu ho pohledem ostrým jak břitva. " Aspoň mi nelži, prosím tě. Ty fotky v tvojí peněžence, ten obraz v ložnici, to všechno. Taky jsem mluvila s Billem. Co to tu na mě hraješ, do prdele?" vjedu si rukou do vlasů.

" Ty ses mi hrabala v peněžence?" ucedí skrz zuby.

" Nemáš ji u mě ztrácet. Idiote!" utřu ho stejným tónem. Vydechne nosem jak býk. Si pro mě za mě vzteky třeba praskni!

Vytáhnu si z kabelky klíče od bytu, ale on mě znovu chytí. Tentokrát o dost bolestivěji. Silou si mě k sobě obrátí čelem a mě přepadne myšlenka, že kdyby uměly pohledy opravdu zabíjet, tak už tu ležím na místě mrtvá. Bojím se udělat pohyb, natož tak otevřít pusu, aby mě v afektu třeba neshodil ze schodů. Od toho, jak je vzteklý, mu z očí metají blesky. Oči, které mě jindy tak přitahují a nutí mě ztrácet soudnost, na mě v tuto chvíli hledí s jasným úmyslem. Radši ty svoje zavřu, nechci si ho takhle pamatovat.

Najednou ucítím jeho horký dech na svém uchu. Usoudím, že se poprava konat prozatím nebude, a tak od sebe víčka znovu odlepím. Sklání se nad mnou, ale do tváře mu nevidím. Sakra, co má znamenat zase tohle?

" Je mi ukradená," pošeptá mi.

" Ne, není."

" Bill je blbej zasněnej romantik a myslí si, že když jsem byl jednou zamilovanej, musím bejt zamilovanej pořád. Já ji nemiluju." Oči se mi zalijí slzami. Lže, až se mu do pusy práší.

" Tome, já vím že ji miluješ.." stojím si za svým.

" Mandy, zlato, poslouchej mě."

" Jí taky říkáš zlato, co?"

" Jo," potvrdí bez obalu. Mám pocit, jako by mi vnitřnostmi projel nůž a jeho špička se ulomila přímo v srdci. " Mandy," dožaduje se mojí pozornosti. "Mandy, nebreč a poslouchej mě," odtáhne se ode mě. Mlčím, tak pokračuje: " Jo, ona byla první holka, kterou jsem kdy miloval a miloval jsem ji fakt hodně, nikdy by mě nenapadlo, že jde milovat tak moc, ale... ona byla svině. Byla a je to svině a děvka a jenom mi ubližovala. Odstěhovala se a nechala mě samotnýho. Rok a půl jsem byl v hajzlu, rok a půl jsem doufal a věřil v to, že dostane rozum a vrátí se mi, ale ona se nevrátila. Nevrátila, chápeš to? Tak jsem si jednoho krásnýho dne řekl, že já si zasloužím něco víc, než byla ona, že já jsem přece Tom Kaulitz. Došlo mi, že už taky nesmím být takový idiot. Proto jsem takovej, jakej jsem. Drsnej a nekompromisní. Ale tebe, Mandy, tebe mám rád, moc pro mě znamenáš. Rozumíš mi? To, co ti tu teď vykládám, jsem nikdy nikomu neřekl. Ani Billovi a to je to můj brácha. Mandy, věříš mi?!"

" Nevím, jestli ti ještě můžu věřit, Tome," řeknu nalomeně.

" Mandy, já vím, že je ti se mnou dobře. Jsme oba blázni a jen těžko najdeš někoho jako jsem já." Vidět, že mu sebevědomí neschází ani v takovéhle situaci.

" Podívej se na mě. Koukni se mi do očí a řekni mi, že ji nemiluješ," požádám ho.

" Nemiluju ji."

" Do očí!" vyjedu netrpělivě.

" Mandy-"

" Já jsem to věděla," utnu ho. " Víš co, Tome? Jdi do hajzlu."

Zůstane na mě civět.

" Nemusíš mi tu nalhávat pohádky jen, abys mě utišil. Konečně jsem to pochopila, přesně o tomhle mluvila ta bruneta, se kterou ses hádal na schodech, když jsme se poprvé potkali. Jsi svině a představa, že by tě nějaká odmítla, tě přivádí k nepříčetnosti. Miluju tě, ale druhý housle hrát nebudu." Seberu ze země nákup a bouchnu mu dveřmi před nosem. Opřu se o ně zády a zavřu oči.

Najednou do dveří bouchne pěstí tak, že se leknu, aby se nerozletěly na třísky:

" Fajn! Máš pravdu! Dostalas mě. Miluju ji! Doufám, že si to užíváš!" ozve se zvenčí rozčíleně.

" Aspoň, že jsi upřímný," zamumlám si pro sebe a spolknu vzlyk, co se mi dere z prsou na ústa.

Aspoň, že byl upřímný.

V příštím díle:

  • " … smlouva, který vybraný kandidát podepíše, ho bude zavazovat, že po uplynutí zkušební lhůty neopustí společnost po dobu pěti let."
  • " Víš, co se za pět let může všecko stát?"
  • " Mandy, je tu nějaký Bill. Prý je to naléhavé. Co se stalo?"
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Christine Christine | Email | Web | 27. april 2012 at 23:09 | React

No páni tak trochu jsem měla slzy v očích..:-( to není vůbec dobré...:-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement